Podrobné vyhledávání v článcích

Oheň patří k nejstarším pomocníkům hospodářů. V částech světa s méně rozvinutým zemědělstvím je tomu tak ostatně dosud. V České republice je využití ohně při hospodaření velmi omezeno, vypalování porostů bylo zcela zakázáno. V zásadě je tento přístup na místě s ohledem na uhlíkovou stopu. Určitě není dobré se vracet například ke spalování posklizňových zbytků na polích. Nicméně v určitých specifických případech, např. při obnově sekundárních vřesovišť, je využití ohně přínosné, či přímo nezbytné.

V našich podmínkách patří suché trávníky a stepi mezi stanoviště s nejvyšší biologickou rozmanitostí. Až do druhé poloviny 20. století byly udržovány tradičním hospodařením. To zde podporovalo mikrostanoviště, na která byly vázány vzácné xerotermní druhy bezobratlých živočichů. Příkladem může být holá plocha substrátu mezi rozvolněnou vegetací. Díky ústupu od tradičního hospodaření a absenci těchto disturbancí dochází k zarůstání lokalit a akumulaci rostlinné biomasy. Uvedený proces vede k zániku zmíněných mikrostanovišť, což je i pro xerotermní bezobratlé cesta do záhuby. 

Pastevečtí psi jsou právem doporučováni jako nejúčinnější opatření proti útokům vlků na hospodářská zvířata. Farmářům je často vytýkáno, že s pořízením pasteveckých psů váhají. Málokdo si však dokáže představit dlouhou a náročnou cestu k pracovně upotřebitelnému pasteveckém psu.

Management mladých jedinců invazních nepůvodních dřevin bývá v ochranářské praxi často podceňován. Hlavní úsilí se často zaměřuje na odstranění starých stromů, zatímco mladí jedinci zůstávají bez povšimnutí nebo jsou likvidováni metodami s nejistým účinkem. Přitom včasným a správným zásahem lze předejít mnoha problémům spojeným s rozvinutím invaze na cenných lokalitách. V tomto příspěvku, který navazuje na článek z čísla 5/2020, představuji méně známé způsoby managementu (eradikace) testované v posledních letech v Národním parku Podyjí.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) před deseti lety začala uzavírat dohody o způsobu hospodaření formou veřejnoprávních smluv, upravující jak způsob hospodaření, tak poskytnutí příspěvku vlastníkovi či uživateli, postupně začaly tuto praxi používat i další orgány ochrany přírody, zejména některé krajské úřady. V současné době jsou dohody o hospodaření jedním ze základních a běžně užívaných nástrojů ve spolupráci s hospodáři. AOPK ČR aktuálně podniká aktivní kroky k dalšímu zásadnímu rozšíření této formy spolupráce s vlastníky, našimi nejdůležitějšími partnery v praktické ochraně přírody.

Může to znít překvapivě, ale i v Českosaském Švýcarsku vznikaly a dosud existují různé staré ekologické zátěže. Už před 1. světovou válkou to byly např. problémy s těžbou kamene, na které upozorňovaly zejména okrašlovací spolky. Nakonec byla ve 40. letech 20. století těžba kamene podél Labe zakázána. Po druhé světové válce začaly vznikat větší skládky zejména komunálního odpadu a v okolí průmyslových závodů nebo v okolí vojenských posádek i skládky nebezpečného odpadu. Dalším problémem jsou v Českém Švýcarsku staré průzkumné ložiskové a hydrogeologické vrty. Mnohé již začínají být v havarijním stavu, ne každý byl také správně zlikvidován. Dnes z takových vrtů může hrozit značná újma na zdrojích podzemních vod.

Deset let Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) vyvíjí společně s akademickými institucemi standardy péče o přírodu a krajinu. Byly zveřejněny téměř tři desítky standardů a přibližně stejný počet je rozpracovaný. Dosavadní zkušenosti ukazují, že koncept standardizace se osvědčil a plní svůj účel, pracují s nimi projektanti, objednatelé, realizátoři prací, hodnotitelé žádostí o podporu opatření, jsou využívány při výkonu státní správy. Občas však dochází i k jejich chybné aplikaci. V současnosti slouží standardy jako základ pro tvorbu jednotných číselníků činností v oblasti péče o přírodu a krajinu, propojených s náklady obvyklých opatření a následně pro plánování a dokumentaci realizovaných zásahů.

Doba se mění. Vnímáme to všichni. Dnes se už o problémech s vodou hovoří naprosto běžně a v krajině se provádejí opatření na obnovu fungujícího vodního režimu. Výjimkou není ani Šumava. Kořeny zdejších revitalizací ale sahají trochu dál v čase, kdy se záhy po sametové revoluci v naší zemi revitalizovalo kde co, mokřady to ale nebyly. Šumava tehdy byla jednou z prvních oblastí, kde se myšlenka obnovy mokřadů začala realizovat. Od těch dob sice uplynula spousta vody, to nám ale nebrání vydat se po ní zpátky a trochu bilancovat.

Šumavské louky a pastviny jsou jako drobné pestrobarevné kamínky ve velké zelené mozaice lesů. Vytvářejí nepravidelné obrazce, které obklopují lidská sídla minulá i současná. Vždyť to byl právě člověk, díky jehož pečlivé, vytrvalé, tvrdé práci povstaly louky, políčka i pastviny z původních šumavských lesů. A na nás lidech stále leží osud většiny těchto druhově pestrých ekosystémů. Bez lidských zásahů se louky a pastviny vrátí zpět lesu a vytratí se pestrá krajinná mozaika se vší svou biodiverzitou. Luční enklávy poskytují stanoviště typickým horským druhům přirozeného bezlesí, druhům vázaným na světlé typy horského lesa, ale také druhům původně se vyskytujícím v nižších polohách a rostlinám, které přišly s člověkem a jeho hospodařením (ruderální druhy, polní a pastevní plevele). Více než 3/4 druhů rostlin Šumavy je vázáno na louky a rašeliniště.  Zhruba 2/3 diverzity rostlin se soustřeďují právě na bezlesé plochy v okolí sídel.