Podrobné vyhledávání v článcích

Rastislav Rybanič působí v současné době jako generální ředitel Sekce ochrany přírody a tvorby krajiny slovenského ministerstva životního prostředí. Původním vzděláním je environmentalista, osm let působil jako ředitel Slovenské ornitologické společnosti BirdLife Slovensko, a následně dva roky v evropském ústředí mezinárodní organizace na ochranu ptáků a jejich prostředí BirdLife International v Bruselu, kde spolupracoval hlavně s Evropskou komisí na implementaci směrnic o ptácích a biotopech. Na pozici ředitele sekce ministerstva působí od roku 2010. Sepětí našich zemí nejen v ochraně přírody je zřejmé, proto jsme jej požádali o rozhovor. Chtěli jsme zjistit, kudy se ubírá ochrana přírody na Slovensku v posledních letech a zároveň jak slovenští kolegové vnímají vývoj u nás. Text odpovědí jsme nejen pro blízkost jazyků ponechali bez překladu.

Podobně jako se tříští názory na řešení problémů ve zvláště chráněných územích České republiky, třeba v nejvíce medializovaném národním parku Šumava, tak i na mnohá chráněná území ve vzdálených exotických zemích nelze pohlížet pouze přes růžové brýle. Paleta problémů, se kterými zápasí, bývá často velice pestrá. Některé jsou poměrně známé i v zahraničí, jiné si domácí raději drží pod pokličkou. Koncem roku 2010 jsem při pobytu na Srí Lance nahlédl i do třech národních parků na jihu tohoto ostrova, dříve označovaného jako Cejlon, které mají dost podobný charakter i několik společných problémů.

Česká společnost ornitologická vyhlašuje Ptákem roku nejčastěji široce rozšířené, z pohledu ochrany přírody významné druhy, k jejichž ochraně může přispět úplně každý. „Letošní vítěz“ – tetřev hlušec (Tetrao urogallus) se z uvedeného zažitého a osvědčeného schématu poněkud vymyká.

V rámci zahájení hlavní turistické sezony byl 2. dubna 2012 slavnostně otevřen nový vstupní areál a expozice Mladečských jeskyní. Rozsáhlou a náročnou rekonstrukcí, kterou v září 2010 zahájil současný provozovatel Správa jeskyní ČR, byl architektonicky cennému objektu navrácen jeho původní historický vzhled z období počátku minulého století a zároveň bylo vybudováno nové zázemí pro provoz i návštěvníky. V rekonstruované budově je umístěna aktualizovaná vstupní část expozice cromagnonského člověka.

Dětinská otázka, pomysleli bychom si. Milovník přírody by řekl, že obrovskou, byznysmen vytáhne kalkulačku a ten, kdo někdy otevřel učebnici etiky, si přečetl, že vnitřní hodnota přírody je nekonečná.

Mech dvouhrotec zelený (Dicranum viride) je epifyt, který roste na borce listnatých stromů v nížinách až v montánním stupni, v oblastech s vyšší vzdušnou vlhkostí. Je zařazen do přílohy II směrnice o stanovištích a druzích, také patří mezi celoevropsky ohrožené druhy chráněné Bernskou úmluvou. V České republice jej červený seznam hodnotí jako ohrožený druh (EN, Kučera & Váňa 2005). Tento mechorost je nově navrhován mezi zvláště chráněné organismy (novelizace vyhlášky č. 395/1992 Sb.) jako ohrožený druh.

Tento článek, který je ochranářskou aplikací práce Sádlo et al. (2011), píšeme v souvislosti s aktuálním rozšířením CHKO Kokořínsko o dokeskou část, táž problematika je však významná za hranicí této oblasti. Dokesko, zhruba vymezené městy Česká Lípa, Bakov nad Jizerou a Hamr na Jezeře, je jedním z největších území souvislého výskytu původních borů v České republice. Bory a lesy s velkou převahou borovice tvoří cca 80 % rozlohy budoucí CHKO, i když přes polovinu z toho chápe celostátní mapování biotopů jako lesní kultury nebo kulturou silně degradované porosty.

Zelené mosty, ekodukty, někdy též ironicky „mosty pro medvědy“ jsou poslední dobou v České republice bez nadsázky žhavým tématem. Často jsou označovány za hlavní příčinu neúměrné ceny našich dálnic. Smutnou skutečností je, že řada těchto staveb, která byla v minulosti realizována, svůj účel dnes neplní, což vyvolává oprávněnou kritiku. Paušalizování tohoto problému však vede k úplnému odmítání oprávněných ekologických požadavků při stavbách významné dopravní infrastruktury. Chybějící státní koncepce pro tuto oblast nahrává uplatňování krajních přístupů – na jedné straně vznikají nákladné stavby ekoduktů na zcela nesmyslných místech a naopak tam, kde je třeba průchodnost dálnic skutečně zajistit, jsou oprávněné požadavky odmítány.

Romantický kraj vápencových skal a hlubokých lesů mezi Prahou a Berounem, jehož osu tvoří řeka Berounka a výraznou dominantu středověký hrad Karlštejn, byl před čtyřiceti lety vyhlášen chráněnou krajinnou oblastí. Jeho příznačný název Český kras poprvé použil významný badatel z první poloviny 20. století Jaroslav Petrbok, který si na svých cestách po Balkánském poloostrově všiml podobnosti vápencové krajiny v srdci Čech s klasickým středozemním krasem.