Úvodem

Ochrana přírody 5/2008 — 21. 10. 2008 — Úvodem

Editorial 2008/5

Autor: František Pelc

Motto: Bezzásahová území v lese nejsou výtvorem pomatenců ani územím k ničemu.

zřejmě vás překvapí, že říjnové číslo, které právě otevíráte, se věnuje v ústředním článku Libickému luhu, cenné lokalitě lužních lesů, která je pověstná jarním aspektem, a vlastně si říká o uveřejnění v jarních měsících. Zařazení článku není dílem nedostatku či špatné koordinace redakčních příspěvků, ale logickým krokem. Dne 21. října podepsali představitelé AOPK ČR a Lesů ČR, s. p., dohodu, na jejímž základě byla v Libickém luhu vyčleněna bezzásahová lokalita a téhož dne podepsali aktualizaci dlouhodobé dohody o spolupráci mezi Lesy ČR, s. p., a AOPK ČR z roku 2002 za účasti ministrů rezortů životního prostředí a zemědělství. K dosavadním osmi bezzásahovým lokalitám o celkové výměře 625,5 ha přibývá tedy další, od níž se mimo jiné očekává, že její monitorování povede k lepšímu poznání vazeb v ekosystému lužního lesa.

Dovolte mi věnovat krátké zamyšlení významu chráněných území právě z hlediska možnosti ponechávání jejich vývoje přírodním procesům, a to v době, kdy se horlivě diskutuje i nad stavem a vývojem lesa v centrální části Národního parku Šumava. Stanoviska v této diskuzi prezentují rozmanité autority, včetně vedení krajských samospráv, a dokonce prezident republiky.

Ochrana přírody prošla v České republice i celém světě v posledních desetiletích strukturální proměnou. Z velké části je vyvolaná historicky bezprecedentní destrukcí přírodních ekosystémů a s tím souvisejícím obecným nárůstem poptávky po uchování přírodního prostředí, a také zmnožením poznatků z různých vědeckých disciplín, zejména ekologie a biologie. Je všeobecně známo, že moderní ochrana přírody je veskrze společenská disciplína, v níž se uplatňuje řada nástrojů – počínaje legislativou, přes ekonomické instrumenty a práci s veřejností, až po získávání a využívání vědeckých poznatků. Nenahraditelnou podmínkou efektivní péče o přírodní prostředí jako celku jsou poznatky získané při studiu přirozených i přírodě hodně vzdálených ekosystémů. Všechny tyto informace však dostatečně nevstřebávají ani samotní ochránci přírody, a proto nedokážou zcela kvalifikovaně informovat veřejnost¨.

Cílem dohody mezi Lesy ČR, s. p., a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR o společném postupu při vymezování ploch ponechaných samovolnému vývoji je vytvoření reprezentativní soustavy území z hlediska výskytu lesních typů stanovišť, kde bude ponechán les vývoji bez lesnických i dalších hospodářských zásahů. Takové lesy mají význam nejen pro vlastní ochranu přírodního prostředí (mj. jsou prostředím pro přežití některých vzácných hub a saproxylických druhů hmyzu vázaných na lesní kontinuum), ale stávají se i nenahraditelnými laboratořemi v terénupro studium dynamiky lesních ekosystémů neovlivňovaných aktivním lesním hospodařením. Dlouhodobým cílem je vytvořit soustavu řádově několika desítek ploch o celkové rozloze alespoň 5000 ha. Zdá se, že existuje vůle ze strany obou subjektů v započatém dlouhodobém projektu pokračovat a jeho parametry rozšířit. Odpovídá tomu i příprava podobné smlouvy mezi AOPK ČR a státním podnikem Vojenské lesy a statky.

Pro bezzásahové plochy je stanoveno dlouhodobé monitorování lesního prostředí od studia dřevní biomasy, přes druhovou a prostorovou skladbu lesa, půdní charakteristiky až po sledování indikačně významných společenstev organizmů. Výsledky těchto výzkumů jsou nenahraditelné, a to nejen pro stanovení vhodných principů managementu lesa v chráněných územích, ale i pro rozvoj přírodě blízkých forem lesního hospodaření mimo chráněná území a nebo méně intenzivně chráněné části přírody (například III. zóny chráněných krajinných oblastí, biocentra). Jejich význam je ještě umocněn faktem, že zjevné přírodní procesy jsou a budou ovlivňovány i v lesních ekosystémech klimatickou změnou. Tedy tento pohled platí, pakliže nebudeme axiomaticky konstatovat, že žádná rizika klimatické změny neexistují, nebo že tradiční lesnictví, založené na pasečném způsobu hospodaření, se nemusí korigovat, neboť stejně bude plnit veškeré funkce lesa, které na ně klade současná doba.

Možná někomu není srozumitelné, proč k ponechávání lesa samovolnému vývoji potřebujeme zvláštní dohody a musíme zdůvodňovat tento postup i v národních přírodních rezervacích nebo národních parcích. Stroze odpovím: stav lesa, tradiční koncept uvažování lesníků i ochranářů přírody a potřeba dlouhodobého rámce řešení takových projektů to prostě vyžaduje. Naší snahou do budoucna by však mělo být dosažení inverzního stavu, kdy na běžný hospodářský zásah v definovaných typech chráněných území bude naopak potřeba zvláštní procedury. Prosím, nestrašme se zhroucením našeho národního hospodářství či samotných lesů nebo krajiny jako celku. Už proto, že se bude jednat vždy o omezený rozsah vybraných chráněných území, který pravděpodobně ani v daleké budoucnosti nepřeroste jednotlivá procenta plochy našich lesů jako celku.

Nedávno jsem vyslechl krásnou přednášku vynikajícího amerického ekologa Toma Stohlgrena k problematice invazních druhů a teorie měřítek. Mnoho dosud akceptovaných postulátů v tomto oboru podle posledních poznatků bere za své. Proč? Protože se vědci soustředili na výzkum možná reprezentativních ploch a z nich skládali obecná pravidla. Ta však často neplatí. Pro objasnění Stohlgren ukázal svůj nejoblíbenější obraz od Clauda Moneta. Auditorium vidělo nejdříve pouze několik plošek obdélníků o souhrnné ploše sotva desetiny plátna a s různým odstínem šedé barvy. O smyslu celku se nedalo vytušit vůbec nic. Po rozsvícení celého rámce se objevil krásný obraz malířovy manželky a syna na louce.

Podobně při řešení otázek spojených se stanovením strategie pro území ponechaná samovolnému vývoji máme mnoho dílčích poznatků, ale chybí nám celostní pohled, který se pouze z podrobně studovaných fragmentů sestavuje velmi obtížně. Ve vztahu k tomu připomenu, že ochrana přírody je často napadána, že v Národním parku Šumava provádí rozsáhlý experiment, jehož výsledky jsou nejisté a že tradiční lesní hospodaření by zajistilo lepší stav horských ekosystémů. S tímto a některými dalšími, spíše emotivně než racionálně prezentovanými moudry (například varování, že bude narušen vodní režim v celé české kotlině) lze obtížně na malém prostoru polemizovat. Pro zachování a výzkum neporušeného přírodního prostředí však potřebujeme nejen reprezentativní soustavu území ponechaných samovolnému vývoji na definovaných minimálních plochách, ale je navýsost žádoucí kombinovat je i s územími s podobným posláním podstatně větší rozlohy, než je arbitrálně dohodnuté minimum. A kde jinde tato území deklarovat, než ve vybraných částech národních parků?

Tím ovšem nechci říci, že ponechávání lesů samovolnému vývoji je samospasitelná a nejvyšší hodnota v chráněných územích, nebo že to je nejlepší způsob péče o ně. Prostě jen není ani lepší ani horší než jejich přírodě blízké obhospodařování (nebo zcela speciální management). Mělo by však být promyšlenou a dlouhodobou součástí strategie ochrany přírody.

V případě zakládání a sledování bezzásahových území potřebujeme lépe vysvětlovat své záměry široké veřejnosti, systematicky studovat prostředí a hlavně vydržet. Není nic tragikomičtějšího, než když se každých pár let mění principy řízení vývoje a poslání v definovaných plochách chráněných území. Lesníci i ochranáři přírody tedy stojí před nelehkým úkolem: najít optimální způsob obhospodařování a ochrany lesů v době, kdy je obtížné odhadnout parametry klimatické změny. Jsem přesvědčen, že poznatky získané z těchto území sehrají klíčovou roli při jeho řešení.