Zprávy-Recenze

Ochrana přírody 4/2012 — 9. 11. 2012 — Zprávy-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Úspěšnost repatriací u rostlin: všechno je jinak?

Repatriace, vysazování ohrožených planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů do vhodných lokalit v původním areálu rozšíření, odkud vymizeli, patří mezi tradiční a oblíbené způsoby druhové ochrany.

S. Godefroidová z bruselské Svobodné univerzity spolu s 19 spoluautory vyhodnotila úspěšnost 249 repatriačních projektů planě rostoucích rostlin, náležejících k 172 druhům nebo poddruhům (Biol. Conserv., 144, 672-682, 2011). Většina z nich se uskutečnila v Evropě, ale badatelé získali údaje i z ostatních kontinentů. Neomezili se při tom jen na vědeckou literaturu, ale prostřednictvím dotazníku získali řadu cenných, většinou nepublikovaných informací.

Zatímco výsledky uveřejněné v odborných časopisech uvádějí, že v 78 % případech rostliny na lokalitě, kde byly vysazeny, přežívaly, údaje poskytnuté terénními pracovníky oslovenými v dotazníkové akci hovoří pouze o třetinové úspěšnosti repatriačních pokusů. Zdá se, že ochranářští biologové uveřejňují v odborném tisku přednostně výsledky úspěšných nebo alespoň částečně úspěšných repatriací.

Úspěšnost repatriací se liší i podle toho, v jaké fázi ji vyhodnocujeme. Jestliže nás zajímá pouze přežití jedinců, potom každý druhý pokus skončí zdárně. Na druhou stranu jen v 19 % vyhodnocených případů se ochránci přírody dočkali kvetení repatriovaných rostlin a pouze 16 % projektů skončilo produkcí plodů. Autoři upozorňují, že bychom měli vysazenou populaci sledovat nejméně deset let a mohli tak určit, zda již na lokalitě vznikla nová generace. V mnoha případech totiž repatriované rostliny mohou kvést a plodit, ale semena nevyklíčí nebo z nich se vyvíjející jedinci nedosáhnou velikosti dospělce. Právě vyhodnocení repatriací po poměrně krátké době tak významně nadhodnocuje jejich úspěšnost. Tým vedený S. Godefroidovou současně připomíná, že zejména u neúspěšných repatriací schází potřebná dokumentace, která by umožnila určit, proč repatriace selhala.

Pravděpodobnost úspěchu repatriace taxonů planě rostoucí flóry se zvyšuje, pokud rostliny vysazujeme v chráněném území, místo dospělých rostlin či semen použijeme semenáče pocházející z různých populací a jestliže zvolenou lokalitu co nejvíce přizpůsobíme nárokům repatriovaného druhu na prostředí a zajistíme na ní žádoucí péči. Šance, že repatriací vznikne životaschopná populace, vzroste, pokud známe genetickou proměnlivost cílového druhu nebo poddruhu. Pochopitelně platí, že čím více jedinců vysadíme, tím delší dobu přežívá nově vzniklá populace na novém stanovišti. Obvykle se doporučuje pro repatriační pokusy použít nejméně 50 jedinců.

Jan Plesník