Rozhovor

Ochrana přírody 6/2019 — 20. 12. 2019 — Rozhovor — Tištěná verze článku v pdf

Rozhovor s Františkem Pelcem, ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

Autor: Zdeněk Patzelt

Letos jsme si připomněli 30. leté výročí sametové revoluce. Nemůžu nezačít otázkou, jaká je ochrana přírody po těch třiceti letech?
Celý obor prošel obrovskou revoluční změnou a ochrana přírody v roce 1990 a nyní se téměř nedá srovnávat. Samozřejmě, svět kolem nás se změnil, mění a je na to nutné reagovat. Jen si nejsem úplně jistý, jestli všichni profesionální ochránci přírody tohle přesně vnímají. Není totiž možné se někam vracet. Nicméně stále pracujeme v rámci moderně pojatého zákona o ochraně přírody a krajiny. Jen je nezbytné reflektovat nové krajinně-ekologické problémy. Ochrana přírody se přerodila ve specializovaný obor, opírající se o čtyři základní pilíře, tj. regulaci činností státní správou, odborné výzkumy spojené s monitoringem přírody, využívání ekonomických nástrojů a v neposlední řadě informování a zainteresování veřejnosti. Ne vždy se daří to dělat vyváženě. Po sametové revoluci ochrana přírody ještě neměla téměř žádnou pozici a disponovala jen zanedbatelnými penězi. Postupně se ale AOPK ČR i správy národních parků staly pevnou institucionální oporou státní ochrany přírody. Někdy se naznačuje, že to dříve bylo v něčem přeci jenom trochu lepší. Přes všechny nemalé problémy, které současnou ochranu přírody doprovází – lepší to nebylo a to vůbec v ničem. Cíl zůstává, jde ale o dva různé světy.

No, a co tedy patří mezi ty nemalé problémy ochrany přírody v současnosti?
Obrovská, ale opravdu obrovská byrokracie. Než se dopracujeme k nějakému konkrétnímu opatření ve prospěch přírody, snad 2/3 úsilí pohltí nějaké administrativní nezbytnosti. Snažíme se racionálně připravovat různé projekty z  evropských i našich zdrojů. K tomu však potřebujeme širší odborné a servisní zázemí. Zvládnout to se systemizací služebních míst je někdy opravdu heroický výkon. Ta narůstající byrokracie samozřejmě postihuje nejenom ochranu přírody.

A co lze hodnotit za posledních třicet let jako pozitiva anebo negativa?
Odpovím příkladem a oklikou. To, že v současnosti řešíme problém soužití vlka a pastevectví v hospodářsky marginálních oblastech, je samozřejmě pozitivní. Naše krajina totiž potřebuje jak ekologicky vhodné pastevní obhospodařování, tak i přítomnost vlka.

Před třiceti lety jsme si nedovedli představit, že bychom tady měli obojí. Naše řeky jsou dnes daleko čistší. To jsou jenom příklady. Co se nepovedlo? Obnova ekologicky stabilnější zemědělské krajiny včetně zlepšení vodního režimu jsou pořád v nedohlednu. V ekologizaci obhospodařování lesů jsou také zásadní rezervy. Celkově se, bohužel, stále nepodařilo najít základní společný přístup k udržitelnému využívání krajiny. Na něm by se měli podílet urbanisté, zemědělci, lesníci, ochranáři přírody, samosprávy, ale i rybáři i myslivci a další neziskové organizace a to s respektováním seriózních vědeckých poznatků. To vše se promítá do přetrvávajících krajinně-ekologických problémů.

Máme za sebou další kůrovcový rok. Jak se to dotýká ochrany přírody?
Zásadně. Dopady klimatické změny odhalily dlouhodobě známou slabinu našeho lesnictví historicky se orientujícího na pěstování smrkových a borových kultur, někdy s dílčí příměsí jiných dřevin, a převážně pasečným způsobem. Hospodářské škody jsou obrovské. Nicméně je to zároveň i výzva. Naše lesy opravdu nezachrání víra, že to všechno přejde jako chřipka, ani hledání nového zázračného jehličnanu jako třeba douglasky. Záchranou je pouze široké rozvinutí přírodě blízkých forem lesního hospodaření respektujícího ekologické podmínky a produkujícího ekologicky stabilnější, druhově pestřejší a prostorově různorodé lesy. Tyto přístupy prosazovali mnozí lesnici a přírodovědci dlouhá desetiletí, u nás jen s nedostatečnými úspěchy. Oceňuji, že současné vedení lesů ČR jako jeden z našich klíčových partnerů, si toto vše uvědomuje a máme v přístupu k řešení tohoto problému v chráněných územích celkem korektní vztahy. Rehabilitace lesů bez zásadní redukce přemnožené spárkaté zvěře ale nepůjde.

V chráněných územích s přirozenými smrčinami není vždy triviální najít správnou odpověď. Z více důvodů preferujeme jako nejvhodnější ponechání porostů bez zásahu anebo pouze s racionálně odůvodněnými plošně omezenými asanacemi napadených stromů s ponecháním dřevní hmoty na místě. Je nutné však vědět, které porosty jsou původní nebo aspoň na přirozených stanovištích a které mají monokulturní charakter a byly začleněny do rezervací kvůli plošné arondaci. Musí se zohlednit i charakter a stav porostů v okolí. Máme na to celkem vypracovaný racionální přístup. Obávám se, že emotivní, byť mediálně ceněné reakce některých zástupců neziskových organizací, nemůžeme vnímat jako relevantní rámec řešení. A to říkám, přesto, že si většiny jejich aktivit velmi vážím.

Chystaná rekodifikace stavebního práva vzbuzuje v ochraně přírody velké obavy. V čem především spočívají?
To, že se u nás územní a stavební řízení často nechutně vleče, je fakt a je s tím něco potřeba dělat. Nicméně rozvoj zástavby je pro podobu a ochranu krajiny zásadní. Proto tady nemůže platit, čím více a rychleji realizovaných staveb, tím vždycky lépe. Ten nový koncept zákona má některé zajímavé prvky, ale celkově vzbuzuje obavy, že to nemůže fungovat dobře, protože ta změna je tak strukturálně komplexní a má děsivě mnoho úskalí. Pozice ochrany přírody aspoň v chráněných územích jsou v návrhu relativně solidně zakotveny. Nicméně ochrana přírody se s rekodifikací i bez ní bude muset daleko více soustředit na koncepční otázky rozvoje zástavby v územně plánovacích dokumentech a nikoliv na nešťastné posuzování marginalit ve stavebních řízeních.

Vývoj klimatu a výkyvy počasí v posledních letech nenechávají snad již nikoho na pochybách o klimatické změně probíhající závratnou rychlostí. Jaké druhy jsou tím nejvíce ohroženy a jak na to musí reagovat ochrana přírody?
Mitigační opatření samozřejmě zůstávají zásadním předpokladem. Ochrana přírody se musí soustředit na systematickou podporu adaptačních opatření v krajině. Mezi klíčové patří náprava vodního režimu obnovou a ochranou mokřadů, přirozenějšího charakteru kanalizovaných potoků a řek, ale i vytváření ekologické infrastruktury v zemědělské krajině stále plné obřích bloků půdy. Přírodě blízké obhospodařování lesů sem samozřejmě patří také. Kdo si myslí, že k řešení problému stačí dělat jen mitigační opatření, mýlí se stejně, jako ten, kdo řešení vidí pouze v adaptačních opatřeních. Nicméně i vlastní ochranu přírody a biodiverzity v chráněných územích čeká velká výzva. Lesníci jsou někdy oprávněně kritizováni, že nevnímají limity přírodně ekologických podmínek třeba při pěstování smrku. A to se umocňuje i klimatickými posuny. Prostě jsou v tom trochu konzervativní. Jsem si ale skoro jist, že ochrana stanovišť definovaných v soustavě chráněných území Natura 2000 může stát před podobným problémem. Realitou bude i to, že někde vymapovaná stanoviště, která jsou předmětem ochrany, budou mít tendenci posouvat se k teplomilnějším, včetně druhové skladby. Budeme tomu bránit ve jménu konzervativní ochrany vymapovaného stanoviště? Určitě k tomu budeme muset vypracovat systém cyklického mapování, který bude v kontextu klimatické změny muset počítat s posuny charakteru habitatů. Anebo změnit celý koncept našeho přístupu k tomu.

Co se podle Vás odehrálo nejzásadnějšího v ochraně přírody za poslední dobu?
No určitě to, že se do povědomí celé veřejnosti i drtivé většiny světových lídrů dostala rizika globálních změn klimatu, jako kruciální problém, na který je nutné reagovat. To, že se tak stalo, odráží vědecká zjištění i okolní realitu. Určitě k tomu přispěly i mediálně silné akce, třeba ty iniciované studentkou Gretou Thunberg. A to i přesto, že o jejich formální stránce mohou být třeba i pochybnosti. To, že klimatická změna v rozsahu katalyzovaném lidskými aktivitami je zásadní problém ekologický i společenský, snad už nikdo z relevantních osobností nezpochybňuje. Hledání řešení však bude neobyčejně složité. To, že se EU snaží být lídrem, je v pořádku. Ale stejně v pořádku je tvrzení, že se na tom musí podílet všechny průmyslové země světa. Bez zodpovědného přístupu Číny, ale i USA a Ruska, se výrazného zlepšení určitě nedočkáme. Ale věřím, že racionální dlouhodobější pohled snad nakonec zvítězí. Jen to nesmí moc dlouho trvat.

Děkuji za rozhovor