Zprávy-Recenze

Ochrana přírody 5/2013 — 1. 12. 2013 — Zprávy-Recenze — Tištěná verze článku v pdf

Martin Braniš

autoři: Iva Hönigová, Jindřiška Jelínková, Dana Turoňová

„Ekologie je standardní obor přírodních věd a zůstává důležitým, byť zdaleka ne jediným podkladem pro péči o přírodu, krajinu a životní prostředí.“ Tato na první pohled otřepaná banalita zazněla před necelými dvaceti lety na stránkách Lidových novinv místy vzrušené diskusi vedené mezi přírodovědci a ekonomy, z nichž někteří tehdy byli vrcholnými politiky. I když část zjitřeného sporu vyplynula ze skutečnosti, že čeština nemá pro životní prostředí jednoslovný název, takže si tradičně vypomáhá zmiňovanou svébytnou vědeckou disciplínou, mezi těmi, kdo na tento fakt upozornili, byl kromě Igora Míchala a Václava Petříčka také vědec a vysokoškolský pedagog Martin Braniš.

Celoživotní zájem o ochranu přírody a ekologii nasměrovalo jeho zapojení v TISu, Svazu pro ochranu přírody a krajiny, kde působil již jako středoškolák. Po studiu na Přírodovědecké fakultě UK v Praze pracoval jako zoolog se zaměřením na ekologickou fyziologii savců, člověka nevyjímaje. Ochrana přírody u něj byla vždy na prvním místě, i když hrál na špičkové úrovni volejbal a působil také jako kytarista v poloprofesionální folkové kapele. V roce 1991 nastoupil na Přírodovědecké fakultě UK do Ústavu pro životní prostředí, který řadu let řídil. Věnoval se zejména otázkám znečištění ovzduší a vlivu cizorodých látek jak na prostředí, tak na lidské zdraví.

V době kultu scientometrie (hodnocení vědců podle počtu uveřejněných článků a jejich citací jinými autory a podle kvality časopisů, v nichž vyšly) může následující názor někomu připadat jako záměrná provokace. Vysokoškolský učitel by měl bezpochyby být ve svém oboru uznávaným odborníkem, když už ne úspěšným badatelem. To ale nestačí. Stejně nutným předpokladem úspěšnosti univerzitního pedagoga zůstává schopnost disciplínu, na kterou se soustředil, posluchačům poutavě přiblížit, aniž by sáhl k laciným trikům. Martin dokázal vzbudit zájem o problematiku životního prostředí i u studentů, kteří environmentalistiku do té doby považovali buď za módní výstřelek, nebo za kupu ideologicky předpojatých výmyslů. Mimořádný přehled o problematice, přesahující do řady přírodovědných, technických, společenskovědních i s hospodářstvím souvisejících oborů, potvrdil ve vysoce informativní učebnici Základy ekologie a ochrany životního prostředí, která se oprávněně dočkala několika vydání.

Martin se ale nikdy nestal tím, co z angličtiny doslovně překládáme jako „do modrého nebe zahleděný vědec“. V otázkách souvisejících s přírodou, krajinou a životním prostředím se neváhal, pokud byl přesvědčen, že jde o rozumnou věc, hlasitě ozvat jak na akademické půdě, tak v médiích.

Kritický, vždy připraven udělat si rychle názor a fundovaně o něm diskutovat, byl okolím obdivován, ale někdy také odmítán. Jeho odvaha vyslovit třeba i nepopulární myšlenky posouvala věci nevyhnutelně dopředu. Svým tahem na branku inspiroval a táhl dál i ostatní. Dobrý kolega a kamarád, na kterého bylo možné se vždy spolehnout.

Prof. RNDr. Martin Braniš, CSc. (1952–2013) bude chybět nejen nám.

Iva Hönigová, Jindřiška Jelínková, Jan Plesník a Dana Turoňová

Foto rodinný archiv