Zprávy-Recenze

Ochrana přírody 1/2011 — 6. 4. 2011 — Zprávy-Recenze

V jezevčím doupěti

Autor: Alexandr Komaško

Jezevec lesní Meles meles(Linnaeus, 1758) je větší lasicovitá šelma (dosahuje hmotnosti až 20 kg a délky 62–80 cm, s ocasem i metr) se zavalitým tělem na nízkých končetinách se širokými lysými chodidly a dlouhými drápy. Štíhlá hlava je v poměru k tělu malá a vpředu protažená v pohyblivý rypáček. Ve zbarvení hřbetu a boků převládá šedivý nebo šedohnědý odstín s černými a bílými konci delších chlupů, zatímco břicho a končetiny jsou tmavohnědé až černé. Na bílé nebo žlutavé hlavě se po stranách táhnou dozadu přes uši dva tmavé pruhy.

Je domovem v lesním a stepním pásmu Eurasie od Britských ostrovů po Dálný východ a jihovýchodní Čínu, na severu zasahuje přibližně k 65. rovnoběžce a na jihu do Středomoří a Malé Asie. Jezevec není u nás vzácný, ale pro skrytý způsob života uniká pozornosti. Je považován za nočního živočicha, ačkoli pro to není nijak zvlášť vybaven. V místech, kde ho nikdo neruší, se jezevec chová jako denní zvíře.

Je všežravec, loví drobné obratlovce, hmyz a jeho larvy, žížaly, slimáky a hlemýždě. Nepohrdne zdechlinou, požírá ovoce, lesní plody, semena, houby, hlízy, kořínky a výhonky rostlin. Při hledání potravy se řídí čichem, často hlasitě funí nebo chrochtá.

Podzemní obydlí si vyhrabává na odlehlých sušších lesních svazích od nížin až po horské oblasti. Mohutnými drápy dokáže vyhrabat rozsáhlou a neobyčejně složitou síť podzemních chodeb, které mohou dosáhnout délky 50–100 m. Mnohdy jsou využívány i po desítky let a může je obývat i více jedinců jako vícegenerační obydlí. Takové doupě, označované jako hrad, mívá několik pater sahajících až do hloubky pěti metrů. Pokud jezevec může, využívá i přírodních dutin, jeskyní a nor jiných zvířat. Říká se, že je velmi čistotný a trusukládá mimo noru, takže se u vchodů ani uvnitř nepovalují zbytky kořisti (kosti, srst, peří), jak tomu bývá v doupatech lišek. V průběhu léta a podzimu si do doupěte nanosí spoustu trávy, která nejen zvyšuje pohodlí, ale svým tlením, jehož vedlejším produktem je teplo, přispívá v zimě k jeho zahřívání. V každém hradu je několik pelíšků (kotlů). Na jednu jezevčí rodinu u nás připadá v průměru plocha 390–550 ha, hustota populace se podle typu prostředí pohybuje mezi 3–14 jedinci/1 000 ha. Před zimou se hmotnost jezevce zvyšuje, vrstva tuku dosahuje tloušťky až 5 cm. Zimní období přečkává nepravým zimním spánkem. Období říje (chrujení) probíhá od června do října a podle doby páření kolísá délka březosti mezi 3–10 měsíci (skutečný vývoj zárodku trvá asi 7 týdnů). Samice mají tři páry mléčných bradavek a rodí 2–3 (1–5) mláďata jednou ročně v lednu až březnu. V přírodě žijí jezevci téměř po celý rok v párech nebo menších rodinných skupinkách. Pohlavní dospělosti dosahují ve druhém roce života. Jezevci se sice dožívají 15–20 let, avšak v přírodě pouhá třetina zvířat je starší dvou let. K velké úmrtnosti (50 %) dochází během prvního roku života. Jezevec je řazen mezi lovný druh zvěře s dobou lovu dle vyhl. 245/2002 Sb. § 1 (s výjimkou dle § 2 odst. 2) od 1. října do 30. listopadu. V současnosti se u nás loví 200–600 kusů/rok.

V přírodě jsem se tváří v tvář s jezevci potkal již vícekrát, zejména ve Slovenském krasu, kde měli doupata v drobných jeskyňkách. Nikdy jsem se však neprocházel jeho ložnicí, dětským pokojem či záchodem, až v roce 2010 u Měděnce v Krušných horách.

V zalesněném svahu údolí jsem před několika lety pátral po staré důlní štole známé z dětství. V její blízkosti jsem našel propadlou skládanou klenbu s průlezem do pro mne neznámé štoly. Dle vydupaných cestiček ke vlezu do štoly bylo zřejmé, že v ní žije nějaké zvíře, buď jezevec, nebo liška. Tenkrát jsem tam zalezl jen na prvních pár metrů až k zúženému místu, odkud již bylo nutno se dál plazit. Vrátil jsem se do ní až 11. 9. 2010 s Nelou, fenkou belgického ovčáka. I tentokrát ven ze štoly proudil chladný vzduch. Průlez byl pro zetlelý organický materiál oproti minulé návštěvě poněkud užší, takže jsem ho musel rozšířit. Jak jsem následně zjistil, štola měřila přes 50 m, rychle měnila výšku i šířku a uvnitř se rozdělovala. Zprvu jsem zamířil rovně. Na dně sice nebyly zbytky křídel či kostí, ale poměrně dost jamek s trusem. „Takže asi přeci jen liška,“ řekl jsem si. Ve výklenku stěny byl v suché trávě jeden, asi 40 cm hluboký, pelíšek doslova kotlovitého tvaru. Nela, která byla volně, se však vrátila, zamířila do odbočky doprava a chovala se přitom poněkud nezvykle. Tiše kníkala, chtěla jít dopředu, ale zase ne příliš rozhodně. Pach ji zřejmě lákal, bylo však na ní vidět, že mu nerozumí, že neví, co signalizuje, a tak na mne čekala. Vybalil jsem fotoaparát a zamířil za ní. V suchém místě při stěně jsme minuli čtyři nahloučené hluboké kotle v suché trávě. Nízká štola se klikatila, místy měla starou a již nefunkční výdřevu, na dně, které klesalo a stoupalo, ležely opadané kameny. Asi tři metry před hlinitým valem, za kterým se rýsoval zával, se Nela zastavila a ochotně mi uvolnila místo. Ve světle baterky jsem za valem uviděl jezevce, který tiše a nehnutě stál a jen se díval. Několikrát jsem ho vyfotografoval a začal se vracet. Teprve doma při prohlížení záběrů jsem zjistil, že vlevo od něj se skrýval další. Pamětliv pověstné síly jezevčích čelistí jsem Nele nedovolil se s ním blíže seznamovat, přestože o to stále jevila zájem. Tato část štoly byla prosta jezevčího trusu. Zamířili jsme do druhé části. Ve dně kromě jamek s trusem byla spousta polozetlelých rostlin a větví a na stěnách motýli píďalka jeskynní (Triphosa dubitata). Štola se zaklikatila, zabočila vpravo a konec. Na čelbě byly patrny rýhy od kopáče. Teprve zde jsem si uvědomil, že nikde nebyly stopy po vrtání a odstřelech. U čelby intenzivní skap a u její paty jezírko s vodou. Cestou zpět Nela opět chtěla k jezevci, neměla však svou čelovku, a tak mne neochotně následovala ven.

Převažující horninou, ve které je štola vykutaná, je rula, místy se nalézal svor. Nenašel jsem žádné rudní minerály, jen v jednom místě trochu limonitu. Je tedy možné, že v minulosti zde vytěžili něco železné rudy, udělali rozrážku, a když nic dalšího nenašli, dílo opustili. Když se prořítila klenba vstupní části, jezevci v opuštěném kraji získali ideální domov, ve kterém mají i vodu.