Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 6/2010 — 28. 12. 2010 — Zprávy-Recenze
Ohlédnutí za druhou konferencí ochrany přírody v Olomouci, aneb jak dál
Severní Morava– Tento sloupek jsem začal psát s masochistickou snahou organizátora o sebekritické ohlédnutí za konferencí, která se v Olomouci konala ve dnech 14.–17. září 2010. Nespokojen s několika verzemi textu jsem se nakonec přiklonil spíše k zamyšlení nad odkazem dvou konferencí, které v Olomouci proběhly a které si byly (někdy až příliš) podobné a které přes řadu nedostatků ukázaly, že v České republice chybí platforma pro širší setkávání relativně velké skupiny lidí, kteří se na různých úrovních podílejí na ochraně přírody. Obě konference (první proběhla ve dnech 19.–22. 9. 2008) byly vlastně tak trochu průzkum bojem na nepříliš prozkoumaném poli potřeby ochranářů vyměňovat si zkušenosti.
Co obě konference spojovalo a co na obou zaznělo? Byly to především stesky nad hrozbou stále více a více se „rozevírajících nůžek“ mezi těmi, kteří sbírají, analyzují a vyhodnocují data o přírodě (říkejme jim zjednodušeně „vědci“) a těmi, kteří potřebují správně interpretované výsledky používat pro rozhodování (říkejme jim zjednodušeně „úředníci“). Mezi těmito dvěma skupinami se pak navíc pohybuje stále větší skupina lidí, kteří se snaží především o realizaci a aplikaci výsledků práce vědců i úředníků. Jedná se především o nevládní organizace a komerční firmy, které se spolu se státní ochranou přírody dělí o část organizační práce a fyzické péče o ohrožené prvky přírody.
Od první konference v roce 2008 se do roku 2010 nůžky mezi vědou a praxí nejenže „nepřivřely“, ale naopak, rozevřely se daleko hrozivěji, než jsme si v roce 2008 dokázali představit. Nově nastavená pravidla pro financování vědeckých pracovišť prohloubila boj o získávání impaktových a citačních bodů (doslova ber kde ber) a oslabila pozici prostého ochranáře, který potřebuje snadno dostupnou a pochopitelnou informaci. Na jedné straně máme opravdu kvalitní, matematickými modely vyhodnocená data, která však končí v článcích vědeckých časopisů ve formě pochopitelné a přístupné jen skutečné vědecké špičce, zatímco na straně druhé jsou prostí úředníci vláčeni často demagogickými prohlášeními oboru neznalých politiků, kteří si zejména před volbami berou za rukojmí argumentačně bezmocnou a jednoduchými daty neobdařenou ochranu přírody jako rukojmí.
Jedna nebo dvě konference samozřejmě tuto neutěšenou situaci nevyřeší. Ale podobná setkání mohou na problémy poukázat a navrhnout alespoň dílčí směr, jak se posunout blíže k jeho řešení.
Co tedy bude dále se setkáními ochránců přírody? Vysoký počet účastníků i dotazníky spokojenosti ukázaly, že o setkání tohoto typu je velký zájem. Samozřejmě, nejpříjemnější pro všechny by byla „společenská událost“, kde si všichni vyslechnou zajímavé poznatky svých kolegů a kamarádů, posedí u sponzorského piva a poklábosí o tom, jak je všechno stále horší a horší (aniž by si uvědomili, že právě oni mohou být zodpovědnými za tento trend), prostě „social event“ se vším všudy.
Ale prvotním záměrem olomouckých konferencí bylo provokovat, poukázat na nedostatky a hledat cesty výměny informací mezi vědci, úředníky a dalšími „praktiky“. Na jedné straně šlo o to ukázat úředníkům, kde jsou ukryty zajímavé informace a jak z vědců „dostat“ použitelné a dostupné výstupy jejich bádání pro svá rozhodnutí, a na straně druhé ukázat vědcům, jaké výzkumy jsou potřebné pro praktickou práci v terénu nebo pro rozhodování ve složitých správních řízení, nebo dokonce při tvorbě legislativy.
Řada přihlášených příspěvků však odhalila spíše snahu autorů zveřejnit výsledky svých diplomových nebo disertačních prací a „udělat si čárku“ pro další financování výzkumu, než pomoci ochraně přírody řešit aktuální otázky. Ovšem kritizovat pouze autory příspěvků by bylo příliš snadné a alibistické. My jsme je pozvali a oni se přihlásili a prezentovali své, v naprosté většině velmi kvalitní příspěvky. Otázka do vlastních organizátorských řad je jiná: Udělali jsme skutečně všechno pro to, abychom naplnili prvotní myšlenku konference, která měla provokovat, vytvářet napětí i otevírat informační kanály?
Samozřejmě že neudělali! Máme co zlepšovat – v organizaci konference, kde se vyskytla řada pochybení, nedostatků a nepříjemných mezer, které neumožnily v plné míře využít mimořádný myšlenkový potenciál tohoto neobvyklého typu setkání teoretiků s praktickými uživateli výsledků vědy a výzkumu.
Průzkumu bojem bylo tedy dost – ale co a jak dál? Požadavek účastníků byl poměrně jednoznačný – na základě zkušeností zlepšit organizaci a pokračovat. Přijmout tuto výzvu je lichotivý a zároveň obtížný závazek.
Další konference, která by podle předběžné domluvy širšího organizačního týmu měla proběhnout v roce 2013, musí být podstatně lépe připravena než první dvě, a to zejména po stránce programové a obsahové. Nejdříve musí organizační výbor vybrat aktuální témata, která budou zajímat všechny v úvodu zmíněné ochranářské sféry, pozvat špičkové odborníky jako klíčové přednášející do plenárních zasedání i workshopů a ve spolupráci s nimi vybírat z nabídky příspěvků. Cílem bude nejen udržet vyvážené zastoupení všech složek ochrany přírody, ale také připravit méně roztříštěný program než dosud, a výběrem přednášejících docílit lepší časovou dotaci na příspěvky samotné i na diskusi.
Za všechny, kteří budou ochotni se i nadále „trápit“ nad obsahem široce pojatého setkání, zatím můžeme slíbit jen jediné – budeme se snažit dát v pořadí třetí Konferenci ochrany přírody ČR smysluplnější a zajímavější obsah a profesionálnější formu, aniž bychom odradili kteroukoliv skupinu široké rodiny lidí, která si říká „ochrana přírody“.
Vlastimil Kostkan,katedra ekologie a životního prostředí, Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci