Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 3/2015 — 14. 9. 2015 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Vladimír Mana
náměstek ministra životního prostředí
V jednom ze spisů římského filosofa Cicera najdeme citát: „Summum ius, summa iniuria“. Volně přeloženo – nadbytek či nadužívání práva přináší bezpráví. Kde je však ona rozumná míra množství „paragrafů“, které mají usměrňovat život společnosti? To je otázka, kterou se zabývala společnost před dvěma tisíci lety a která je aktuální i dnes.
Legislativní práce je jednou ze základních povinností každého ministerstva. Ministerstvo životního prostředí si v posledním roce vytklo cíl nejen opravovat chyby a odstraňovat nedostatky v legislativních předpisech, ale postupně zjednodušovat a zpřehledňovat stávající zákony a vyhlášky. Jedním z významných úkolů se proto již v prvním pololetí loňského roku stala úprava části zákona o ochraně přírody a krajiny související se správou nejvýznamnějších velkoplošných chráněných území v České republice, tedy se správou národních parků.
Více jak dvacet let existující zákon prošel „testem reálného naplňování správních činností“ v národních parcích a postupně se také dostal do konfrontace s vývojem znalostí v oblasti managementu chráněných území, a to jak v českém, tak v mezinárodním měřítku. Po více než dvaceti letech bylo nutné přiznat, že změnu vyžaduje nejen struktura ochranných podmínek národních parků, ale i vlastní definice cílů a poslání těchto zvláště chráněných území.
Vedeno snahou o zpřehlednění a zjednodušení soustavy zákonů se ministerstvo životního prostředí rozhodlo novelizovat zákon o ochraně přírody a krajiny způsobem, který nastaví jednotná pravidla ochrany všech stávajících i případných budoucích národních parků. V žádném případě to neznamená, jak občas v posledních týdnech slyšíme, že budou všechny národní parky vypadat stejně. Naopak. Jejich pestrost a rozmanitost je velmi žádoucí a bude nadále přísně chráněna. Pouze pravidla ochrany budou pro všechny národní parky stejná a budou přehlednější pro běžné návštěvníky těchto chráněných území.
Za významnou změnu v návrhu novely zákona je možné označit jiné pojetí tzv. „zonace“ národních parků. V současné době je vymezení zón přímo svázáno s konkrétními zákazy, které zákon označuje jako tzv. „základní podmínky ochrany“ národních parků. Navrhovaná úprava rozděluje zákazy pouze do dvou skupin. Na zákazy, které budou platit na území celého národního parku, a na zákazy, které budou platit mimo zastavěná území obcí. Zóny by měly zůstat pouze nástrojem odborného managementu území, který nebude běžného návštěvníka nijak omezovat.
Viditelnou změnou související s novým pojetím zonace bude zrušení zákazu vstupu do prvních zón národních parků mimo značené a vyhrazené cesty. Ochrana nejcennějších částí národního parku formou omezení či zákazu vstupu bude zabezpečena vyhlášením tzv. „klidových území“. Zákazy a omezení vstupu mimo značené cesty v klidových územích však budou moci být, na rozdíl od současných prvních zón, vyhlašovány na časově omezené období v průběhu roku a budou moci být mnohem přesněji cíleny na ochranu konkrétního druhu či společenstva. Vyhlášení klidových území tak umožní vstup veřejnosti do doposud nepřístupných částí národních parků v době, kdy návštěvníci nebudou svým vstupem ohrožovat existenci vzácných druhů rostlin a živočichů.
Zákony by měly být jednoduché a srozumitelné. Ještě důležitější, než vlastní podoba zákonů, je však jejich praktická aplikace. A pokud ministerstvo životního prostředí usiluje o zjednodušení a zpřehlednění legislativy, musí ruku v ruce s tím usilovat o dobrý výkon státní správy. I nadužívání dobrých zákonů totiž může vést, jak napsal Cicero, k bezpráví. Věřím, že v případě novely zákona o ochraně přírody a krajiny se podaří nejenom vytvořit lepší zákon, ale společně s vedením správ národních parků jej také správně užívat ve prospěch celé společnosti.
Vladimír Mana, náměstek ministra životního prostředí