Mezinárodní ochrana přírody

Ochrana přírody 5/2008 — 21. 10. 2008 — Mezinárodní ochrana přírody

Chráněná území ve světě

analýza nákladů a přínosů

autoři: Petr Mackovčin

Systematický přístup k vytváření odpovídající soustavy chráněných území (ochranářské plánování, SARKAR et al. 2006) umožňuje i přes naše omezené znalosti o rozmístění biologické rozmanitosti uvedené mezery zacelit, samozřejmě za předpokladu podpory politiků a řídících pracovníků (PLESNÍK 2008). Dalším problémem zůstává skutečnost, že řada národních parků, rezervací a dalších typů chráněných území, zejména v rozvojových a postkomunistických zemích, existuje pouze ve výkazech vládních úředníků či zprávách Světové banky. Pro obdobná chráněná území se v angličtině vžil termín paperparks. Fungování skutečně účinných chráněných území, z jejichž existence profitují i místní obyvatelé, pochopitelně vyžaduje peníze, a to nemálo.

Kolik stojí kvalitní územní ochrana přírody

Podle nejnovějších údajů investují hospodářsky vyspělé státy do péče o chráněná území ročně 4–5 miliard USD (66,4–83 miliard Kč). Dalších 1,2–2,5 miliard USD (19,9 až 41,2 miliard Kč) poskytují rozvojovým zemím na chráněná území prostřednictvím rozvojové pomoci (PEARCE 2007, GUTMAN & DAVIDSON 2008). Část rozvojové pomoci zůstává i nadále v domovské zemi, kupř. v podobě platů nejrůznějších koordinátorů projektů, konzultantů a úředníků či nákladů na semináře, školení a kurzy.

Náklady na chráněná území zahrnují (NAIDOO et al. 2006):

■ náklady na získání vlastnických práv na určitý pozemek,

■ náklady na péči včetně vyhlášení chráněného území,

■ náklady na kompenzační opatření; správy chráněných území často vyplácejí náhrady za újmu, způsobenou volně žijícími živočichy, jenž mají část domovského okrsku i mimo chráněné území. Patří sem i kompenzace za ušlý finanční zisk vlastníků, kteří musejí omezit určitou hospodářskou činnost.

Odhady, kolik ročně by ve skutečnosti stála skutečně účinná péče o existující suchozemská chráněná území v rozvojových zemích, se pohybují od 1,1 miliardy USD (18,2 miliardy Kč) po 2,5 miliardy USD (41,2 miliard Kč) ročně (BRUNER et al. 2004, GUTMAN & DAVIDSON l.c.). Dolní hranice zahrnuje pouze nezbytné náklady, jako jsou mzdy zaměstnanců, nákup nebo nájem dopravních prostředků a výdaje na pohonné hmoty, zatímco horní hranice navíc počítá s přípravou a realizací plánů péče a zapojením místního obyvatelstva do správy chráněného území. Pokud bychom chtěli současné národní parky, přírodní rezervace a další chráněná území ve státech Jihu rozšířit pouze o nejnaléhavější prioritní plochy, stoupnou každoroční výdaje na péči po započtení inflace a slábnoucího kurzu amerického dolaru na 4 miliardy USD (66,4 miliard Kč). Vezmeme-li v úvahu, že předpokládaná nová chráněná území vyžadují personál, budovy a dopravní prostředky a že pozemky by se v řadě případů musely vykupovat od soukromých vlastníků, nebo by se jim musela platit náhrada za omezení činnosti, zvýší se možné roční výdaje o dalších 9 miliard USD (149,4 miliard Kč). Přitom současný deficit mezi nezbytnými náklady a tím, co vlády rozvojových zemí skutečně na péči o chráněná území vynaloží, dosahuje 1–1,7 miliardy USD (16,6–28,2 miliard Kč). Pro normálního smrtelníka jde o těžko představitelná čísla. Nicméně 4 miliardy USD tvoří méně než 10 % částky, kterou Američané ročně vynaloží na nealkoholické nápoje a méně než 0,5% financí, jež vlády zejména hospodářsky vyspělých zemí každoročně utratí na dotace a další podpory, poškozující životní prostředí (BRUNER et al. l.c.). Zatímco se počet chráněných území od roku 1992 zdvojnásobil, mezinárodní financování ochrany biodiverzity se zvýšilo jen o 38 % (GUTMAN & DAVIDSON l.c.). Současně se ukazuje, jak málo účinná je v tomto ohledu rozvojová pomoc, která –pokud by skutečně byla využita k tomu, k čemu je deklarována – stačila v rozvojových zemích zajistit fungování alespoň již vyhlášených chráněných území.

I přes značné finanční částky, které směřují – alespoň oficiálně – na ochranu přírody v rozvojových zemích, i nadále je 90 % celkových nákladů na ochranu přírody ve světě vynaloženo v hospodářsky vyspělých státech, které často významně podporují péči o biodiverzitu i mimo chráněná území (GUTMAN & DAVIDSON l.c.). Navíc se nezdá, že by se tento poměr v nejbližší budoucnosti výrazně změnil. Pro porovnání uveďme, že účinná péče o soustavu Natura 2000 bude rok co rok vyžadovat, poté co bude dokončeno její vytváření, v členských státech EU bez Bulharska a Rumunska nejméně 6,1 miliard euro (149,7 miliard Kč – COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES 2004). Některé odhady, kupř. odhad zpracovaný známou mezinárodní organizací na ochranu ptáků a jejich prostředí BirdLife International přitom hovoří až o částce dvojnásobně vyšší. V celosvětovém měřítku platí, že náklady na jednotku plochy chráněného území se v suchozemském prostředí liší až o sedm řádů. Jsou tím vyš ší, čím vyšší je kupní síla obyvatelstva dané země a hustota osídlení příslušné oblasti, naopak klesají s rozlohou dotčeného chráněného území (BALMFORD et al. 2003).

Jestliže do našich úvah zahrneme nejen suchozemská, ale i mořská chráněná území a kromě právními normami zřízená chráněná území také plochy vyhlášené obcemi nebo soukromými vlastníky, dosáhly by nezbytné náklady na účinnou péči o chráněná území v celosvětovém měřítku 45 miliard USD (747 miliard Kč) ročně (BALMFORD et al. 2002). Tuto hodnotu uvádí i průběžná verze dlouho očekávané zprávy o ekonomických hodnotách ekosystémů a biodiverzity (EUROPEAN COMMUNITIES 2008).

Výdaje na péči o chráněná území v ČR ze státního rozpočtu a dalších veřejných zdrojů činily v roce 2006 1,183 miliardy Kč. V přepočtu na hektar chráněného území jsou vyšší než ve Švédsku, USA či Kanadě, ale nižší než v Belgii, Nizozemsku nebo Maďarsku. Jestliže porovnáme podíl hrubého národního produktu (HDP), věnovaný péči o chráněná území, potom Českou republiku z hodnocených zemí předstihuje mj. Gruzie, Laos, Ukrajina nebo Ghana (MANSOURIAN & DUDLEY 2008).

Přínosy převažují

Z uvedených čísel může čtenář snadno nabýt dojmu, že vyhlašování a zejména péče o chráněná území představuje černou díru, kam nenávratně mizí peníze daňových poplatníků. Nepopíráme, že v řadě případů tomu tak je. Ve skutečnosti tyto náklady reprezentují malý zlomek hodnot poskytovaných lidem chráněnými územími v podobě ekosystémových služeb. Ekosystémové služby zahrnují jak procesy, tak podmínky přírodních ekosystémů, které podporují činnost člověka a udržují existenci lidské civilizace na Zemi. Vhodnými příklady jsou fotosyntéza, udržování poměru prvků v atmosféře, omezování záplav, půdotvorné procesy a další. Zahrnují i produkty (statky) poskytované ekosystémy a využívané lidmi, jako je dřevo, ryby, přírodní vlákna nebo léčiva. Někteří, zejména evropští autoři přitom pokládají ekosystémové statky za zvláštní typ ekosystémových služeb (MA 2005, český přehled PLESNÍK 2007).

Podrobný výčet těchto přínosů z chráněných území, sahajících od poskytování pitné vody přes tlumení dopadů přírodních katastrof po náboženské hodnoty, přinášejí MULONGOY & GIDDA (2008). Přínos ekosystémových služeb, které by mohla zachovávat účinná soustava chráněných území, zahrnující 15 % souše a 30 % rozlohy moří na Zemi, se odhaduje celosvětově na těžko představitelných 4,4–5,2 bilionů USD (73,1–86,3 bilionů Kč) ročně, a to v závislosti na rozsahu, v němž je v chráněných územích povoleno využívat přírodní zdroje (BALMFORD et al. 2000). Přínosy ze skutečně účinné soustavy chráněných území na souši a na moři tak jsou přinejmenším 100× vyšší než náklady na její vytvoření a péči o ni (BALMFORD et al. 2000).

Diskuse úlohy chráněných území při snižování dopadů a přizpůsobování se změnám podnebí, které se přičítá stále větší význam (LOCKWOOD et al. 2006, LOVELOY 2006), přesahuje rámec tohoto příspěvku a budeme se jí věnovat v některém z příštích čísel.

Nové přístupy ve financování chráněných území

Zdroje, z nichž je možné financovat vyhlašování a péči o chráněná území, zahrnují kromě tradičních přístupů, jako jsou příspěvky ze státního rozpočtu, vstupné, příjem z turistiky, dary soukromých osob, nadací a dalších charitativních organizací a finance z oficiální rozvojové pomoci hospodářských vyspělých států rozvojovým zemím, také výtěžek z mezinárodních i celostátních „zelených“ loterií, adopce části parku jednotlivci nebo firmami, dary prostřednictvím mobilních telefonů, poplatky z označování výrobků šetrných k životnímu prostředí a zejména platbu za ekosystémové služby poskytované chráněnými územími (EMERSON et al. 2006, GUTMAN & DAVIDSON l.c.). Z krátkodobého hlediska se jako nejvhodnější způsob získání prostředků na globální péči o biodiverzitu jeví kombinace regulačních, dobrovolných a tržních mechanismů (GUTMAN & DAVIDSON l.c.). Ukazuje se, že ochranářská opatření zaměřená na určitého ohrožujícího činitele, jako je regulace invazních nepůvodních druhů, vytváření a péče o chráněná území a nechráněnou krajinu, mohou chránit mnohem více druhů rostlin a obratlovců než pouze zřizování a udržování chráněných území (WILSON et al. 2007).

Se zajímavou iniciativou přišla na 9. zasedání konference smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti, uskutečněná 19. až 30. května 2008 v Bonnu, vláda SRN. Nazvali ji Life Web, což můžeme volně přeložit jako Pavučina života, a je založena na jednoduchém nápadu. Rozvojové a postkomunistické země mimo EU určí na svém území oblasti, které v jejich soustavě chráněných území z nejrůznějších důvodů chybí a které jsou ochotné přednostně vyhlásit jako chráněná území. Kromě toho mohou vybrat již existující chráněná území nejvíce trpící nedostatkem financování. Tyto plochy budou zařazeny do Světové databanky chráněných území (World Database on Protected Areas, WDPA), kterou spravuje v britské Cambridgi Světové informační středisko ochrany přírody Programu OSN pro životní prostředí (UNEP – World Conservation Monitoring Centre, WCMC). Hospodářsky vyspělé státy, mezinárodní mezivládní a nevládní organizace a soukromý sektor si mohou samy vybrat vhodnou oblast a podílet se na financování jejího vyhlášení a následné péče. Aby iniciativa nekonkurovala existujícím ochranářským aktivitám, podmínkou zůstává, že sponzoři musí pro Pavučinu života najít nové finanční zdroje: finance by tak měly jít mimo oficiální rozvojovou pomoc. Předpokládá se, že celý proces bude probíhat na základě dvoustranné nebo mnohostranné dohody mezi dárcem nebo dárci peněz a státy-příjemci. Německá spolková vláda na zasedání v Bonnu oznámila, že iniciativu podpoří 40 miliony euro (960 milionů Kč). Otázkou zůstává, nakolik se v situaci, kdy přetrvává viditelný nedostatek peněz na ochranu přírody, podaří zmobilizovat nové finanční zdroje a do jaké míry iniciativa napomůže omezit letitou praxi zjevného zneužívání peněz, plynoucích z bohatých do chudších zemí (cf. SMITH et al. 2003).

Kam jdou peníze na ochranu přírody

Novější studie potvrzují, že jestliže do vytváření a péče o soustavu chráněných území začleníme náklady, můžeme v konečném důsledku chránit nejen celkově více druhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, zejména obratlovců, ale také více endemických a ohrožených druhů. Ukazuje se, že pro účinnou ochranu vybraných složek biodiverzity v chráněných územích je dokonce důležitější mít k dispozici údaje o prostorovém rozmístění nákladů než biodiverzity, kupř. druhů nebo biotopů (NAIDOO 2006, PERHANS 2008, UNDERWOOD 2008).

Problémem při určení účinnosti chráněných území zůstává nejen naše omezená znalost všech hlavních úrovní biodiverzity (geny/jedinci, populace/druhy, společenstva/ ekosystémy/krajina) a jejich prostorového rozmístění, ale také nedostatek informací, kam peníze na ochranu přírody v globálním pohledu vlastně směřují.

HALPERN et al. (2006) se pokusili nedávno vyhodnotit, zda mezinárodní organizace skutečně nejvíce peněz utratí v oblastech, které samy označily za pro globální péči o přírodní dědictví přednostní. Kromě Světové banky, Světového fondu životního prostředí (Global Environment Facility, GEF) a nejvýznamnější mezinárodní nevládní ochranářské organizace IUCN – Světového svazu ochrany přírody poskytly požadované údaje i dvě vlivné nevládní organizace se sídlem v USA a působící v řadě zemí – Ochrana přírody (The Nature Conservancy) a Společnost na ochranu planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů (Wildlife Conservation Society, WCS).

Pět sledovaných organizací skutečně v prioritních zemích investovalo do ochrany přírody více než ve státech bez oblastí vymezených jako přednostní. Za ně výzkumníci považovali plochy, které byly současně určeny jako „horká místa“ globální biodiverzity, oblast divočiny, jeden ze 200 ekoregionů a jako významná ptačí oblast. Taková území pokrývají 3,3 % souše a nacházejí se v 63 zemích, mezi něž patří kupř. Brazílie, Indonésie či Madagaskar. Na druhou stranu z 1,5 miliardy USD (24,9 miliard Kč), vynaložené sledovanými organizacemi v roce 2002 na péči o biologickou rozmanitost, jen 2–32 % z této částky můžeme vysvětlit tím, že se příslušné instituce řídily uvedenými mezinárodními prioritami. Zároveň se ukázalo, že existuje jen málo oblastí na Zemi, kam do ochrany přírody investuje všech pět hodnocených organizací současně.

Stejně jako v případě péče o biologickou rozmanitost také u ekosystémových služeb narážíme na naše neúplné a nedostatečné znalosti. Abychom určili oblasti, kde ekosystémy poskytují lidem více přínosů než jiné, musíme nejprve ekosystémové služby vyčíslit, ocenit a zanést do map. V současnosti dokážeme v celosvětovém měřítku nejen kvantifikovat, ale i plošně vymezit pouze čtyři ekosystémové služby, a to ještě pouze pomocí nedokonalých přiblížení (NAIDOO et al. 2008).

Závěr

Růst finančních prostředků, dostupných ve světě pro vyhlašování a péči o chráněná území, výrazně zaostává za pokračujícím exponenciálním růstem chráněných území na Zemi (jak počtem, tak celkovou rozlohou). Naprostá většina peněz, vynaložených v celosvětovém měřítku na ochranu přírody, směřuje do péče o přírodní a krajinné dědictví v hospodářsky vyspělých zemích. Na péči o již vyhlášená chráněná území v rozvojových zemích se v současnosti nedostává 1–1,7 miliardy USD (16,6–28,2 miliard Kč). Účinná péče o mořská a suchozemská území ve světě, chráněná nejen státní správou, ale i samosprávami a soukromými vlastníky, by vyžadovala 45 miliard USD (747 miliard Kč). Přesto tato astronomická částka představuje jen zlomek hodnot, kterou chráněná území poskytují lidem v podobě ekosystémových služeb (4,4–5,2 bilionů USD, tj. 73,1–86,3 bilionů Kč, a to v závislosti na rozsahu, v němž je v chráněných územích povoleno využívat přírodní zdroje). Přínosy ze skutečně účinné soustavy chráněných území na souši a na moři tak jsou přinejmenším 100× větší než náklady na její vytvoření a péči o ni. Článek přináší přehled nových netradičních způsobů inancování vyhlašování chráněných území a péče o ně.

J. Plesník pracuje v AOPK ČR Praha jako poradce ředitele

P. Mackovčin je vedoucím oddělení ekologie krajiny Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v.v.i., pracoviště Brno

LITERATURA

BALMFORD A. BRUNER A., COOPER P., COSTANZA R., FARBER S., GREEN R. E. et al. (2002): Economic reasons for conserving wild nature. Science 297: 950-953. – BALMFORD A., GASTON K. J., BLYTH S., JAMES A. & KAPOS V. (2003): Global variation in terrestrial conservation costs, conservation benefits, and unmet conservation needs. Proc. Natl. Acad. Sci. USA 100: 1046-1050. – BRUNER A., GULLISON R.E. & BALMFORD A. (2004): Financial costs and shortfalls of managing and expanding protected area systems in developing countries. BioScience 54: 1119-1126. – COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES (2004): Communication from the Commission to the Council and the European Parliament on financing Natura 2000. COM (2004) 431. Commission of the European Communities Brussels, 11 pp. – EMERSON L., BISHOP J. & THOMAS L. (2006): Sustainable financing of protected areas. A global review of challenges and options. IUCN Gland, Switzerland and Cambridge, U.K., 97 pp. + x. - EUROPEAN COMMUNITIES (2008): The economics of ecosystems & biodiversity. An interim report. European Communities Brussels, 64 pp. - GUTMAN P. & DAVIDSON S. (2008): A review of innovative international financial mechanisms for biodiversity conservation with a special focus on the international financing of developing countries protected areas. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 67 pp. – HALPERN B. J., PYKE Ch. R., FOX H. F., HANEY Ch., SCHLAEPFER M. A. & ZARADIC P. (2006): Gaps and mismatches between global conservation priorities and spending. Conserv. Biol. 20: 56–64. – LOCKWOOD M., WORBOYS G. L. & KOTHARI A. (2006): Managing protected areas: A global guide. Earthscan London, 802 pp. – LOVELOY T. E. (2006): Protected areas: A prism for a challenging world. Trends Ecol. Evol. 21: 329-333. – MA (2005): Ecosystems and human well-being: Synthesis. Island Press Washington, D.C., 137 pp. + x. – MANSOURIAN S. & DUDLEY N. (2008): Public funds for protected areas. WWF International Gland, Switzerland, 43 pp. – MULONGOY K .J. & GIDDA S. B. (2008): The value of nature: Ecological, economic, cultural and social benefits of protected areas. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal, 30 pp. – NAIDOO R., BALMFORD A., FERRARO P. J., POLASKY S., RICKETTS T. H. & ROUGET M. (2006): Integrating economic costs into conservation planning. Trends Ecol. Evol. 21: 681-687. – NAIDOO R., BALMFORD A., COSTANZA R., FISHER B., LEHNER B. et al. (2008): Global mapping of ecosystem services and conservation priorities. Proc. Natl. Acad. Sci. USA 105: 9495-9500. – PEARCE D.W. (2007): Do we really care about biodiversity? Environ. Resour. Econom. 37: 313-333. – PERHANS K., KINDSTRAND C., BOMAN M., DJUPSTRÖM L.B., GUSTAFSSON L. et al. (2008): Conservation goals and the relative importance of costs and benefits in reserve selection. Conserv. Biol. DOI: 10.1111/j.1523-1739.2008.00976x. – PLESNÍK J. (2007): Svět na rozcestí. Ochrana přírody 62 (3): 31-33. – PLESNÍK J. (2008): Chráněná území: přerůstá skutečně kvantita v kvalitu? Ochrana přírody 63 (3): 29-32. – SARKAR S., PRESSEY R. L., FAITH D.P., MARGULES Ch. R., FULLER T. et al. (2006): Biodiversity conservation planning tools: Present status and challenges for the future. Annu. Rev. Environ. Resour. 31: 123-159. – SMITH R. J., MUIR R. D., WALPOLE M. J., BALMFORD A. & LEADER-WILLIAMS N. (2003): Governance and the loss of biodiversity. Nature 426: 67-70. – UNDERWOOD E. C., SHAW M. R., WILSON K. A., KAREIVA P., KLAUSMEYER K. R. et al. (2008): Protecting biodiversity when money matters: Maximizing return on investment. PLoS ONE 3 (1): e1515. – WILSON K. A., UNDERWOOD E. C., MORRISON S. A.,KLAUSMEYER K. R., MURDOCH W. W. et al. (2007): Conserving biodiversity efficiently? What to do, where, and when. PLoS Biol. 5 (9): e223.