Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2017 1. 5. 2017 Kulér-Medailonky Tištěná verze článku v pdf

Otakar Štěrba odplouvající…

Autor: Jiří Šafář

Když jsem se první březnový pátek tohoto roku dočetl smutnou zprávu, že vyschl pramen života pana profesora Otakara Štěrby, tak se vzápětí dostavil skličující pocit, jako když odchází někdo blízký. A to i přes to, že jsem se s ním v posledních letech příliš nepotkával. Následně jsme v kruhu pracovníků olomouckého regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR na pana profesora vzpomínali, neboť řada z nás byla jeho studenty a museli jsme konstatovat, že prožil život jako divoká a vodou bohatá řeka.

Uznávaný přírodovědec, který postupně pronikl do různých oborů od zoologie přes hydrobiologii až po krajinnou ekologii, poznával řeky a krajinu kolem nich z plavidel různých typů a velikostí, ale často hodně zblízka za použití síly vlastních paží. Bez nadsázky lze konstatovat, že po řekách, jezerech i mořích obeplul celou zeměkouli. O svých cestách po vodě, do pouští i do hor uměl poutavě vyprávět, a tak vedle velkého množství odborných publikací je rovněž autorem řady cestopisných a popularizačních knih „Kde příroda vládne“ (1975), „V Dunajské deltě“ (1979), „Pramen života“ (1981), „Od pramenů k oceánu“ (1987), „Putování po kanadských řekách“ (1992), „Říční krajina a její ekosystémy“ (2008) a „Řeky, moje řeky“ (2011).
Poněkud mimo hlavní tematický proud vody jsou sci-fi román „Země číslo osm“ (1989), o problematice devastace životního prostředí a vyjádření páně profesorova odporu k existenci zoologických zahrad v knize „Máme rádi zvířata?“ (1996).

Pżesun ü†sti vžpravy do Vidnavskžch mokżin zleva Otakar śtōrba Martin Rul°k Daniel VondrouÁ a Renata Valov† Foto archiv Jiż°ho śaf†że
Přesun části výpravy do Vidnavských mokřin (zleva) Otakar Štěrba, Martin Rulík,
Daniel Vondrouš a Renata Valová. Foto archiv Jiřího Šafáře

Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pana profesora Štěrbu poznat jako pedagoga, který dokázal studenty zaujmout a nadchnout, ale také je podpořit, například při našich aktivitách proti vodnímu dílu Gabčíkovo- Nagymaros.

Knihu „Pramen života“ vzhledem k čtivému textu a jedinečným perokresbám Jana Dungela považuji za nejlepší učebnici, z níž jsem se během vysokoškolských studií učil. Ale nejvíc jsme se vždy těšili na terénní exkurze. Vůbec první a nejkratší pod vedením pana profesora byla naše výprava za bezkrunýřkou slepou (Bathynella natans) do ulice Domovina v Olomouci jen několik set metrů vzdálené od tehdejší budovy přírodovědecké fakulty.

Dobrá žena nás vpustila na svou zahradu ke studni, ve které zaručeně žijí batynely. A my jsme pumpovali a pumpovali, vody ve studni ubývalo a zahrada se místy měnila v mokřad, ale žádná bezkrunýřka se nedostavila. Po značném úsilí jsme se s nepořízenou vraceli poněkud zkroušeně do školy a pan profesor nás chlácholil slovy o tom, že je v Olomouci ještě několik studní, ve kterých mohou batynely žít.

Jindy jsme jednu z exkurzí na jižní Moravě zakončili ve sklípku v Blatničce za účelem studia aplikované botaniky. Kurz to byl velmi zdařilý, zábava nenuceně plynula. I když jsme se s panem profesorem neshodli v názoru na existenci zoologických zahrad, tak mi cestou do místa noclehu najednou povídá: „Šafáři, vy se mi stejně líbíte. Já teď budu točit film se Spielbergem a já vás tam angažuji. A budete tam hrát netopýra.“ Jak vizionářské prohlášení, chiropterologii jsem se začal intenzivně věnovat až o několik let později. Pan profesor nakonec ten rok netočil se Spielbergem, ale v režii Zdeňka Sirového na Kavkaze český western „Cesta na jihozápad“ (1989) na motivy povídek Jacka Londona. Působil při natáčení jako odborný poradce, a když se jeden z hlavních hrdinů bál s kánoí vyjet dál od břehu na hlubší vodu, tak zaskakoval i jako dublér. Zahrál si tak po boku např. Jiřího Stracha, Milana Sandhause, Jiřího Schmitzera, Petra Čepka či Jana Přeučila.

Mimo toto vystoupení v hraném filmu se Otakar Štěrba podílel na vzniku asi dvou desítek naučných a cestopisných filmů. Mimo jiné také „Velká řeka“ (1980), „Československé ženy v Himálajích“ (1985), „Příběhy z ostrovních říší Tichomoří“ (2002), „Nemocnice na konci světa“ (2008), Ganga (2009) a „Řeky Otakara Štěrby“ (2013).

A dovolím si ještě jednu osobní vzpomínku, kdy jsem pana profesora Štěrbu inspiroval k velkému objevu, který zřejmě docení až příští generace. V červnu 1989 se vydala expedice z Olomouce na sever k hranici s Polskem do mokřadů u městečka Vidnava, aby ověřila údajný výskyt želvy bahenní (Emys orbicularis) v této lokalitě. Iniciátorem výpravy byl samozřejmě pan profesor. Vybaveni lodí, do menších hloubek broďáky, vidlemi na brambory s kuličkami místo hrotů, sítěmi a návnadami jsme se snažili po tři dny najít v mokřinách želvu bahenní. Nic jsme nechtěli opomenout, a proto jsme již od čtvrté hodiny ranní stavěli pozorovací hlídky, aby sledovaly hladinu mokřadu. Při jedné takové hlídce jsem popocházel i po hrázi, kde ostatní spokojeně oddychovali ve stanech, v nezavázaných pohorkách a ty vydávaly specifický zvuk. Poslední večer, když se zhoršilo počasí a choulili jsme se kolem ohně v pochmurné náladě, neboť hlavní cíl akce, a to prokázat výskyt želvy bahenní ve Vidnavských mokřinách, se nepodařilo naplnit, tak najednou povídá pan profesor: „Já už vím, proč jsme žádnou želvu nechytili. Dnes ráno jsem měl takový zvláštní sen a slyšel jsem v něm takové divné zvuky, takové škrundání. A to byly pohyby zemských desek. S výraznými pohyby zemských desek jsou spojeny změny geologických období a ty jsou často provázeny vymíráním některých organismů. A my jsme žádnou želvu nechytili, protože v noci na dnešek začaly pětihory a želvy vymřely ve čtvrtohorách.“ Chmury byly tehdy zažehnány a těšili jsme se na další společnou cestu do terénu.
K výrazným pohybům nikoliv zemských desek, ale ve společnosti došlo i o pár měsíců později, a tak jsem se jako člen akademického senátu mohl podílet na volbě Otakara Štěrby prvním polistopadovým děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Výsledkem tehdejšího kvasu byly významné změny ve výuce přírodovědných oborů, rozšíření jejich nabídky a také založení nové katedry ekologie.

Někdy bylo těžké rozpoznat, jestli pan profesor myslí svá slova vážně, anebo se v nitru tiše baví z rozpaků okolí. Dodnes se domnívám, že když při našich exkurzních zastávkách u novomlýnských nádrží pod Pálavou velebil s tváří hráče pokeru tato díla s odůvodněním: „Alespoň mají jachtaři pořádnou vodní plochu.“ Tak to činil, jen aby pozlobil dalšího z našich pedagogů, docenta V. Bednáře.

Známé jsou aktivity pana profesora na podporu návratu bobrů evropských (Castor fiber). Byl přesvědčen, že tato obdivuhodná zvířata do našich vod patří. Bobr je patrně jediný živočich vedle člověka, který dokáže svou aktivitou výrazně měnit ráz území, v němž žije, a přetváří jej tak k obrazu svému. Vytváří si svou vlastní krajinu a dalo by se říci – vytváří tak říční krajinu Otakara Štěrby. I to byl patrně důvod, proč repatriace bobrů proběhla právě do luhů mezi Olomoucí a Litovlí. Úspěšné zvládnutí tří výsadků celkem 26 zvířat v letech 1991–1996 vedlo k urychlení návratu těchto vodních inženýrů mezi zvířaty do vod střední Moravy alespoň o deset let.

Méně již je v obecném povědomí, že profesor Otakar Štěrba byl jednou z vůdčích osobností skupiny odborníků, která se snažila již v osmdesátých letech minulého století o zajištění ochrany nejrozsáhlejšího komplexu lužních lesů v Čechách a na Moravě. Vlastní myšlenka na ochranu jedinečné lužní krajiny vznikla podle slov Otakara Štěrby na břehu Moravy „U tří mostů“ dne 2. května 1976. První návrhy na vyhlášení CHKO nebyly tehdejšími úřady akceptovány, neboť nebylo zvykem chránit krajinu v nížinách. I když jde o území naprosto unikátní. Díky dostatečné vzdálenosti soustavy protipovodňových hrází od hlavního toku byl dán prostor řece Moravě, která se zde může chovat naprosto nespoutaně a je pouze minimálně regulována. Úsilí skupinky nadšenců slavilo úspěch až po více než 14 letech, kdy krátce po změně režimu
15. listopadu 1990 byla vyhlášena chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví.

„A také za to Vám, pane profesore Otakare Štěrbo, patří velké poděkování. Přeji Vám klidnou plavbu v Charónově kánoi přes řeku Styx do Hádova domu!“

Čest Vaší památce!