Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 5/2014 — 25. 1. 2015 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Severní Teritorium – 
Austrálií od Kakadu po Uluru

Autor: Petr Kovařík

Severní Teritorium, to je ta nejtypičtější Austrálie – taková, jakou si většina lidí představuje. Tady se nachází Rudé srdce Austrálie, právě tady najdeme vyprahlé savany, polopouště a pouště, kterým dominuje neskutečný monolit Uluru spolu s dalšími podobně bizarními červenými skalními masivy.

Většinu zmiňovaného australského státu skutečně pokrývají nekonečné a po většinu roku sluncem spalované pustiny s minimálním lidským osídlením, které je soustředěno převážně jen podél nejdůležitější dopravní tepny Stuart Highway, spojující hlavní město teritoria Darwin na severním pobřeží s Alice Springs v samém středu Austrálie. Není divu, že významnou část obyvatelstva zde stále tvoří původní Austrálci, kteří zde sídlili po tisíce let před příchodem Evropanů a výborně se přizpůsobili zdejším podmínkám. Pravda, dnes má většina z nich určité potíže s „moderním“ způsobem života a často jen pasivně čeká na sociální dávky, stále však tito lidé přežívají zdejší klima podstatně lépe, než potomci Evropanů či dokonce zvědaví cizinci. Ti, pokud přiletí v horké části roku do Darwinu, jsou většinou ihned po příletu zaskočeni tamějšími teplotami, kdy více než 35 °C ve stínu není žádnou vzácností. Ne nadarmo byl nejen střed Austrálie, ale i její tropický, monzuny zaplavovaný a mangrovy a pralesy lemovaný sever Brity dlouho považován za neobyvatelný.

Město nazvané po jednom z nejvýznamnějších biologů všech dob vzniklo až v druhé polovině 19. století, a to zřejmě jen z nutnosti zřídit na severním pobřeží Austrálie významnější přístav, který by zajišťoval kratší spojení pátého kontinentu s ostatními, severně položenými zeměmi. Dnes slouží město také jako výchozí bod pro cestovatele, kteří chtějí poznávat zajímavosti přírody severní Austrálie. A těch zajímavostí se nachází v Severním Teritoriu požehnaně, proto se zmíníme jen o některých z nich.

Národní park Kakadu – největší a nejrozmanitější

Pokud byste si měli vybrat jedno jediné místo v Austrálii, které byste měli navštívit a podrobněji se s ním seznámit, pak by to určitě mělo být Kakadu. V tomto národním parku je na jednom místě soustředěno tolik různých přírodních jevů, že zde můžete zůstat mnoho dní a týdnů a stále budete objevovat něco nového. I když – v tomto případě se o jednom místě tak úplně mluvit nedá, protože Kakadu představuje největší australský národní park. Byl vyhlášen v roce 1979 v severní části Severního Teritoria a jeho plocha činí neskutečných 19 804 km². Jen pro srovnání – největší národní park v České republice, Šumava, má rozlohu „pouhých“ 681 km². Pokud bychom chtěli v ČR vyhlásit podobně rozsáhlé chráněné území, zabralo by téměř 90 % Moravy. Na severu park zasahuje až na mořské pobřeží, kde se nacházejí četné pobřežní mělčiny a ústí hned několika řek protékajících chráněným územím od jihu k severu. Pobřeží z velké části lemují mangrovové porosty a oblast je díky tomu důležitá také pro rozmnožování mnoha druhů ryb. Asi 80 % rozlohy Kakadu pokrývají savanové lesy, tvořené především četnými druhy blahovičníků. Eukalypty jsou pro Austrálii typické, vyskytovaly se původně jen na tomto kontinentu a známe jich přes 700 druhů. Zmiňovaný biotop hostí nejvíce druhů živočichů a rostlin v Kakadu. Můžete zde vidět četné a pro australskou oblast typické skupiny, např. varany, ježuru, klokany, vačice, kaloně, kakadu a jiné papoušky nebo pěvce z čeledi kystráčkovitých (Meliphagidae) či modropláštníkovitých (Maluridae).

Níže položené oblasti Kakadu, zejména v okolí řek, procházejí v průběhu roku dramatickými změnami v závislosti na počasí. V období dešťů jsou rozsáhlé oblasti parku zaplaveny vodou, naopak v době vrcholícího sucha dochází k vysychání mokřadů a voda zůstává jen ve vodnatějších řekách a jezerech a v některých odstavených říčních ramenech, zvaných v Austrálii billabongy. Není divu, že v období sucha zbývající mokřady doslova kypí životem, a tak je zde možné vidět velké množství živočichů na jednom místě. Například v oblasti Yellow Water je možné během krátké plavby menší výletní lodí po nevysychajícím jezeře vidět několik desítek druhů ptáků a celou řadu dalších živočichů. Mezi nejnápadnější opeřence bezesporu patří pelikán australský (Pelecanus conspicillatus), čáp černokrký (Ephippiorhynchus asiaticus) zvaný zde jabiru či husovec strakatý (Anseranas semipalmata), který ve velkém počtu obývá záplavové oblasti kolem řek severní Austrálie, ale k nelibosti sadařů také rád hromadně navštěvuje mangové plantáže. Vyskytuje se zde několik druhů ledňáčků, volavek, kormoránů, ibisů či rybáků, početná je kachnička vlnkovaná (Nettapus pulchellus) či husička australská (Dendrocygna eytoni), ostnák lotosový (Irediparra gallinacea), i z ČR známá pisila čáponohá (Himantopus himantopus) a další. K mokřadům se přilétají napít i další ptačí druhy z okolních suchých oblastí, takže je tu možné vidět například hejna papoušků, zejména početných kakadu naholících (Cacatua sanguinea), kakadu růžových (Eolophus roseicapilla) či loriů mnohobarvých (Trichoglossus haematodus). Obdobná životem překypující místa samozřejmě přitahují četné dravce, v čele s velkým, černobíle zbarveným orlem bělobřichým (Haliaeetus leucogaster). Mokřadní oblasti národního parku Kakadu jsou také vyhlášené výskytem krokodýla mořského (Crocodylus porosus), největšího žijícího plaza světa. Dosahuje délky i přes 6 metrů a hmotnosti více než tunu. Je velice dobrým plavcem, takže dokáže překonat velké vzdálenosti. Při cestách po řekách se dostává často daleko do vnitrozemí, naopak na moři byli jednotliví krokodýli pozorováni i stovky kilometrů od pobřeží. Kromě jiného se tento majestátní plaz vyznačuje pramalým respektem k lidem a jen v Austrálii je každý rok zaznamenán alespoň jeden smrtelný útok krokodýla na člověka.

V jižní a východní části se reliéf Kakadu mění na kopcovitý a skalnatý a posléze přechází do oblasti náhorní plošiny Arnhemské země, která pokračuje východním směrem a z velké části je vyčleněna jako jedno z největších území patřících původním obyvatelům, zejména lidem národa Yolngu. Domorodá kultura má v této oblasti dlouhou historii a v jihovýchodní části Kakadu, především v oblasti Nourlangie Rock a Ubirr, je tak možné vidět četné památky domorodého umění - historické skalní kresby.

Za termity a deštnými 
lesy do Litchfieldu

Menším, ale také velice zajímavým chráněným územím na severu Severního Teritoria je národní park Litchfield. Už jen kvůli nespočetným termitištím stojí za to jej navštívit. Můžete v něm vidět jednak klasické kónické či středověké katedrály připomínající stavby, které u termitů druhu Nasutitiermes triodiaeněkdy dosahují výšky až 6 metrů, jednak kompasová termitiště, která budují termiti druhu Amitermes meridionalisa která jsou na výšku plochá a otočená úzkými stranami v severojižním směru, což napomáhá jejich termoregulaci.

Většinu parku tvoří divoká krajina pískovcových skalních plošin s hluboce zaříznutými údolími dravých říček, které zde také vytváří četné vodopády a skalní jezírka. Navíc se tento park honosí výskytem dobře zachovalých zbytků typických monzunových deštných lesů, které rostou právě v zaříznutých údolích a na které je vázán značný počet druhů planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů. Z mnoha pozoruhodných živočichů obývajících tamější lesy je možné zmínit například kaloně, kteří na některých místech vytvářejí na stromech početné a patřičně vonící kolonie nebo velkého lesního holuba dvoubarvého (Ducula bicolor), dosahujícího délky těla přes 40 cm a živícího se v korunách stromů lesními plody. Opomenout nemůžeme ani tabona oranžovonohého (Megapodius reinwardt). Taboni jsou jedinými ptáky, kteří nezahřívají svoje vejce tělesným teplem a místo toho využívají teplo okolního prostředí. Samci tabona oranžovonohého proto budují z rostlinného materiálu a hlíny kupovité stavby. Nahromaděný materiál pak tleje a zahřívá taboní vejce. Některé hromady tohoto relativně malého druhu tabona mohou být i 4,5 metrů vysoké a 9 metrů široké.

Západní MacDonnellovo pohoří – opomíjené 
pohoří v poušti

Když se dostanete do středu Austrálie, neměli byste opomenout aspoň krátce navštívit národní park Západní MacDonnellovo pohoří. Nachází se uprostřed pustiny západně od Alice Springs a vyznačuje se nezaměnitelnou krásou polopouštních hor, rozervaných skalisek a soutěsek s překvapivě vodnatými říčkami, v údolích obklopených refugii bohaté zelené vegetace. V parku existuje také několik značených cest, umožňujících podniknout i delší pěší výpravy téměř bez rizika zabloudění. Dobrou příležitostí vyzkoušet si vytrvalost může být putování po nejdelší z těchto stezek zvané Larapinta Trail, která prochází parkem v úctyhodné délce 223 kilometrů. Střízlivé odhady hovoří, že i výkonnému turistovi by její projití trvalo přinejmenším deset dnů.

Chráněné území osídluje několik druhů klokanů, například skalní klokan černonohý (Petrogale lateralis) nebo velký klokan horský (Macropus robustus), u vody se pravidelně napájejí nejrůznější ptáci včetně dobře známých andulek vlnkovaných (Melopsittacus undulatus) či kakaduů růžových (Eolophus roseicapilla). Vzácnější druhy zastupuje krásně zbarvený holub křepelčí (Geophaps plumifera) nebo pěvec s prapodivným českým názvem trávníček rezavouzdičkový (Amytornis purnelli). Co se týče plazů, jedním z nejúchvatnějších zážitků je setkání s největším australským ještěrem – nápadně černobíle skvrnitým varanem obrovským (Varanus giganteus), dorůstajícím i přes 2 metry délky.

Velká červená skála 
a ještě spousta menších – Uluru a Kata Tjuta

Bezpochyby nejtypičtějším místem Austrálie, vyskytujícím se ve všech cestopisech, článcích i brožurách o nejmenším kontinentu, zůstává Uluru. Místními potomky Evropanů je sice tato skála trochu majetnicky nazývána Eyrova (podle bývalého guvernéra Jižní Austrálie), původní Austrálci ji však označují výrazně déle svým názvem. Při pohledu na tento geomorfologický fenomén asi nikoho nepřekvapí, že se stal nedílnou součástí jejich kulturní historie, náboženství a mytologie. Pokud se i dnes dokážete oprostit od okolního turistického hemžení a zapomenete na blízká parkoviště a skupinky zběsile se fotografujících turistů, potom při pohledu na tento údajně největší monolit světa zjistíte, že to stálo za to a že povětšinou červená, ale podle polohy Slunce barvy měnící pískovcová skála je opravdu úžasná. V roce 1958 vyhlášený národní park navíc zahrnuje i 25 km západně ležící lokalitu Kata Tjuta neboli Mnoho hlav, oblast s výskytem o něco menších, ale o to početnějších rudých skal stejného původu jako Uluru. Celkem se v ní nachází v těsné blízkosti 36 skalních celků oddělených úzkými soutěskami, kterými je také možné celou oblast projít.

Při pozorném sledování přírody zjistíte, že ačkoliv se o krajině mluví jako o polopouštním až pouštním území, zdaleka není bez života. Nejnápadnější jsou četní ptáci, přičemž některé zdejší druhy znají chovatelé z celého světa – běžně se zde vyskytuje například holoubek diamantový (Geopelia cuneata), holub chocholatý (Ocyphaps lophotes), již zmiňovaná andulka vlnkovaná či zebřička australská (Taeniopygia guttata). Nočnímu životu pak vládnou vačnatci, v čele s největším klokanem rudým (Macropus rufus), a také plazi, kterých je odtud známo přes 70 druhů. Jen na okraj podotkněme, že v celé České republice najdete maximálně 11 původních druhů plazů.

Národní parky – 
pýcha i starost protinožců

Příroda Austrálie je jedinečná a stejně impozantní jsou i australské národní parky, které si právem vysloužily celosvětové uznání. Ochrana přírody má v Austrálii dlouhou tradici, vždyť Královský národní park nedaleko Sydney byl založen jen sedm roků poté, co měla tato kategorie chráněných území premiéru v americkém Yellowstonu. Podoba se severoamerickými parky se projevuje také například v důrazu kladeném na turistické využívání národních parků. Většina národních parků je vyhlašována a spravována jednotlivými státy Australského společenství a jen několik z nich je spravováno federální vládou (k těmto výjimkám patří i národní park Kakadu). Kromě národních parků tvoří soustavu tamějších chráněných území i celá řada dalších území různých kategorií, například mořské rezervace a mořské parky, zvláštní chráněná území, místa zvláštního vědeckého významu či botanické zahrady a historické lodní vraky.

Australské ekonomika patří mezi nejbohatší na světě a vzhledem k značné oblibě zejména národních parků je i ochrana přírody v Austrálii dotována na naše poměry velice vysokými částkami. Podstatnou část finančních prostředků je však nutné investovat do boje s velkým problémem tamější přírody – invazním šířením nepůvodních druhů rostlin a živočichů. Druhů, které byly do Austrálie zavlečeny a začaly se velice úspěšně šířit a vytlačovat původní faunu a flóru, je dlouhá řada a ukazuje se na nich zranitelnost australské přírody. Ta se vyvíjela velice dlouhou dobu izolovaně od okolního světa. Austrálie má obrovské množství endemitů, tedy druhů či celých skupin druhů, které se vyskytují jen zde; tyto druhy však zároveň často nejsou schopné konkurovat přizpůsobivým druhům z jiných oblastí světa. Obdobně se tyto specializované druhy často nejsou schopny přizpůsobit výrazným změnám prostředí, ať už zaviněným přímo přeměnou krajiny člověkem či například prostřednictvím změny klimatu. Do budoucna tak zůstává otázkou, do jaké míry se podaří alespoň na území národních parků zachovat původní a jedinečnou australskou přírodu.

Autor pracuje v AOPK ČR, Správa CHKO Litovelské Pomoraví

Hlavní fotografie článku:

Uluru – KataTjuta.

Fota: autor

Níže položené pláně národního parku Kakadu bývají v době dešťů zaplaveny vodou, 
v době sucha pak krajina vysychá.

Kakadu je známé také četnými starými skalními kresbami původních Austrálců. Jednou z nejbohatších lokalit z tohoto pohledu je Nourlangie Rock.

Austrálie je velice bohatá na plazy. Mezi nejkrásnější druhy patří i největší australský ještěr – 
varan obrovský (Varanus giganteus).

Povrch Uluru je modelován větrem, vodou a sluncem do zajímavých tvarů kontrastujících s okolní rovinatou plání porostlou nízkou vegetací a zakrslými stromy.