Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 2/2018 — 21. 4. 2018 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Vladimír Dolejský
V posledních letech se pro naše lesy, tvořené z velké části smrkovými monokulturami, stává průběh jara takřka otázkou bytí či nebytí. Kůrovcovou kalamitu se na rozsáhlých místech již nedaří zvládat a je to pouze příroda, která by kůrovce snad ještě dokázala zastavit či zmírnit. V regionech Moravy dnes zažíváme skutečnou krizi nebývalého rozsahu, nicméně lesům v Čechách se kalamita také nevyhnula a bude se zde dál rozvíjet, protože i letošní zima byla na sněhovou pokrývku opět skoupá. Nedostatečná se jeví i přijatá opatření klíčových správců našich lesů a bude li nyní následovat teplé a suché jaro, další gradace kůrovcové kalamity je téměř jistá.
Ve vztahu ke klimatické změně a k oteplování je odlesnění rozsáhlých oblastí dvojnásob nepříznivé. Každý se můžeme přesvědčit o chladícím efektu lesa v horkých letních dnech, stačí přejít ze zemědělské krajiny do stínu lesa. Odlesnění na regionální úrovni vede k výrazně vyšším teplotám v krajině za jasného dne, kdy přichází vysoké množství sluneční energie. Od 80. let minulého století lze exaktně hodnotit změny teplot po odlesnění s využitím družicových snímků. Zapojený les také mnohem efektivněji váže vodu než rozježděná krajina po odlesnění a po vyklizení veškeré dřevní hmoty. Fungující lesní ekosystém bez holin je naopak tím nejlepším adaptačním opatřením.
Kůrovcová kalamita je událost vskutku mimořádná i pro ochranu přírody, proto se jí věnuje i toto číslo časopisu. Nejde jen o to, jak a kde kůrovec naše lesy postihne, o příčinách kalamity nemluvě. Po tak rozsáhlé disturbanci přijde složité a nikým nepamatované období, spojené s pěstováním nového lesa. Jako klíčové musí přijít rozhodnutí, zda i nadále budeme na les nahlížet především jako na hospodářský nástroj, nebo jej budeme přednostně chápat jako klíčovou ekosystémovou složku životního prostředí.
Dnes už je více než jasné, že rozhodnutí, kam se má ubírat vývoj našich lesů v České republice, musí být se vší zodpovědností přijato na úrovni vlády, s pomocí vědeckých podkladů a v souladu s veřejným zájmem, chcete-li – s objednávkou společnosti na stole. Ta objednávka zní jednoznačně: „naší prioritou není momentální hospodářský zisk na úkor kvality a stability lesů, nýbrž celistvý, stabilní a přirozeně se rozvíjející lesní ekosystém, tvořící součást zdravé a fungující krajiny“.
Současná situace také dává lesníkům šanci k nápravě „přešlapů“, které se v pěstování lesa staly. Je zřejmé, že adekvátní prostor musí dostat debata o zamezování klimatických stresů, podpoře vázání uhlíku, ochraně půd, protipovodňové ochraně, ochraně vodních zdrojů, užívání rekreačních aktivit, přínosu pro lidské zdraví, biodiverzitě, ba i estetice lesa a dalších ekosystémových službách. Je třeba zapomenout na hospodářské monokultury nebo i na škodlivé meliorace lesních rašelinišť a mokřadů – ty je třeba naopak obnovit.
Pokračování v minulých chybách, nepochopení nutnosti přizpůsobit se potřebám přírody, zatěžování krajiny kořistnickým způsobem, sobeckým k příštím generacím, nelze již po mém soudu připustit.
Vladimír Dolejský
náměstek ministra životního prostředí