Zprávy-Recenze

Ochrana přírody 6/2010 — 28. 12. 2010 — Zprávy-Recenze

Ochrana přírody v Učené společnosti České republiky

Právě Učená společnost ČR uspořádala 16. listopadu 2010 ve starobylé budově AV ČR na pražské Národní třídě diskusní setkání nazvané Jak v Čechách udržet bio­diverzitu? Z tak širokého tématu, kterým účinná péče o biologickou rozmanitost bezesporu je, zvolili organizátoři stále aktuálnější otázku, jíž bylo v našem časopise v poslední době věnováno několik příspěvků. Zatímco tradiční přístup ochrany přírody se soustřeďuje na člověkem co nejméně ovlivněná přírodní nebo alespoň přírodě blízká stanoviště, která podle tohoto názoru procházejí předem předvídatelnou sukcesí, a snaží se proto maximálně omezit dopad lidské kultury na chráněné části přírody, „nové“ nerovnovážné paradigma je založeno na pro někoho možná kacířské představě, že nejrůznější vnější zásahy do ekosystému jsou běžné a ne vždy na něj působí negativně a že právě disturbance udržují v krajině neustále se proměňující mozaiku biotopových plošek.

V průběhu setkání, které s nadhledem moderoval člen Učené společnosti J. Lukeš z Parazitologického ústavu AV ČR a Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, zaznělo hned několik zajímavých přednášek. J. Votýpka, působící na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy Praha, připomněl nezřídka přehlíženou biodiverzitu, která se ne každému musí líbit – druhovou bohatost často mikroskopických patogenních organismů a parazitů včetně cizopasníků člověka. Ředitel odboru mnohostranných vazeb Ministerstva životního prostředí J. Hlaváček shrnul vývoj mezinárodní ochrany biodiverzity v posledním desetiletí a komentoval závěry 10. zasedání konference smluvních stran Úmluvy o biologické rozmanitosti, které proběhlo ve druhé polovině října 2010 v japonské Nagoji. Proč dynamický pohled na přírodu legitimizuje péči o širokou škálu ekosystémů, od zbytků přírodních typů po stanoviště, podmíněná činností člověka, jako jsou vojenské výcvikové prostory nebo lesy a zemědělskou krajinu vyžadující pravidelné extenzivní zásahy, objasnil na výstižných příkladech nejen z výzkumu a ochrany hmyzu M. Konvička (Entomologický ústav AV ČR a PřF JČU České Budějovice). Necitlivé a přitom velkoplošné využívání krajiny vede k nežádoucí homogenizaci stanovišť. Totéž platí i pro druhovou bohatost. Původní druhy mohou vlivem změny podnebí a invazních nepůvodních druhů a při spolupůsobení dalších činitelů vnějšího prostředí, jako jsou rozpad, ničení a úbytek původních biotopů, nadměrné využívání populací planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, znečišťování prostředí cizorodými látkami nebo ukládání živin v prostředí, ubývat nebo rovnou vymizet. Současně některé z nich nahradí omezený počet značně přizpůsobivých druhů (homogenizace bioty).

Do jaké míry se současná činnost člověka podepisuje na změnách vegetace v ČR a co nám o vývoji ekosystémů na území naší republiky může napovědět příroda ve vzdálených, méně narušených oblastech, jako je část Sibiře? Na tuto otázku se pokoušel najít odpověď pedagog Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně M. Chytrý. Ptáci představují spolu s cévnatými rostlinami v globálním měřítku nejlépe prozkoumanou a v mnoha ohledech modelovou skupinu organismů. J. Reif (PřF UK Praha) názorně ukázal, že změny v početnosti a druhovém složení ptačích společenstev (ornitocenóz) odrážejí jak intenzitu hospodaření v krajině, tak probíhající a očekávané změny podnebí a někdy obojí současně. V lesnických vědách rozpor mezi rovnovážným a dynamickým pohledem na přírodu neexistuje, zdůraznil ve své přednášce T. Vrška z brněnského pracoviště Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví.

Státní ochranu přírody v disputaci o možnostech zachování biologické rozmanitosti zastupoval ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny ČR F. Pelc. Některé plochy mohou být i v člověkem povětšinou využívané krajině ČR bezzásahové, existence dalších není dost dobře myslitelná bez nejrůznějších ochranářských opatření. Opět se zde dostáváme k Achillově patě výzkumu pro potřeby ochrany přírody: stejně jako vlastní péče o přírodu a krajinu potřebuje i výzkum jak jasný koncepční rámec, tak stabilní dlouhodobé financování. Kromě „základního“ vzdělání, které si pracovníci ochrany přírody přinášejí do praxe po absolvování střední či vysoké školy, je nezbytné zajistit také další vzdělávání, které by jim zaručilo udržování kontaktu s rychle se vyvíjejícími vědními obory, jejich metodami a výsledky. AOPK ČR, která je odbornou, nikoli vědecko-výzkumnou institucí, připravuje nový systém pravidelného vzdělávání pracovníků, jenž je vhodnou formou seznámí s nejnovějšími poznatky rozmanitých vědeckých disciplín, z nichž může vycházet běžná praxe.

Na ochranu přírody, stejně jako na přírodu samotnou lze pochopitelně nahlížet z různých úhlů včetně pohledu vědy a výzkumu. Jako svébytný obor lidské činnosti by péče o přírodní a krajinné dědictví měla vycházet mj. z nejlepších dostupných, důkazy podložených poznatků. Dynamický a rovnovážný směr ochrany přírody nutně nemusejí být v nesmiřitelném střetu. V USA a v poslední době i v Evropské unii se snaží péči o chráněné části přírody rozumným způsobem propojit se starostí o nechráněnou krajinu včetně městských a příměstských zelených ploch vše zastřešující koncepce zelené infrastruktury: ta nezavrhuje ani obnovu silně pozměněných a narušených ekosystémů. Z tohoto hlediska roste a ještě poroste klíčový význam územního plánování, které do značné míry rozhoduje o tom, jak bude příroda a krajina v ČR vypadat.

Státní i dobrovolná ochrana přírody se bez podpory základního a aplikovaného výzkumu jednoduše neobejde. Ochrana biologické rozmanitosti na všech jejích základních úrovních (geny/jedinci, populace/druhy, společenstva/ekosystémy/krajina) se i v ČR pohybuje v přesně vymezeném politickém, hospodářském a společenském rámci, vyjádřeném příslušným zákonodárstvím, a představuje, ač tak často vnímána není, především společenskou činnost. Schopnost získat podporu nejširší veřejnosti i cílových skupin obyvatelstva, vyjednávat se všemi zainteresovanými stranami včetně těch, kteří nejsou péči o přírodu zrovna nakloněni, nebo vystupovat v hromadně sdělovacích prostředcích, je pro ochránce přírody stejně důležité jako být informován o posledních poznatcích příslušných přírodovědných, společensko-vědných, ekonomických a politologických oborů a ovládat nezbytnou legislativu. Vždyť zatímní zkušenosti z ČR i zahraničí jednoznačně dokazují, že nejúspěšnější akce na ochranu životního prostředí bývají ty, do nichž se zapojilo co nejvíc včas informovaných zainteresovaných stran včetně akademické obce.