Zvláštní číslo

Ochrana přírody 2010 — 2. 8. 2010 — Zvláštní číslo

Poplatky a chráněná území

Autor: Zdeněk Patzelt

Existuje jen málo věcí, které vzbuzují v části veřejnosti takové emoce, jako poplatky za vstup do chráněných území. Při posledním pokusu o debatu na toto téma před pěti lety hlásaly novinové titulky Příroda jen pro bohaté, nebo Návštěva národních parků za 1 000 Kč. Jaká je tedy současná situace?

Především je třeba si říci, že „za chráněnou přírodu“ platíme již dávno. Průměrné provozní výdaje správ chráněných území (národních parků, Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a jejích chráněných krajinných oblastí) činí cca 1100 mil. Kč ročně. Až na výjimky je financují ze státního rozpočtu daňoví poplatníci. Další peníze na ochranu přírody a její zpřístupňování plynou ze zdrojů Evropských společenství, krajů a obcí nebo např. z rozpočtu státního podniku Lesy České republiky (který vynaložil za posledních 10 let přes 250 mil. Kč na rozvoj rekreační funkce lesa). Přístup do přírody si tak chtě nechtě hradíme všichni a nehraje přitom roli, zda vůbec a jak často přírodu navštěvujeme. Jinou věcí je, že plná závislost správ chráněných území (CHÚ) na státním rozpočtu je mimořádně riziková. Tlak na snižování výdajů vedl např. k tomu, že téměř přestala existovat stráž přírody, navzdory růstu návštěvnosti CHÚ. Politici i nadále hovoří o snižování výdajů na státní správu, a tak lze očekávat, že i nutnost spolufinancování ochrany přírody z nestátních zdrojů poroste a výběr poplatků je jednou z nejlogičtějších cest. Přesto lze hlavní význam poplatků spatřovat spíše v roli řídicího a regulačního nástroje.

Na řeckém ostrově Lesvos je zpoplatněný okruh zkamenělým lesem.

Foto Z. Patzelt

V současnosti náš stát přímé poplatky za návštěvu přírody nevybírá. Výjimkou je zpoplatnění vjezdů aut v Krkonoších (např. silnice Špindlerův Mlýn – Špindlerovka), kde správa parku vybírá 100 Kč za den (v roce 2009 tak daňovým poplatníkům ušetřila celkem 2,104 mil. korun). Další výjimku tvoří poplatky za splouvání horního toku Vltavy v Národním parku Šumava (100 Kč za osobu).

Na druhou stranu v České republice existuje řada míst, kde poplatky za návštěvu chráněných území vybírají jiné subjekty, zpravidla obce nebo soukromí vlastníci, na jejichž území se atraktivní příroda nachází. Příkladem je symbolické vstupné 10 Kč za návštěvu soukromého „Votrubcova lomu“ v Národní přírodní památce Kozákov, proslulé jako naleziště polodrahokamů. V řadě případů poplatky vybírají i subjekty, které dané pozemky nevlastní, a přesto se to u veřejnosti nesetkává s odporem.

Seznam zpoplatněných míst v přírodě ČR (poplatek za dospělou osobu a den):

Na většině uvedených míst je vstupné dlouhodobou záležitostí, je vnímáno jako samozřejmost a žádné emoce nevzbuzuje. Nebýt výběru vstupného, turistická vybavenost by byla na mnohem nižší úrovni.

Nepřímé zpoplatnění na vzestupu

Za nepřímou formu zpoplatnění lze považovat např. certifikované průvodcovství nabízené v Českém Švýcarsku. Tyto služby jsou volitelné a je na každém, zda je využije či nikoli. V zahraničí však existují i chráněná území, kam je vstup bez placeného průvodce zcela zakázán a podobně v Národním parku Šumava je za poplatek nabízena velmi sporná návštěva míst, která jsou ze zákona veřejnosti nepřístupná. Daleko nejrozšířenější formou zpoplatnění je ale parkovné. V řadě území je cíleně budován systém, kdy lze parkovat pouze na placených místech (stejně jako ve velkých městech). Obvyklé parkovné činí 50 až 100 Kč za den, ale například na Mezní Louce vybírá obec Hřensko až 300 Kč. Pasivita státu ve věci vstupného do chráněných území tak pomáhá jiným formám poplatků, které ovšem neinkasují orgány ochrany přírody.

Fenoménem poslední doby je budování rozhleden. Česká republika je co do jejich počtu tradiční velmocí a nyní, v době evropských dotací, se zdá, že svou rozhlednu bude mít téměř každá obec. Poplatek za rozhled do krajiny je vnímán jako samozřejmost a neplacených rozhleden je čím dál méně. Vstupné nikomu nevadí, protože je všem jasné, že vybudování rozhledny něco stálo a musí se udržovat. Bohužel to ale vede k tomu, že rozhledny jsou mimo pracovní dobu výběrčího poplatků uzavřeny, tj. často po většinu roku.

V jakých územích se osvědčilo zavedení vstupného?

V ČR je vstupné vybíráno v územích, kde terén tvoří uzavřené areály a turisté musejí projít vstupní branou. Pokud by se však např. uvažovalo o placení vstupného formou zpráv SMS, uzavřenost areálu není nutná. Dále jde o území, pro jejichž zpřístupnění bylo třeba nadstandardních opatření. Ve skalních městech jsou to často kamenná schodiště, zábradlí či žebříky, v mokřadech dlouhé úseky povalových chodníků. Jedná se o nákladná opatření, jejichž budování a údržba ospravedl­ňují v očích veřejnosti výběr vstupného.

Kontrolovat, nebo se podílet?

Atraktivní příroda představuje představuje značný ekonomický potenciál. Tím, že stát investuje do ochrany a zpřístupnění přírody, vytváří zde zároveň příznivé podnikatelské prostředí. Toho si pochopitelně všiml podnikatelský sektor, který sám začal nabízet nejrůznější placené služby. Pokud se komerční aktivity rozvíjejí spontánně, správy chráněných území mají velmi omezené možnosti je ovlivnit. Jedná se například o placené průvodcovství, komerční cyklovýlety, kurzy horolezectví či paraglidingu, fotoworkshopy, půjčování lodí či kol nebo např. firemní team­building. Samostatnou kapitolou k vážnému zamyšlení je komerční průvodcovství do veřejnosti nepřístupných jeskyní. Správy chráněných území pak mají na vybranou dvě možnosti: buďto zůstanou v nevděčné roli kontrolora legálnosti komerčních aktivit a zpětně budou postihovat případné nepravosti, anebo se mohou sami zapojit do destinačního managementu a předem se snažit ovlivňovat, jaké aktivity a jakou formou mají být v chráněném území rozvíjeny.

Jak je tomu v zahraničí

Evropa je v tomto směru dosti atypická a převažuje spíše bezplatný model. Přesto ale výběr vstupného není nic neobvyklého.

Příklady poplatků (za dospělou osobu a den v přepočtu na Kč) v Evropě:

V Chorvatsku je ve vyšších cenách vstupného zahrnuta i doprava lodí nebo občerstvení. Krkonoše jsou zajímavým příkladem bilaterálního národního parku, na jehož polské části se za vstup platí a na české straně ne. Zkušenosti z polské strany jsou pozitivní a polská vláda klade na spolufinancování národních parků stále větší důraz. Například v roce 2007 činila dotace na provoz polské části Tatranského národního parku 4 mil. zlotých (PLN), což představuje 26 mil. Kč, dalších 5,5 mil. PLN (36 mil. Kč) však činil výběr vstupného, z něhož polovina byla odvedena státu a druhá polovina byla příjmem správy parku.

Jestliže v Evropě nejsou poplatky zcela obvyklé, v místech s rozvinutým cestovním ruchem ve světě je tomu právě naopak. V afrických národních parcích činí vstupné v průměru 25 USD na osobu a den (např. NP Keni, Namibie, Botswany či Zambie) a podobně je tomu na Madagaskaru, kde je k němu třeba přičíst i stejně vysoké poplatky za povinného průvodce. V Národním parku Canaima ve Venezuele se platí vstupné 16 USD ihned po příletu na letiště a nutný je i placený průvodce a například na karibském ostrově Bonaire je vstupné do Národního parku Washington Slagbaai cca 10 USD. V Nepálu se platí 10–15 USD a rovněž v nejznámějších národních parcích USA se platí 25 USD za auto s celou posádkou a den. Zajímavým příkladem je Mexiko, které má obdobnou strukturu správy chráněných území jako Čeká republika, a s nímž má náš stát uzavřenu dohodu o spolupráci v životním prostředí. Vstupné se zde platí do všech kategorií chráněných území a existuje možnost koupě celoročního pasu v ceně 250 USD. Nutno dodat, že národní parky v Mexiku zahrnují i světoznámé památky mayské civilizace, které jsou na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Příkladem extrémního přístupu je Bhútán, kde bez průvodce nelze vstoupit do země, platí se zde velmi vysoké poplatky, nutná je předchozí rezervace a roční počet vstupů je velmi omezen.

Galapágy – modelová destinace?

Velmi zajímavé jsou závěry studie zabývající se vlivem výše vstupného na návštěvnost Galapág (Silvia Benitez P. 2001). Souostroví je často uváděno jako území, které cestovní ruch nejvíce devastuje a návštěvnost zde mnohonásobně přesahuje kapacitu únosnosti 12 000 osob ročně, stanovenou plánem péče z roku 1973. Časopis National Geographic Travelera Centrum NGS pro udržitelný turismus ve spolupráci s Univerzitou George Washingtona (celkem 419 odborníků) zařadily Galapágy při hodnocení 94 památek zapsaných na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví Unesco (2008) mezi nejhůře hodnocené – na 92. místo. Turistické poplatky na mnoha místech napomáhají k zachování historických památek, jinde se však turistika vymyká kontrole (např. Angkor v Kambodži) a je otázkou, zda zápis na seznam UNESCO „nepoškozuje dané lokality víc, než jim prospívá“, uvádí National Geographic.

Graf 1 Vývoj návštěvnosti na Galapágách v letech 1970–2000

Na grafu 1 je pozoruhodné mimo jiné to, že ačkoliv do roku 1993 činilo vstupné pro místní 0,55 USD a pro cizince 40 USD a v roce 1993 došlo k jeho skokovému zvýšení na 5,5 USD pro místní a 110 USD pro cizince, nevedlo to ke snížení návštěvnosti, ale naopak došlo k jejímu strmému růstu. Zvýšení vstupného tedy nezabránilo překračování limitů únosné kapacity návštěvnosti. Příjmy ze vstupného jsou rozdělovány mezi řadu subjektů podle klíče uvedeného v grafu 2.

Graf 2 Rozdělení příjmů ze vstupného na Galapágách

Role nevládního sektoru

Vedle „historických“ poplatků se nově prosazuje zpoplatňování prostřednictvím nevládních organizací pečujících o daná území. Často jde o přírodní parky, které nabízejí atrakce pro rodiny s dětmi. Jako příklad lze uvést Přírodní park Blockheide na rakouské straně hranice u Nových Hradů, kde je Česko-rakouskou o.p.s. vybíráno vstupné 5,5 EUR na prohlídkové trase s kamennými útvary. Jiným příkladem je Přírodní rezervace Georgenfeldské horské rašeliniště na německé straně nedaleko Cínovce, kde Podpůrný spolek pro přírodu Východních Krušných hor vybírá 1,8 EUR za vstup na 1 200 m dlouhý chodník rašeliništěm. Nevládní sektor pracuje nízkonákladově a do značné míry je schopen mnohem efektivněji než státní instituce plnit některé role v ochraně přírody.

Co hovoří pro zavedení vstupného

• Jako jediný reálný nástroj umožňuje řízení návštěvnosti.
• Návštěvníky neodrazuje, naopak dává záruky kvality a tím je přitahuje.
• Motivuje správce území k zájmu o návštěvníky.
• Vytváří pocit cennosti území a vychovává k zodpovědnosti.
• Vede ke zvýšení kvality turistické vybavenosti území.
• Vede ke zlepšení péče o chráněné území.
• Pomáhá zaměstnanosti a příjmům obcí.
• Uchovává část příjmů z cestovního ruchu v místě jejich vzniku.

Nevýhody zavedení vstupného

• Je politicky nepopulární.
• Části veřejnosti vadí.
• Může být administrativně náročné.
• U málo navštěvovaných území mohou náklady převýšit výnosy.

Pohoří Taurus patří k tureckým národním parkům se zpoplatněným vstupem.

Foto Z. Patzelt

Co říci závěrem

Snad jenom to, že případné zavedení vstupného do chráněných území je především politickou a psychologickou otázkou. Většina racionálních důvodů hovoří pro a obvyklá výše vstupného nemá na návštěvníky odrazující vliv, prokázán je spíše opačný účinek. Pro ochranu přírody není primární motivací k zavedení vstupného finanční zájem, ale získání nástroje k monitorování a řízení návštěvnosti. Vzhledem k těžkopádnosti státu lze předpokládat, že se zavádění vstupného chopí spíše privátní a nezisková sféra, resp. pasivita státu napomáhá jiným formám poplatků v chráněných územích, které ovšem neinkasuje státní ochrana přírody, ale jiné subjekty. Za daných okolností se proto jako optimální jeví model výběru poplatků prostřednictvím neziskových organizací, které by ve spolupráci se správami chráněných území vybrané prostředky reinvestovaly do ochrany přírody.

LITERATURA

SILVIA BENITEZ P. (2001): Visitor Use Fees and Concession Systems in Protected Areas: Galapágos National Park Case Study, Alex C. Walker Foundation and USAID, 2001. – The Recreation Agenda, United States Department of Agriculture, Forest Service, 2000. – National Geographic Traveler Česko, příloha březen 2008, 14 str.

Autor je nezávislý ekolog a člen redakční rady časopisu Ochrana přírody