Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 6/2016 — 29. 1. 2017 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Ochrana přírody na soukromé půdě

naděje na záchranu ohrožených lesů západního Ekvádoru?

Autor: Jan Kotrba

Historie krajiny
Na rozdíl od Amazonie, jíž se dostává velké pozornosti hromadných sdělovacích prostředků doslova v celém světě, skutečnost, že v oblasti západního Ekvádoru již mnoho přirozených lesních porostů nezbývá, pozornosti nejširší veřejnosti uniká. Proč došlo v posledních 50 letech k tak velké míře odlesnění? V prvé řadě za to může rozmach pěstování kakaovníků během 19. století, kdy velkoplošná přeměna lesů započala. Ve 40. letech 20. století propukla poptávka po banánech: kakaovníkové plantáže nahradily banánovníkové kultury. Ve stejné době nastal také rychlý rozvoj silniční sítě, umožňující snazší přístup k neosídleným pozemkům. Lesům nepřály ani zemědělské reformy v 60. letech, které podporovaly kolonizaci neosídlených půd a nutily osadníky vymýcením lesa deklarovat, že je půda využita produktivně, i když na nich osadník reálně ani nehospodařil. Dnes celý západní Ekvádor zůstává hlavním producentem banánů na světě. Ve velkém se v regionu dále pěstuje cukrová třtina, rýže, palma olejná a na málo úživných půdách se extenzivně pase dobytek. Jak je však možné, že tato oblast je ve srovnání s Amazonií tak intenzivně zemědělsky využívaná? Odpověď leží pod zemí – aluviální půdy velké části oblasti jsou mimořádně úrodné. Odlesňování v posledních deseti letech v provincii Esmeraldas na severozápadě Ekvádoru bylo dokonce označeno za jedno z nejrychlejších v Jižní Americe. Současné příčiny mizení lesů jsou však jiné, jde především o těžko kontrolovatelnou nelegální těžbu dřeva. Podtrženo, sečteno: lesnatost oblasti dosahuje 30 % původní rozlohy.

Mapa 1. Historie odlesňování v západním Ekvádoru od roku 1930 do roku 1996.
Zdroj: Third Millenium Allianze, 2012

Státní ochrana přírody – rychle se rozvíjející, avšak nedostatečný nástroj
Ekvádor trpěl až donedávna dlouhodobou politickou nestabilitou, proto není divu, že státní ochrana přírody trpěla nedostatkem finančních prostředků a byla jí věnována malá pozornost. To se však pomalu mění. V oblasti západního Ekvádoru je dnes vyhlášen pouze jediný národní park – Machalilla – chránící mimo mořskou část také téměř 50 000 hektarů zbytků suchého a mlžného pobřežního pralesa. Několik ekologických rezervací, v nichž je do určité míry povoleno využití místních zdrojů, chrání zbytky deštných lesů v regionu Chocó na severozápadě oblasti. Mimo kategorie rezervací, spadající pod zákon o ochraně přírody v Ekvádoru existuje ještě další kategorie omezení hospodaření na pozemcích, spadajících pod lesnický zákon – tzv. ochranné lesy (bosques protectores). Ty, i když pokrývají často velká území, mají reálně velmi slabou legislativní účinnost a mnoho pozemků vyhlášených ze strany státu jako ochranné lesy bylo reálně dávno vykáceno.

Obr. 1: Ceiba trichistandra z čeledi Bombacaceae
je vlajkovým druhem a zároveň endemitem suchého
tropického lesa. Foto Jan Korba

Možnosti ochrany lesů na soukromé půdě
Vyhlásit ochranný les však může i vlastník, který chce svému pozemku dát alespoň nějakou právní ochranu před nelegální invazí. Donedávna bylo zapsání pozemku do katastru ochranných lesů jediným nástrojem soukromé ochrany přírody, navíc – jak jsme již zmiňovali – velmi neúčinným. Uvedená skutečnost se změnila v roce 2008, kdy vláda prezidenta Rafaela Correy přišla s inovativním programem SocioBosque. Iniciativa podporuje vlastníky zachovalých lesů tím, že jim platí náhradu podle velikosti pozemku. Za prvních 50 hektarů vlastník získává 30 USD/ha/rok, od 51–100 ha je to už jen 20 USD/ha/rok, nad 100 ha částka klesá na 15 USD/ ha/rok. Pokud například majitel pozemků chce do programu zahrnout 120 ha svého lesa, dostane finanční kompenzaci 50 x 30 + 50 x 20 + 20 x 15 = 2800 USD/rok. Smlouvy bývají uzavírány na 20 let, jsou automaticky obnovované a jasně vymezují činnosti, které jsou na pozemcích zakázány, jako je lov zvěře, kácení, vypalování či jiné změny ve využití pozemků. Do programu SocioBosque mohou zapisovat své pozemky jak jednotliví vlastníci, tak i komunity. V Ekvádoru působí tzv. komuny, jež často vlastní stovky hektarů pozemků v okolí a o jejichž správě se vždy rozhoduje na základě komunitních sněmů. Soukromí vlastníci mohou se získanými finančními prostředky naložit podle vlastního uvážení, vždy však s nějakou vizí dlouhodobého prospěchu, kupř. je investovat do vzdělání, zdravotnictví či podnikání.

Obr. 2 a, b Ekosystém suchého tropického lesa je vůbec nejohroženější
z celého Ekvádoru. Foto Jan Korba

Naproti tomu komunity jsou zavázány vložit prostředky do činností či projektů, které by jim v budoucnu měly přinést další finanční zdroje nebo zlepší životní prostředí v dané komunitě. Program SocioBosque se stal milníkem v ochraně lesů na soukromých pozemcích v Ekvádoru, nicméně je třeba upozornit, že určitě není jedinou a samospasitelnou cestou. Navíc jsou s ním spojena jasná omezení v užívání zdrojů, což jsou podmínky, které některé indiánské komunity závislé na lesních produktech jednoduše nemohou splňovat.

Mapa 2 Soukromé rezervace v západním Ekvádoru.
Zdroj: Jan Korba

Další nástroje soukromé ochrany přírody
Mimo vyhlášení ochranným lesem či zařazení do programu SocioBosque ekvádorské zákonodárství nabízí další právní nástroje omezení práv hospodaření na pozemcích. Jde například o uvalení věcného břemene na konkrétní parcely či běžné smlouvy o užívání pozemků (usufructo). Jako příklad poslouží soukromá rezervace Río Ayampe na pobřeží Ekvádoru, která byla zřízena nadací na ochranu ptáků Fundación Jocotoco. S komunou Las Tunas, vlastnící více než 5000 ha pozemků poloopadavých pobřežních lesů, uzavřela smlouvu o užívání pozemků za účelem ochrany přírody, konkrétně hnízdišť malého kriticky ohroženého kolibříka esmeraldského (Chaetocercus berlepschi). Nadace zřídila v Ekvádoru již deset chráněných území na záchranu konkrétních ptačích druhů a rezervace Ayampe zůstává jediná, ke které nemá vlastnická práva, jelikož pozemky komun není možné odkoupit.

Obr. 3 Nejčastější velikost rezervací je menší než 500 ha.
Zpracoval Jan Korba

V Ekvádoru v současnosti působí desítky ochranářských neziskových organizací, které skupují pozemky a vytvářejí na nich soukromá chráněná území. Každá z nich má však trochu jiný přístup k zřizování rezervací a péči o ně. Na jihu Ekvádoru je nejaktivnější organizace Nature & Culture International. Její rezervace téměř vždy vznikají za spoluúčasti příslušných komunit, místní obyvatele zaměstnávají a nabízejí další hospodářská využití chráněných území, např. prodej místních výrobků. Úzká spolupráce komunit a zmiňované organizace vedla v roce 2014 k vyhlášení biosférické rezervace Bosque Seco. Protože bezprostředně navazuje na peruánskou biosférickou rezervaci Noreste v Peru, tvoří největší zachovalý fragment suchých tichomořských lesů vůbec.

Dvě další úspěšné ochranářské organizace – Jatun Sacha a Third Millenum Allianze kladou při péči o chráněná území zvýšený důraz na výzkum a na zapojení vysokoškolských posluchačů, kteří je pravidelně navštěvují a utrácejí v nich peníze. Nadace Probosque provozuje jednu z nejúspěšnějších soukromých rezervací v zemi – Bosque Protector Cerro Blanco. Uvedené chráněné území těží díky úspěšné reklamě z velké návštěvnosti, umocněné blízkostí největšího ekvádorského města Guayaquilu. Probosque má navíc velmi dobře zajištěné financování díky úzké spolupráci s firmou Holcim a s mnoha světovými organizacemi na ochranu přírody, jako je World Land Trust nebo čtenářům dobře známá Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), hradící většinu nákladů na fungování rezervace.

Mimo ochranářské organizace najdeme mezi vlastníky soukromých rezervací ještě jednu významnou skupinu – místní obyvatele, již vlastní určitý pozemek se zachovalým lesem a rozhodli se ho chránit. Důvodů pro takové rozhodnutí bývá několik, ať již jde o zmiňovaný program SocioBosque, či skutečná snaha chránit přírodu. Zdá se, že nejsilnější motivaci představují přínosy ekoturismu. Ten je v celém Ekvádoru na vzestupu a majitelé zachovalých lesních pozemků tento trend velmi rychle rozpoznali. Proto pozemky nezřídka označují jako reserva natural. Ob­dobné chráněné rezervace obvykle bývají malé, do 500 ha, takže skutečně slouží spíše jako turistická atrakce než jako skutečně účinné rezervace, jelikož jsou v mnohých případech izolovány od větších lesních celků. Nicméně i tak zůstávají nezanedbatelným příspěvkem k zachování toho, co v oblasti z přírody zbylo.

Budoucnost hodně blízká
V současné době se v západním Ekvádoru nachází více než 40 soukromých chráněných území. Jejich velikost kolísá od několika desítek hektarů po více než 6000 ha s mediánem 240 ha. Pokud se však jejich rozlohy sečtou, téměř se vyrovnají ploše jediného národního parku v regionu – Machalilla, rozkládajícího se na 50 000 ha.

Uvážíme-li navíc malou rozlohu zbylých lesů v regionu, můžeme konstatovat, že i přes četná omezení, jako je právě malá velikost či izolovanost, významně přispívají k záchraně zbylých fragmentů lesů a tím i k zachování přírodního dědictví západního Ekvádoru.

 

Literatura:
ALDERMAN, C. 1994. The economics and the role of privately owned lands used for naturetourism, education, and conservation. Pages 273–305 in Munasinghe M, McNeely J, eds. Protected Area Economics and Policy: Linking Conservation and Sustainable Development. Washington (DC): IUCN and World Bank. BENNETT, J. 1995. Private sector initiatives in nature conservation. Review of Marketing and Agricultural Economics 63: 426–434.
DODSON, C. H., GENTRY, A. H. 1991. Biological Extinction in Western Ecuador, Annals of the Missouri Botanical Garden, Vol. 78, No. 2, pp. 273-295
KORBA, J., 2015. Privátní rezervace jako nástroj managementu krajiny a ochrany přírody v západním Ekvádoru, bakalářská práce, Mendelova univerzita v Brně, 59 pp
LANGHOLZ, J.A., LASSOIE, J.P., 2001. Perils and Promise of Privately Owned Protected Areas BioScience, Vol. 51, No. 12 pp. 1079-1085
MINISTERIO DEL AMBIENTE DEL ECUADOR. 2004. Ley Forestal y de Conservación deAreas Naturales y Vida Silvestre
MINISTERIO DEL AMBIENTE DEL ECUADOR. 2012. Línea Base de Deforestación del Ecuador Continental, Quito-Ecuador.
MONTEFERRI, B., COLL, D. (Editors), 2009. Conservación privada y comunitaria en los países amazónicos, SPDA MOSANDL R., GUNTER, S., STIMM, B., WEBER, M., 2008. Ecuador Suffers the Highest Deforestation Rate in South America, Gradients in a Tropical Mountain Ecosystem of Ecuador Ecological Studies Volume 198, pp 37-40
PARKER, T. A., & CARR, J. L., Eds. (1992). Status of forest remnants in the Cordillera de la Costa and adjacent areas of southwestern Ecuador. Conservation International, RAP Working Papers 2.
ROLDÁN, M., CARMINATI, A., BIGANZOLI, F., PARUELO, J. 2010. Las reservas privadas ¿son efectivas para conservar las propiedades de los ecosistemas?, Ecología Austral 20:185-199.Asociación Argentina de Ecología
SIERRA, R. (Ed.). 1999. Propuesta preliminar de un sistema de clasificación de vegetación para el Ecuador continental. Proyecto INEFAN/GEF-BIRF y EcoCiencia. Quito, Ecuador