Podrobné vyhledávání v článcích

Světlo a voda patří k základním činitelům zdárného rozvoje života ve všech lesních ekosystémech. Zejména pak v těch, jejichž součástí jsou vzácné a na kvalitu potravy zvlášť náročné organismy. Jde-li o lužní lesy, především o unikátní jihomoravský luh, platí to dvojnásob. A poněvadž právě zde se už řadu let oba faktory projevují velmi negativně a čas neúprosně kvapí, pokusím se k určité nápravě tohoto neblahého stavu přispět. Definitivní znění některých nových záchranných programů, týkajících se i druhů žijících na tomto území, dosud MŽP neschvalovalo, a proto tu ještě je možnost alespoň něco z dále navrhovaného postupu akceptovat. 

Okáč skalní (Chazara briseis) patří mezi nejohroženější druhy motýlů České republiky. Ještě v roce 2006 bylo zaznamenáno 1323 jedinců okáčů skalních v Českém středohoří na několika kopcích. Nejvíce jich připadlo na Ranou, Oblík a Srdov. Od té doby populace vyhynuly na Oblíku i Srdově a rapidně se snížil počet jedinců i na Rané. I když v současné době se početnost na Rané ustálila, nelze říci, že okáč má definitivně vyhráno. V rozsáhlé autekologické studii, která byla provedena v roce 2006, bylo zjištěno, že pro dlouhodobé přežití okáče skalního je nezbytné zajištění metapopulační dynamiky. Což znamená, že je nutné znovu obnovit populace na původních lokalitách, které se v Českém středohoří vyskytovaly.

V průběhu posledních dekád se střední Evropa výrazně oteplila, což se odráží v proměnách hmyzí fauny. Nejvýraznějším příkladem je šíření kudlanky nábožné (Mantis religiosa), která během 90. let obsadila od jihu celou Moravu včetně Jeseníků a Beskyd, přes Svitavsko pronikla do Čech a dnes ji najdeme nejen ve středočeských nížinách, ale i v Podkrkonoší či na Českomoravské vysočině. Za expandující motýly zmíníme ohniváčka  černočárného (Lycaena dispar), který se šíří rychlostí i směrem podobným kudlance; okáče voňavkového (Brintesia circe) nebo otakárka ovocného (Iphiclides podalirius).