Podrobné vyhledávání v článcích

Pro pochopení významu monitorování cestovního ruchu je třeba nejprve zmínit ekonomický a strategický význam cestovního ruchu samotného. Území se zachovalou přírodou a zejména národní parky dnes patří k oblastem s nejrychleji se rozvíjejícím cestovním ruchem ve světě i u nás. Podle prognózy Světové organizace cestovního ruchu (UNWTO) má do konce roku 2020 dojít k celkovému zdvojnásobení počtu turistů na 1,6 miliardy osob ročně a je známo, že cestovní ruch se přednostně koncentruje v chráněných územích, kde roste až čtyřnásobně rychleji.

Turistika má v Libereckém kraji dlouhou a bohatou tradici. Většina atraktivních turistických cílů leží v chráněných územích a vedou k nim často dožívající historické cesty a pěšiny se zastaralou turistickou vybaveností, často ze začátku 20. století. Snaha navázat na tyto základy a zkvalitnit turistickou infrastrukturu vedla řadu subjektů (převážně obcí) k úpravám a rekonstrukcím mnohých, zejména páteřních turistických cest. Vlastní realizace byla zpravidla spolufinancována z různých fondů EU.

Jedním ze zásadních úkolů moderní ochrany přírody je hledání a nacházení rovnováhy mezi využíváním přírody a krajiny pro potřeby člověka a omezováním lidských aktivit v chráněných územích. Zaměříme-li se na oblast turistického, rekreačního a sportovního využívání takových území, lze základ pro diskusi spatřovat již v samotném vyhlášení chráněného území, kdy na straně jedné jsou uvedeny v platnost přísnější ochranné podmínky, jdoucí ruku v ruce se vznikem určité značky jakosti, která zvyšuje návštěvnickou atraktivitu téhož předmětu ochrany. Monitorování návštěvnosti a jejích dopadů na přírodní prostředí je proto logickou součástí činnosti správy chráněného území, přičemž množství návštěvníků je při sledování souvislostí mezi rekreačním využíváním území a stavem přírodního prostředí jedním z nezbytných indikátorů.

Současné možnosti táboření, resp. jednoduchého přenocování v přírodě ČR jsou ukázkou toho, jak dobře míněná zákonná úprava může nakonec vyústit do slepé uličky. V kostce řečeno: u nás táboření a nocování v přírodě zákony zakazují „mimo vyhrazená místa“. Až potud vše pořádku, ale kámen úrazu spočívá právě v tom, že ona vyhrazená místa s výjimkou vodáckých tábořišť prakticky neexistují a nikdo se jejich vyhrazením dlouhodobě nezabýval. Tím je nepřímo položen základ pro nezákonné aktivity a zájemci o tuto formu pobytu v přírodě jsou odkázáni na komerčně provozované velkokempy z dob socialismu, případně jsou nuceni jezdit do ciziny.

Jen málo lidí přijíždí do národního parku či jiného chráněného území proto, aby zde něco studovali nebo se vzdělávali. Návštěvníci nechtějí absolvovat kurs botaniky nebo geologie. Přijíždějí, aby se mohli kochat krásnými výhledy, těšit se z barev květin nebo zpěvu ptáků či obdivovat různé živočichy; chtějí na chvíli zpomalit tempo života, něco si prohlédnout, zhluboka se nadechnout, projít se, fotografovat a užít si den se svými přáteli. Prostě prožívat tohle všechno společně a zapomenout na svou práci a rutinu všedního dne. „To je vše, co chtějí. Tedy přesněji, je to všechno, co si myslí, že chtějí. Téměř všichni ovšem brzy zjistí, že to zdaleka není všechno, co očekávají od návštěvy chráněného území“. (Freeman Tilden, The National Parks, 1979)

Často diskutovaným tématem v souvislosti s využíváním (zneužíváním) přírody pro rozvoj cestovního ruchu a nejrůznějších rekreačních aktivit je zpřístupňování a prezentace různých zajímavých přírodních a krajinných lokalit. Kromě orgánů státní správy a obcí se na této činnosti aktivně podílejí i občanská sdružení. Pomineme-li sdružení turistická a okrašlovací, která mají zpřístupňování zajímavých území takříkajíc v popisu práce, často jde právě o aktivity sdružení věnujících se ochraně přírody.

K zavádění zásad udržitelného cestovního ruchu motivuje podniky služeb cestovního ruchu fakt, že garanci jejich odpovědného chování stále častěji vyžaduje zákazník, a současně se tak podnikatelské subjekty snaží odlišit od konkurence. Jedním z nástrojů těchto zásad je certifikace služeb udržitelného cestovního ruchu. Jednoznačně nejrozšířenější je v oblasti ubytovacích a stravovacích služeb (stále častější nabídka bioproduktů a lokálních produktů), dále služeb průvodcovských, informačních a tour-operátorských¹a dokonce i v celých destinacích². Firmy ve svých materiálech s úspěchem propagují některé produkty jako „udržitelné“ či „odpovědné“ a svým zákazníkům garantují, že právě tyto produkty mají jimi požadovanou „zelenou“ kvalitu. Na tomto specifickém trhu jsou tedy upřednostňovány ty služby cestovního ruchu, jež se mohou prokázat příslušnou garancí, značkou, certifikátem.

Území České republiky se může se pochlubit relativně velkou rozmanitostí biotopů na povrchu země, ale i poměrně velkým počtem biotopů označovaných jako jeskyně. V současné době je jich evidováno na 4 000. Všechny jeskyně jsou chráněny na základě zákona č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, některé z nich jsou přímo vyhlášeny jako zvláště chráněná území, nebo jsou jejich součástí.