Podrobné vyhledávání v článcích

Nezbytnou součástí každého záchranného programu je doplňování znalostí o druhu, pro který je realizován. Nové poznatky pak mohou být uplatněny v péči o biotop a druh. Hvozdík písečný český (Dianthus arenarius subsp. bohemicus) je studován již řadu let a podrobné sledování jeho populace přináší řadu zajímavých výsledků. Hlavním cílem sledování je popsat populační dynamiku hvozdíku a zjistit, jak ji ovlivňuje postupující sukcese a přítomná herbivorie semen.

Záchranné programy se primárně zaměřují na ochranu druhu v místě přirozeného výskytu (ochrana in situ). Z různých důvodů to často nestačí a přechází se k ochraně ex situ, tj. mimo místo přirozeného výskytu. V mezinárodním měřítku jsou příkladem zoologické zahrady, které realizují záchranné chovy ohrožených živočichů. Tento článek ukazuje, že ex situ ochrana není využívána jen pro záchranu dobře známých druhů, jako jsou třeba koně Převalského, nosorožci nebo levharti mandžuští, ale že je tento přístup s úspěchem realizován i v záchranných programech zajišťovaných Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od r. 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné. Nedokážeme účinně čelit úbytku druhové diverzity.