Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 2/2011 — 11. 7. 2011 — Mezinárodní ochrana přírody — Tištěná verze článku v pdf

Národní park Lakefield zapomenutý kout Queenslandu

autoři: František Pelc, Vladimír Bejček

Systém národních parků a chráněných území Australského svazu patří k nejlepším na světě. Nelze se tomu až tak moc divit. Austrálie je vyspělou ekonomikou s kvalitní demokracií, velmi nízkou hustotou zalidnění a zvyšujícím se povědomím potřeby ochrany unikátního přírodního prostředí. Ne jinak tomu je ve státě Queensland, ve kterém se nalézá více než 220 národních parků.

Kromě rozmanitosti chráněných přírodních ekosystémů, zahrnujících také korálové útesy, savany, deštné lesy, mangrovové porosty, polopouště a mokřady s nivami řek, je neobyčejně různorodá také jejich rozloha. Některé zaujímají pouze pár desítek hektarů, většinou se rozkládají na desítkách či stovkách čtverečních kilometrů, ale některé dosahují pro nás obtížně představitelných rozměrů tisíců kilometrů čtverečních (výběr přináší rámeček na str. 33). Tato svazová země je mimochodem velká jako třetina Evropy bez Ruska a žijí v ní pouze 4 miliony obyvatel, přičemž skoro polovina je koncentrována do hlavního města Brisbane a okolí.

K méně navštěvovaným a největším národním parkům státu patří Lakefield. Pouť do něj trvá pět hodin jízdy autem z města Cairns po nezpevněné, ale udržované cestě, vedoucí rozsáhlými řídkými lesy blahovičníků (eukalyptů). Kdo se do národního parku vypraví z městečka Cooktown od pobřeží, bude mít kolem sebe přes sto kilometrů prakticky liduprázdné krajiny, převážně pokryté mořem přirozených nebo málo ovlivněných řídkých lesů, opět tvořených dominantně eukalypty. Vstup do národního parku je tak jako do všech dalších státem zřizovaných chráněných území Queenslandu zdarma. Za nocleh v zařízených kempech se však zpravidla platí pár australských dolarů. Poplatek za přespání je účelně vyřešen samoobslužnou registrací na bráně a uložením peněz do úředního sáčku a pokladny. V celém národním parku byly vybudovány pouze dva plně vybavené kempy a několik vymezených nocležišť bez jakékoliv infrastruktury. Vlastní národní park má rozlohu přes 5 000 km², což odpovídá rozloze Ústeckého nebo Moravskoslezského kraje. Park je pokryt převážně tropickou savanou a lesy s různou hustotou stromů. Jsou charakteristické výskytem několika druhů blahovičníků a až monumentálním rozsahem termitišť.

Desítky mokřadů a pereniálních lagun jsou místy zvýšené biodiverzity rostlin a živočichů. Mezi dominantní vodní taxony rostlin patří Azolla pinnata, Nelumbo nucifera, Nymphaea spp. a Eleocharis spp. a na okrajích jsou časté dřeviny rodu Melaleuca.

Kaloň lopatkový vytváří místy početné kolonie, odpočívající přes den v korunách stromů. Navečer tisíce kaloňů s rozpětím křídel přes tři čtvrtě metru spektakulárně pokryjí tropickou oblohu.

Cykas Cycas media dorůstá výšky až 6 m a roste převážně v podrostu středně hustých eukalyptových lesů a vzácněji deštných lesů. Je poměrně odolný proti požárům.

Savana místy přechází v otevřená travnatá společenstva téměř bez dřevin. V jižní polovině parku lze naopak nalézat formace, které můžeme považovat za lesy tvořené zhruba třiceti druhy blahovičníků. Mimochodem, eukalypty jsou neobyčejně bohatým rodem dřevin, vázaným v současnosti až na drobné výjimky výhradně na Austrálii, kde roste více než 700(!) rozmanitých druhů. Ty dosahují velikosti od pár metrů po téměř stometrové velikány, patřící k nejvyšším stromům na světě. Vedle blahovičníků v lesních porostech zaujme každého běžně rozšířený strom s papírovou kůrou Melaleuca viridiflora. Park je rozčleněn desítkami větších a menších řek s proměnlivou výší hladiny. Podobně podle roční doby se mění rozsah mokřadů v nivách řek a také v přímořské pláni s řídkou a specifickou vegetací slanišť. V okolí mokřadů převažují ve skladbě lesa Eucalyptus clarksonianaa E. tessellaris. Podél pobřeží zálivu Princezny Charlotty jsou vyvinuty mangrovové porosty, kde jsou klíčovými dřevinami Avicennia marina, Lumnitzeraspp. a Ceriops tagal. U řek lze dokonce najít ostrůvky a pruhy deštných lesů. Park se rozprostírá v tropickém pásu mezi 14. a 16. stupněm zeměpisné šířky na mesozoických sedimentech pánve nazývané Laura. Srážky zde dosahují ročně zhruba 1 500 mm.

Nelze se divit, že velikost parku a různorodost přirozených ekosystémů jsou zárukou i značné druhové bohatosti území. Díky občasným a trvalým mokřadům a lagunám je území bohaté na obojživelníky a bylo zde zaznamenáno nejméně třináct druhů žab převážně z rodu Litoriaa Lymnodynastes. S těmito pěkně zbarvenými a zajímavě tvarovanými žábami se setkáte nejen v jezerech, ale i večer ve sprše. Pozorný návštěvník může pozorovat v savaně středně velké klokany hbité (Macropus agilis), dropy australské (Ardeotis australis) s rozpětím křídel přes dva metry nebo známé psy dingo (Canis lupus dingo). Na tyto krásné psovité šelmy jsme narazili v parku hned dvakrát. Předchůdci tohoto predátora sem přišli s prvními původními obyvateli před 4 000 lety, ale postupně zdivočeli a vyvinuli se do jednoho stabilizovaného taxonu. Je pravděpodobné, že se stali i hlavní příčinou vymizení méně konkurenceschopného vakovlka (Thylacinus cynocephalus). V řekách se můžete potkat s nebezpečným, vůbec největším krokodýlem – krokodýlem mořským (Crocodylus porosus), dorůstajícím až sedmimetrové délky a dosahujícím hmotnosti až jedné tuny, ale i s menším a mírumilovnějším sladkovodním krokodýlem Johnstonovým (Crocodylus johnsoni). Mokřady a jezera oživují desítky druhů mokřadních ptáků včetně obřích husovců strakatých (Anseranas semipalmata), kolpíků královských (Platalea regia), ibisů žlutokrkých (Threskiornis spinicollis), čápů černokrkých (Ephippiorhynchus asiaticus) zvaných zde jabiru, dvou druhů jeřábů nebo elegantních husic královských (Tadorna radjah). Zajímavé bylo pozorování orla malého (Hieraaetus morphoides) či úhledného ostříže australského (Falco longipennis). V celé Austrálii bylo zjištěno skoro osmset druhů ptáků. Přes padesát druhů papoušků představuje nejvyšší podíl druhového složení avifauny ze všech kontinentů. V národním parku Lakefield jsme pozorovali i papoušky červenokřídlé (Aprosmictus erythropterus), hejna obřích kakadu havraních s červeným ocasem (Calyptorhynchus banksii) a kakadu růžových (Eolophus roseicapilla). Okraje ostrůvků deštného lesa jsou nejjižnějším útočištěm i jiného velkého černého papouška kakadu arového (Probosciger atterimus), vyskytujícího se pouze v severní části Yorského poloostrova a pak na Nové Guineji.

Husice královská je nepříliš hojný a pozvolna ubývající druh. Kromě NP Lakefield obývá pobřežní zóny Queenslandu, Severního teritoria a Nové Guiney. Hnízdí v dutinách stromů.

Čáp černokrký, zvaný také nepřesně jabiru, je krásný velký pták s rozpětím křídel až 220 cm. Je trochu překvapivě disjunktně rozšířen na Indickém poloostrově a v severní Austrálii a všude je nehojný. V NP Lakefield jsme pozorovali i hnědě zbarvená mláďata.

V hustších lesních formacích podél řek přes den odpočívají zavěšeni hlavou dolů tisíce a možná statisíce kaloňů lopatkových (Pteropus scapulatus), kteří každý podvečer postupně vzlétají a zaplní opravdu značnou část tropické usínající oblohy.

Orientační mapka národního parku Lakefield a přehled krajinných typů včetně rozlohy ve vybraných národních parcích severovýchodní Austrálie (velmi zjednodušeno).

Na první pohled se nezdá, že by tento národní park měl v současnosti nějaké fatální problémy. Nicméně potenciálním rizikem je výskyt nepůvodních prasat a hlavně invazně se šířící popínavé rostliny kryptostegie velkokvěté (Cryptostegia grandiflora). Tuto liá­nu s hezkými červenými květy dovezli lidé do Austrálie z Madagaskaru a šíří se zvláště podél řek v galeriových lesích, přičemž ostatní vegetaci svou „záclonou“ prostě hubí. Listy kryptostegie jsou navíc hodně jedovaté a uvádí se, že deset dekagramů po pozření zabije až 400 kg těžké dobytče. Jde o smutnou ukázku toho, že i místa s přírodními ekosystémy a řídkým osídlením jsme schopni ohrozit málo zodpovědným chováním. Je to ale také doklad potřeby systematické opatrnosti při vyhodnocování často primitivně odůvodňovaných introdukcí jakýchkoliv nepůvodních druhů rostlin a živočichů. Další ekologické problémy národního parku nejsou už tak významné. Extenzivně využívané velice řídce zalidněné okolí s převahou přirozených ekosystémů je nejlepším ochranným pásmem tohoto samo o sobě robustního chráněného území. Kdo má rád rozsáhlá chráněná území s přírodními krajinami, malým počtem turistů a jen se základní návštěvnickou infrastrukturou, nebude zklamán. Národní park Lakefield je hodnotnou pokladnicí biodiverzity a pevným stavebním kamenem australské soustavy národních parků.

Fotografie František Pelc

F. Pelc je ředitelem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

V. Bejček působí jako profesor

na Fakultě životního prostředí České zemědělské university