Podrobné vyhledávání v článcích

V polovině 60. let 20. století, v době globálního hospodářského vzestupu a určitého, byť dočasného, politického uklidnění, některé vlády i nadnárodní organizace oživily myšlenku zakotvit účinnou péči o přírodní a kulturní památky, jejichž význam jednoznačně přesahuje hranice jednotlivých států či kontinentů, do mezinárodního práva. Současně mělo jít o vyjádření stále častěji potvrzované skutečnosti, že se lidská civilizace a příroda přímými a zpětnými vazbami vzájemně ovlivňují, a je tedy nezbytná účinná ochrana jak přírody a krajiny, tak nejdůležitějších výtvorů lidské činnosti, a to pokud možno ve vzájemné jednotě. Uvedená snaha, navazující na etické poselství velikánů, jako byl Albert Schweitzer, Aldo Leopold a v neposlední řadě Hugo Conwentz, nakonec vyústila v listopadu 1972 v přijetí několik let pečlivě připravované Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage), zaštítěné Organizací OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO):

Adorace americké douglasky naše lesy opravdu nezachrání
V posledních měsících se rozhořela diskuse o využívání douglasky tisolisté v našich lesích. Část lesníků v tomto druhu vidí skoro záchranu našich lesů v době, kdy naše porosty tvořené převážně smrkem likviduje kůrovec a sanační těžby a prodejní cena dříví tohoto donedávna žádaného druhu nezadržitelně letí dolů. Mnozí přírodovědci i ochránci přírody naopak před masivním zaváděním této dřeviny původem ze Severní Ameriky varují pro ekologická rizika.
Chtěl bych zdůraznit, že douglasku tisolistou pro její celkový habitus obdivuji. Mám ji na vlastní zahradě, kochal jsem se z jejího vysokého vzrůstu v českých lesích u Navarova, kde je toho času i náš vůbec nejvyšší strom s výškou přes 64 metrů, a v domovských Kordilérách, kde může dorůst až stometrové výšky. Vím, že její jehličí má oproti smrku lepší dopad na kvalitu půdy. Ostatně asi i proto se poněkud překvapivě dostala mezi tzv. meliorační a zpevňující dřeviny, které mají v definované příměsi přispívat k vitalitě a stabilitě pěstovaných hospodářských lesních kultur.
Tato dřevina se v evropských lesích objevuje už skoro dvě staletí. Například v Německu je dlouhodobě pěstovaná v příměsi okolo dvou procent. Ale i u nás se místy tento strom pěstuje dlouhodobě. Douglaska má poměrně kvalitní nábytkářsky i jinak využitelné dřevo, což je s ohledem na zcela nejistou budoucnost smrku ve velké části našich lesů také významný fakt. Přesto jsem přesvědčen, že v daném kontextu je její masivní vysazování v našich lesích nevhodné. Proč?

Národní park Olympic, zapsaný na Seznam světového dědictví UNESCO, zaujímá významnou část plochy Olympijského poloostrova v americkém státě Washington. Za své jméno vděčí britskému námořníku a obchodníkovi Johnu Mearesovi, který monumentální zasněžené pohoří spatřil při výpravě v červnu r. 1788 a pojmenoval ho „Olymp“ – sídlo bohů (Rothman 2006). 95  % rozlohy národního parku tvoří v současné době divočina. Park chrání vysokohoří Olympijských hor, dále jeden z největších severoamerických komplexů deštných lesů mírného pásma a sto kilometrů necivilizovaného mořského pobřeží. Každý z těchto fenoménů by sám vydal na národní park světového významu.

Na první pohled se může zdát, že popisování nových druhů vědeckými postupy a jejich následné logické třídění podle příbuznosti může být důležité jen pro značně omezený počet posedlých nadšenců, kteří se jim věnují ve svém volném čase, v lepším případě pro pár nepraktických staromódních vědátorů, zakopávajících o krabice s brouky. Jenže opak je pravdou.

„Na Předměstí krásného Města Hranic, u řeky Bečvy, v místě vesselém, jest lázeň, a v ní hlubina k mytí přistrojená, do kteréž se Velicí Pramenové Vody hojitedlné prejští, tak že se v ní i plovati může.“ Tímto dnes již klasickým citátem je doprovázena velká část publikací týkajících se Hranického krasu. Jedná se o citaci z „Kníhy o vodách hojitedlných neb teplicech moravských“ od Tomáše Jordána z Klauznburku (1580), která pokračuje následující, již méně známou statí: „Hojným pramenem ta voda se prejští, Anobrž i u prostřed Řeky (což jsem plavě se přes ní na Člunu, spatřil) též okolo obaudvau břehuov, vidíny byly bublénky vody hojitedlné se vypryštiující a nad Vodu vyskakující. “

Jak podrobně rozebrali autoři článku s názvem „Pravda o účasti veřejnosti na rozhodování ve správních řízeních,¹ v zákonodárství České republiky postupuje trend omezování práva veřejnosti na účastenství ve správních řízeních dotýkajících se zájmů ochrany přírody a krajiny či ochrany celého životního prostředí. Podstatou tohoto trendu je snaha o urychlení výstavby především velkých infrastrukturních záměrů. Urychlení výstavby je taktéž hlavním deklarovaným cílem připravované reformy stavebního práva. Po přijetí věcného záměru stavebního zákona bylo zveřejněno již jeho paragrafové znění současně s novelami souvisejících zákonů. V tomto článku se blíže zaměříme na navržené změny v oblasti účasti veřejnosti na ochraně přírody a krajiny.

Dne 1. února 2020 nabyl účinnosti zákon č. 312/2019 Sb., kterým se mění stavební zákon a vodní zákon za účelem podpory výstavby malých vodních nádrží a terénních úprav sloužících k zadržování vody v krajině. Přes bohulibý úmysl v boji proti suchu představuje přijetí poslaneckého legislativního návrhu přinejmenším „výkladový oříšek“, pokud jde o vztah k zákonu o ochraně přírody a krajiny a působnostem orgánů ochrany přírody.