Kulér-Recenze

Ochrana přírody 5/2018 — 21. 10. 2018 — Kulér-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Ivana Jongepierová, Pavel Pešout a Karel Prach (eds): Ekologická obnova v České republice II. Vydala

Autor: Ladislav Miko

Máme-li vedle logického boomu adaptačních a mitigačních opatření v souvislosti s klimatickou změnou jmenovat nejrychleji se rozvíjející oblasti aplikované ekologie, bude tam nepochybně někde velmi vysoko patřit ekologie obnovy ekosystémů (restoration ecology). Souvisí to s rostoucím povědomím o míře degradace životního prostředí a zejména jeho přírodní složky a strategickými cíli, které se postupně prolínají do politiky životního prostředí ve všech rozvinutějších zemích. Jedním z lídrů v této oblasti je Evropská unie a její členské země. Na pozadí budování soustavy chráněných území Natura 2000 včetně její složky související s ochranou druhů byl v rámci cíle 2 Evropské strategie pro biodiverzitu do roku 2020 kromě cíle zastavit pokles biodiverzity a degradace ekosystémů definován i cíl obnovit 15 % degradovaných evropských ekosystémů včetně ekosystémových služeb.

To vše bylo rozhodnuto a schváleno v období, kdy praktická aplikace ekologických poznatků do konkrétních postupů v konkrétních ekosystémech byla v řadě případů v plenkách. Je pravdou, že některé oblasti byly rozvíjeny už po několik posledních desetiletí – v našich podmínkách, ale i v jiných evropských zemích, je dobrým příkladem třeba revitalizace říčních systémů, obnova mokřadů a „restart“ vytěžených rašelinišť. Pro mnohé typy společenstev ale chyběly – když ne poznatky, tak určitě zkušenosti a konkrétní metody. To se týkalo třeba obnovy luk a obecně bezlesých biotopů. Výrazně se měnil a mění přístup ke klasické lesnické obnově a stále častěji se objevují nové postupy v obnově ploch devastovaných nebo nově vytvořených důlní činností a dalšími průmyslovými či i zemědělskými aktivitami.

Možná i díky možnosti navázat na bohatou tradici krajinné ekologie v Československu a posléze v České republice v druhé polovině až poslední třetině 20. století je přehlídka zkušeností a koneckonců i konkrétních výsledků ekologické obnovy v České republice na evropské i světové poměry překvapivě bohatá, a to i přesto, že ani u nás se zatím cíle zastavit degradace přirozených ekosystémů a zajištění jejich obnovy zdaleka nedaří plošně. Když v roce 2012 vyšel sborník Ekologická obnova v České republice (Jongepierová a kol.), stala se jeho anglická mutace doslova evropským hitem a také – na úrovni Evropské unie jakýmsi důkazem, že už je možné cíle obnovní ekologie zařadit do evropských politik ochrany biodiverzity. Od té doby uplynulo 6 let a v oblasti ekologie obnovy se posunula věda, praxe, technické a technologické možnosti i společnost. Česká škola v této oblasti udělala několik dalších důležitých kroků, a tak kolektiv autorů pod vedením editorů Ivany Jongepierové, Pavla Pešouta a Karla Pracha přichází s pokračováním, tedy s II. dílem sebraných teoretických podkladů a především konkrétních případových studií z území České republiky.

Bohatě dokumentovaná a ilustrovaná publikace vychází v podobném formátu jako první díl a je rozdělena do pěti částí, které se zabývají ekologickou obnovou lesů, horského bezlesí, sekundárních trávníků a vřesovišť, vodních toků a mokřadů a konečně antropogenních stanovišť. Každý oddíl začíná úvodní obecnou kapitolou přinášející přehled stavu v dané skupině stanovišť, shrnutí hlavních výzev, metodologických poznámek a velice cenného přehledu recentní literatury. Po úvodu následují konkrétní případové studie, kterých publikace přináší celkem třicet tři. Je tedy z čeho čerpat inspiraci a lze bohudíky zapomenout na dávné doby, kdy se jako konkrétní příklady úspěšné ekologické obnovy dokola objevovaly stále stejné akce, obvykle z oblasti revitalizací řek.

Mezi příklady zaujmou nepochybně studie týkající se netradičních postupů v obnovním či rekonstrukčním managementu lesa, ať už to je hrabání opadanky, v našich zemích téměř neslýchaný ohňový management, nebo obnova pařezin či středních lesů. Velmi cenné a mnohdy docela neortodoxní je shrnutí poznatků z obnovy alpínských a subalpínských nelesních biotopů našich vysokých Sudet i široká škála příkladů z obnovy ostatních bezlesí, třeba stepních biotopů nebo vřesovišť. Sborník přináší další příklady úspěšné revitalizace vodních a mokřadních biotopů a mimořádně zajímavé je taky shrnutí obnovy, či někdy lépe sukcese ekosystémů na důlních výsypkách, v opuštěných odkalištích či vojenských újezdech. Mimořádně cenné jsou zkušenosti z obnovy travinných ekosystémů a celkově krajinných struktur na bývalé orné půdě.

Celkově se domnívám, že nový sborník velmi dobře navazuje na první část a přináší v podobě použitelné jak pro praktické využití, tak pro prezentaci a výuku mimořádně cenný soubor znalostí a zkušeností z ekologie obnovy. Při pohledu ze širší perspektivy jenom dokládá stále velmi vysokou úroveň české ekologie obnovy v globálním měřítku, a to nejen na úrovni poznání, ale i z pohledu praktických zkušeností a aplikací, navíc v mnoha aspektech převoditelných na analogické typy stanovišť v jiných částech země i Evropy. Jsem přesvědčen, že jde opět o počin s nadnárodním významem – a proto bych jenom doporučil co nejrychlejší vydání anglicky psané verze, tak jak tomu bylo v případě prvního sborníku. Nepochybně se stane pomocným pracovním „manuálem“ a svéráznou učebnicí praktické ekologie obnovy i daleko za hranicemi země, kde vznikl.