Podrobné vyhledávání v článcích

Aleje a stromořadí provázejí člověka na jeho cestách od nepaměti. První vznikaly už ve středověku, vrcholu „popularity“ dosáhly v období baroka a staly se nedílnou součástí tzv. komponované krajiny. Úloha alejí nebyla pouze estetická, sdružovaly se zde funkce krajinotvorné, strategické (např. orientace v terénu, krytí pro táhnoucí vojska) i produkční (aleje ovocných stromů ona táhnoucí vojska zase živily). Tato polyfunkčnost alejí byla natolik důležitá, že si vyžádala i změny legislativy (zákonná povinnost vysazovat aleje podél nových cest – nařízení Marie Terezie z r. 1752, Borský 2010). Článek si klade za cíl vyzdvihnout novou historickou úlohu alejí a demonstrovat nutnost jejího akceptování při údržbě a obnově těchto krajinných prvků.

Organické sedimenty a půdy s vysokým podílem organické hmoty typicky provázejí nivy, prameniště, rašeliniště v nejširším slova smyslu a vůbec mokřady všeho druhu. Vznik horizontů s vysokým zastoupením organické hmoty je dlouhodobým procesem odehrávajícím se v řádu staletí až tisíciletí, kdy docházelo k postupnému, pomalému hromadění převážně rostlinných zbytků v anaerobních podmínkách. Organická hmota v trvale zamokřených horizontech tak poutá vysoké množství živin a potažmo i uhlíku. Jakmile dojde k antropické změně vodního režimu, resp. k poklesu či sezonnímu rozkolísání (do té doby víceméně stabilní) hladiny spodní vody, dochází k prokysličení substrátů a zrychlené mineralizaci čili k uvolňování živin a CO₂.