Rozhovor

Ochrana přírody 1/2019 — 21. 2. 2019 — Rozhovor — Tištěná verze článku v pdf

Rozhovor s Václavem Petříčkem

Autor: Zdeněk Patzelt

Padesát let na jednom pracovišti?
Ano, i když pod třemi rozličnými názvy. Jsem starší než státní ochrana přírody.

Jaké byly vaše začátky ve státní ochraně přírody?
Na tehdejší Státní ústav památkové péče a ochrany přírody jsem nastoupil hned po studiu na Přírodovědecké fakultě UK k 1. srpnu 1969, po pohovorech s Dr. Ing. Zdeňkem Vulterinem, šéfem útvaru ochrany přírody. Shodou okolností jsme bydleli „přes ulici“ a tak jsme při cestách domů probírali i pracovní věci. Začínalo to slibně, když si pomyslím, že o práci ochranáře jsem snil už na gymnáziu v Mladé Boleslavi, kdy jsem vykonával funkci zpravodaje i konzervátora ochrany přírody. Šance dostat se na ústředí byla mizivá, přesto vyšla. Byl jsem posazen do dvojkanceláře v Auerspergském paláci, kde seděli Jarda Hromas a Bóďa Kučera, geologové a jeskyňáři a dodnes mí výborní přátelé. Později se sem vrátil z mongolského působení další z jeskyňářské trojky, legendární František Ferry Skřivánek. Také nutno dodat, že začala „normalizace“, v lednu 1969 se upálil Jan Palach a o prvním výročí okupace jsme 21. srpna s Jardou demonstrovali na Václavském náměstí, odkud nás vytlačovali vystrašení kluci na vojně s napřaženými puškami s bodáky.

Byla tehdejší práce ochranáře spojena s objevitelským dobrodružstvím?
Mým prvním úkolem byla revize rezervačních knih. Sice zajímavá práce, ale já si myslel na terén. Všimla si toho dr. Marie Maršáková, šéfka oddělení dokumentace, a ta zařídila, že jsem „revize“ CHÚ dělal i v terénu. To už byl splněný sen. Mým rajonem byla severní polovina Čech. Ano, tady začala má objevitelská dobrodružství. Nejen u flóry a vegetace, ale i krajiny, jejíž ochrana se pro mne později stala klíčovou. Pak přišel první výzkumný úkolu v historii ochrany přírody „Studium tvorby reprezentativní sítě maloplošných chráněných území“ trvající deset let (1970–1980).

To byla výzva! Aby soustava chráněných území byla racionální, musel se proces opírat o typologický i geografický systém. Filozofie v podstatě stejná jako mnohem pozdější Natura 2000. Místo biotopů to byly fyziotypy, místo biogeografického členění sosiekologické. Hned po ukončení úkolu se podle schválené metodiky rozběhly celostátní prověrky CHÚ. Tak jsem poznal stovky území po celé republice. Použití služebního auta bylo sporadické, přesuny vlakem, autobusem a dost i pěšky. Spaní po noclehárnách nebo i pod širákem, strava v hospodách nebo ve stínu pod stromy.

Pravé dobrodružství přišlo v roce 1983, kdy jsme se s Jardou Hromasem zúčastnili spolu s partou potápěčů téměř konspirativního průzkumu Plešného jezera na Šumavě, v té době samozřejmě veřejnosti nepřístupného. Já měl za úkol posoudit stav populace kapradiny šídlatky ostrovýtrusé, chráněného a kriticky ohroženého druhu, v ČR rostoucího jen na této lokalitě. Na to nebylo třeba potápěčů, kteří měli mít hlavní roli. Ochotný pohraničník nás ve člunu odvezl na úpatí karu, kde jich byly těsně pod hladinou desítky. Senzace. Tou naopak nebyl nález „podivného tvora“, kterého potápěči ulovili u dna. Byla to larva střechatky obecné, jež se jim ve vodě zdála mnohem větší. Pohraničníka to asi bavilo, tak nás vzal na exkurzi přes kamenné moře vzhůru k památníku Adalberta Stiftera, básníka Šumavy. To už měl s sebou kalašnikova. Odtud nádherný výhled, ale také jen pár kroků k „železné oponě“. „Toho si nevšímejte, grenčáci půjdou po čáře až za hodinu.“ Zeptal jsem se, zda by po mně střelil, kdybych začal zdrhat. „Žádný strachy, o tebe se nebojím.“ A na důkaz mi podal svou automatickou pušku. Jen mě upozornil, abych ji náhodou neodjistil tou malou páčkou. Málem jsem upadl ― já pacifista a ostře nabitá zbraň. A pak že byli na „čáře“ všichni prověření a třídně uvědomělí.

No a občas asi nastal i nějaký šok, nebo ne?
V rezervační knize Čertovy zdi jsem objevil geologický článek, autorizovaný doktorem J. K. Ptal jsem se kolegů, kdo to je? „No sedíš u jeho stolu, on je v kriminále… za trojnásobnou vraždu.“ Horor pak asi zažila Majka Maršáková, když se objevil po osmi letech vězení u ní v kanceláři. Utekl? Ne, byl propuštěn! Proč? O tom se říkalo ledacos.

Dobrodružný byl i silvestr v lomu Čeřinka v Českém krasu, kam mě vzal Jarda Hromas. Tehdy se ochrana přírody snažila zastavit těžbu vápence a zachránit nejhlubší krasovou propast v Čechách. Jeskyňáři změřili vzdálenost čela těžby od podzemních prostor. Správa lomu tomu nevěřila, a proto se přistoupilo k jimi navrženému způsobu ― provrtání se až do jeskyně. Onen památný den jsme se s Jardou vypravili na místo. Nejprve po ocelolanovém žebříku asi 60 metrů dolů a pak úzkou chodbou šikmo vzhůru. To bylo dost namáhavé a já se začal bát. V úzké jeskyni byl hluk jak ve mlýně. Proti nám se shora blížila korunka vrtné soupravy. „Kde to asi vyleze?“ ptám se klidného Jardy. Vtom vrták projel stropem kousek od nás, všude vápenný mrak a do toho Jarda něco zařval. Když se prach rozptýlil, ptám se, jestli se bál. „Ale houby, hlavou jsi málem urazil tady tu krápníkovou záclonku.“ Pak jsme na vrták navázali provázek, kladivem dali znamení a po vytažení se takto potvrdila jeskyňáři spočtená vzdálenost. Dvě hodiny jsme lezli zpátky, samé bláto. Venku mrzlo a overaly byly hned jak z plechu. Byl Nový rok. A potom byla těžba v tomto směru zastavena.

Jaké panovaly ve státní ochraně přírody vztahy mezi ústředím a regiony?
Krajská střediska státní památkové péče a ochrany přírody byla, nebo spíše měla být, metodicky vedena naším ústavem. Hrklo ve mně, když jsem byl jednou zavolán k šéfovi: „Kolego, musíte si vzít nějaké středisko na starosti jako metodik.“ Říkalo se tomu „krajánek“. Já po roce praxe? Středočeský kraj byl zadán, tak jsem vzal Pražské středisko, i když jsem tam nikoho neznal. S tlukoucím srdcem jsem vešel do historické budovy na Starém městě. Ujal se mne usměvavý muž, dnes ochranářská legenda „broučkař“ dr. Jaromír Strejček. „Tak vás vítám, kolego, doufám, že se vám u nás bude líbit. Ale pokud nás budete chtít metodicky vést, tak…“ Pochopil jsem a s úlevou jsem se nechal metodicky vést jím. Jak „střediskáře“, tak „súppopáky“ jsem vždy považoval za jednu rodinu. Myslím, že to tak brali, až na výjimky, všichni.

Na co vzpomínáte nejčastěji?
Téměř na vše! Z terénních akcí určitě na průzkum vojenských území, zvláště prostorů Milovice ― Mladá a Ralsko ― Mimoň. Obě v letech 1968 až 1990 využívala sovětská okupační armáda, a tedy území pro běžného smrtelníka nedostupné. Žeň úžasných botanických objevů, ale i nevybuchlé munice mě dostaly do kolen. Zdevastovaná krajina? Jen místy, jinak přírodovědecký ráj, dnes evropsky významné lokality.

Nebo jsem dostal úkol navrhnout projev ministra v rozhlase. Napsal jsem ho na tehdy aktuální téma ekologické stability. Asi týden po odvysílání přiběhl vyděšený úředník z ministerstva a jen vydechl: „průšvih.“ A podal mi dopis na čtverečkovaném papíru: „Soudruhu ministře! Píši Ti jako straník straníkovi. V rozhlase jsi použil soujem (sic) slov ekologická stabilita. Protože jsem toto slyšel poprvé a vím, že v přírodě není nic stabilního, vše se pohybuje, člověk přírodu přetváří, vzal jsem si k ruce velkou sovětskou encyklopedii a nic takového jsem tam nenašel. Proto použití tohoto podivného termínu v projevu, který sledovaly miliony našich pracujících, považuji za ránu kladivem do samých základů marx-leninské teorie.“ Bylo jasné, že pokud to ministrovi nevysvětlím, tak končím. V odpovědi jsem mj. oponoval: „Ano, ekologická stabilita není stav, ale schopnost ekosystémů a navíc termín zavedl významný sovětský vědec V. N. Sukačev (což nebyla úplně pravda). Ani každodenní zprávy v rozhlase, kdy vychází a zachází slunce, nejsou protimarxistické.“ Pak jsem čekal. Já zůstal a soudruhovi zakázali psát ministrovi.

Jak hodnotíte změny po roce 1989
Vesměs euforie, u někoho opatrnost, prakticky žádný projev odporu či vyhrožování. Kompetenčním zákonem vzniklo 19. prosince 1989 ministerstvo životního prostředí, kam byla logicky přesunuta ochrana přírody z dosavadního SÚPPOP. I to bylo přijato s euforií, kterou kazily jen dvě věci ― odluka od kolegů památkářů a vystěhování z Malé Strany. Pod křídla nás vzal federální ministr ŽP ing. Josef Vavroušek a začalo první velké stěhování do Slezské „u dvou koulí“. To jsem netušil, že to ještě bude třikrát ― na Žižkov, do Nuslí a konečně na Chodov.

Co byste popřál současným a budoucím ochranářům?
Radit neumím a přání může být klišé. Snad jen, aby měli stejnou přízeň osudu jako já, kolem sebe zajímavé kolegy a výborné přátele. A jako já, přes občasný
s prominutím „fuck up“, trpělivost nadřízených!

Děkuji za rozhovor.