Kulér-Medailonky

Ochrana přírody 2/2015 — 4. 6. 2015 — Kulér-Medailonky — Tištěná verze článku v pdf

Dvacet let od úmrtí prvního československého ministra životního prostředí Josefa Vavrouška

autoři: Jiří Dlouhý, Pavel Šremer

Jako Pražák, narozený 15. září 1944, studoval fakultu strojního inženýrství ČVUT, obor systémové inženýrství. Na fakultě se krom studia účastnil studentského hnutí, angažoval se v redakčním okruhu fakultního časopisu Buchar. Na konci studií v roce 1968 se podílel na studentské expedici Lambaréné, které vezla nákladní Tatrou léky pro nemocnici Alberta Schweitzera v Lambaréné v Gabunu. Tato cesta ho ovlivnila na celý život, především jeho žebříček hodnot. Po návratu se začal věnovat vědecko-výzkumné činnosti ve Výzkumném ústavu pro vědeckotechnický rozvoj. Zabýval se především teorií systémů, v r. 1982 např. navrhl koncepci systému plánování rozvoje společnosti, studoval modelování biologických a sociálních objektů. Od útlého mládí se zajímal o přírodu a aktivity v ní, zvláště pak o horolezectví. Nepřekvapí proto, že vytvořil expertní skupinu zabývající se ekologickou problematikou. Výsledkem její práce byla publikace Životní prostředí a sebeřízení společnosti. Postupně se zapojil do činnosti tehdejší Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV, v září 1989 spoluzaložil Kruh nezávislé inteligence a v listopadu 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, kde se jako člen Koordinačního výboru OF zabýval programem hnutí.

Začátkem roku 1990 byl jmenován náměstkem ministra Federální komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, přičemž nesl zodpovědnost za oblast životního prostředí. V této funkci se účastnil evropského regionálního přípravného zasedání v Bergenu k nastávající konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru, kde mu byly pro jeho další činnost inspirací jak vládní, tak nevládní části zasedání. Připravil vznik Federálního výboru životního prostředí, kterého se pak stal ministrem-předsedou. Je zajímavé, že to byli slovenští ochránci, kteří ho na tuto funkci navrhli jako první. Jako systémový inženýr připravoval systematicky krok po kroku to, co předtím za minulého režimu nastudoval teoreticky – čerpal také ze zkušeností z práce Agentury ochrany životního prostředí USA (US EPA). Ve funkci ministra inicioval koncepci státní ekologické politiky a následně ji rozvinul v státním programu péče o životní prostředí. Urychlil zrod naší environmentální legislativy – prvního zákona o životním prostředí, který definoval základní pojmy a zásady ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje a který k nám poprvé zavedl tak důležité hodnocení vlivů činností a záměrů na životní prostředí (EIA a SEA), prvního zákona o odpadech, moderního zákona o ochraně ovzduší a novelu stavebního zákona.

V té době bylo velmi aktuální jednání o odchodu sovětských vojsk. Josef Vavroušek prosadil vznik Úřadu pro řešení důsledků pobytu sovětských vojsk na našem území a byl to on, kdo podpořil přírodovědecký výzkum k zjištění škod na přírodě. Velmi se angažoval v mezinárodní spolupráci, ať už bilaterální či multilaterální. Díky této spolupráci získal pro Československo jak materiální, tak technickou pomoc, zvláště pak pro nejznečištěnější oblast tzv. černého trojúhelníku mezi Čechami, Saskem a Polskem a pro Ostravsko. V červnu roku 1991 uspořádal první konferenci ministrů životního prostředí zemí EHK OSN, což byl začátek procesu Životní prostředí pro Evropu, který pokračuje dodnes. Důležitou součástí konference byla diskuse o lidských hodnotách a environmentální etice. V roce 1992 došlo na další konferenci ministrů životního prostředí středo- a východoevropských zemí v Tatranských Matliarech k navázání spolupráce, a to např. v problematice společných povodí velkých řek a přeshraničních národních parků.

Na závěr působení v ministerské funkci se v červnu 1992 jako vedoucí československé delegace aktivně zúčastnil konference OSN o životním prostředí a rozvoji v Riu de Janeiru, kde jednali vedoucí představitelé mnoha států světa. Přednesl tam příspěvek o reformě OSN, kdy navrhl další, tj. 4. environmentální pilíř systému OSN, založený na ochraně přírody a krajiny a péči o životní prostředí člověka. V té době bylo něco takového vnímáno jako naprostá utopie, dnes se však tyto myšlenky znovu prosazují.

Po volbách v roce 1992, v nichž Občanské hnutí prohrálo, začal působit na Fakultě sociálních věd UK a byl zde brzy zvolen proděkanem. Soustředil se na analýzu formování a realizace veřejné politiky v ČR po roce 1989. V roce 1994 se zúčastnil 19. Generálního zasedání IUCN v Buenos Aires s příspěvkem o environmentální etice, který vzbudil velké uznání. V té době se intenzivně věnoval hledání lidských hodnot slučitelných s trvale udržitelným způsobem života. Jako zásadní viděl nutnost vědomí sounáležitosti s přírodou. Na podzim 1992 založil nevládní organizaci Společnost pro trvale udržitelný život (STUŽ), která sdružovala několik stovek členů, a stal se jejím předsedou. STUŽ dodnes aktivně působí.

18. března 1995 jej při výletu do Roháčů v dolině Parichvost zasypala spolu s jeho dcerou Petrou lavina. Následné záchranné akce profesionálních zachránců i dobrovolníků z řad slovenských i českých horolezců a ochránců přírody už nepomohly.

V roce 1996 mu byla posmrtně udělena cena Františka Kriegla a v roce 2002 mu udělil prezident Václav Havel medaili za zásluhy I. stupně. Za svůj předčasně ukončený život stihl napsat 5 knih, 40 studií a cca 150 odborných článků. 

Poznámka: Bibliografie prací Josefa Vavrouška a prací o něm do roku 2005 je uvedena ve Sborníku k nedožitým 60. narozeninám: Josef Vavroušek, Na cestě k trvalé udržitelnosti, ed. Mikuláš Huba et al., pro Nadaci Partnerství vydala ZO ČSOP Veronika, I.vydání, 95 str., Brno 2005