Názory a polemika

Ochrana přírody 3/2022 — 23. 6. 2022 — Názory a polemika — Tištěná verze článku v pdf

Odpovědnost přijměme, ale na základě dat a s rozmyslem

autoři: Michael Hošek, David Storch

Všespásná Strategie do roku 2030?
Východiskem článku Jeňýka Hofmeistera je v květnu 2020 schválená Strategie EU v oblasti biologické rozmanitosti do roku 2030. Pro zopakování: Jedná se o pro náš obor jednoznačně v EU nejdůležitější koncepci, kterou by se měla řídit i ČR. Kromě článku, na který reaguji, se Strategie kupodivu v české ochranářské komunitě zatím nediskutuje, vyjma okomentovaného popisu struktury a cílů v roce 2020 včetně základního nastínění možností implementace (P. Pešout, Ochrana přírody 4/2020). Nová strategie je ale opravdu slibná. V rámci Zelené dohody se nezbytně doplňuje s opatřeními v dalších sektorech (především zemědělství, lesnictví, vodním hospodářství). To je, pokud své snahy opravdu myslíme vážně, nezbytné. Pro samotnou ochranu přírody jsou ale důležité i jiné změny:

1. Poprvé se považují za cíl a nástroj i národní chráněná území, tedy nejen Natura 2000. Ta mají dohromady v roce 2030 pokrývat 30 % rozlohy EU.
2. 10 % rozlohy EU má být pod tzv. striktní (přísnou) ochranou (tj. fakticky 33 % chráněných území, pokud se cíl v bodu a) splní).
3. Od „ochrany“ se ale také významně přechází k „obnově“. Konečně jsme si uvědomili, čím je Evropa specifická. Velkou diverzitou, ale také velmi degradovanými ekosystémy, které je potřeba spíše revitalizovat než pouze chránit.
4. Na implementaci Strategie mají být EU uvolňovány významné finanční prostředky.

Pokud tedy bude Strategie členskými státy opravdu naplňována, může dojít k významnému zlepšení stavu přírody.

Dubový les v přírodní památce Bažantník vzniklý umělou výsadbou. Foto archiv AOPK ČR

Kde se autor mýlí?
Striktní ochrana neznamená bezzásahovost. V celém textu Hofmeister vychází z předpokladu, že Strategie je založena na ochraně přírodních procesů a že striktní ochrana znamená „…vyloučení záměrného ovlivňování probíhajících přírodních procesů lidskou činností, nikoli ovšem znepřístupnění chráněného území lidem…“

Tak to ale vůbec není. Bolestí Strategie je, že nebyla dostatečně projednána s experty z jednotlivých států (a terénu!) předtím, než byla schválena. Pojem striktní ochrana se do ní dostal na základě tlaku vybraných nevládních organizací, jistě s dobrým úmyslem. Ale bez definice. Ta se začala řešit až ex post. V minulém roce k tomu proto vznikl samostatný pracovní dokument, který striktní ochranu definuje jako způsob péče, který je nejen nejvhodnější, ale i nezbytný pro zachování či zlepšení stavu předmětů ochrany (více v boxu Definice striktní ochrany).

 

Pokud bychom přijali předpoklad, že striktní ochrana je ochrana procesů, biologickou rozmanitost v Evropě bychom zásadně ohrozili (více v boxu Červená kniha biotopů).

Dalším aspektem je, kde by taková bezzásahovost byla uplatňována: logicky ve vyhlášených chráněných územích, kde má ochrana přírody kompetence. Jenže těch je v současnosti bezzásahových méně než 2 %, a to jako výsledek snah mnoha desítek let. Většina předmětů ochrany vyžaduje aktivní péči, a to včetně adaptačních opatření, popřípadě likvidace invazních druhů. Vyjma několika málo (převážně vysokohorských) ekosystémů bychom „nepéčí“ způsobili více škody než užitku. Pokud tedy na těch 10 % nechceme založit čisté „laboratoře přírody“. To ale k ochraně biodiverzity v celonárodním či evropském měřítku nepřispěje. Naopak, velké množství předmětů ochrany zhorší svůj stav nebo vymizí (většina nelesních ekosystémů a na ně vázaných druhů). Koncepčně bychom pak museli v takových územích měnit dlouhodobě vytyčené cíle na zcela či téměř opačné. Dělat to jen na základě cíle ve Strategii, bez ohledu na reálný stav a potřeby předmětů ochrany, je odborný nonsens. Nehledě na již utracené prostředky na udržení či zlepšení jejich stavu.

Pestrá luční společenstva vzniklá pravidelným sečením. Foto archiv AOPK ČR

Strategie musí být nejen ambiciózní, ale také realizovatelná
Ten, kdo pracuje v terénu a s vlastníky či správci, vnímá českou krajinu jako v podstatě již vlastnicky rozdělené území. Vliv můžeme mít především na to, kde je vlastníkem stát a správcem orgán ochrany přírody. U toho ostatního musíme docílit akceptovatelné dohody nebo opřít požadavek o legislativu a s tím spojené kompenzace. Pokud se podíváme na mapu ČR (úvodní obr k článku), jsou na ní názorně vyznačeny dva čtverce: modrý zahrnuje 30 % území státu, tj. potenciální rozlohu všech vyhlášených chráněných území v roce 2030. Žlutý čtverec by měl být podle výkladu Jeňýka Hofmeistera v tomtéž roce územím s žádnými či minimálními vlivy člověka. To je v osmi letech nejen nežádoucí, ale i nerealizovatelné.

Možné je vyhlásit 30 % území jako chráněné (nárůst ze současných cca 25 % možný je) a jednu třetinu chránit přísně ve smyslu implementace pouze takových opatření, směřujících k zachování či zlepšení stavu předmětů ochrany. Tak by to v podstatné části kategorií mělo koneckonců platit již dnes. A do toho může patřit i konkrétní udržitelné využívání (např. u luk). To je obzvláště v době nutné potravinové soběstačnosti důležité téma, které si nemůžeme jako obor dovolit opomíjet.

Potenciál přirozené obnovy lesa v místech po kůrovcové kalamitě. Foto archiv AOPK ČR

EU Restoration Law – nezbytný základ úspěchu
I tvůrcům Strategie je zřejmé, že nebude naplněna, pokud nebude podpořena nejen financemi, ale i zákonným rámcem, dle kterého se stane její realizace povinností pro členské státy. Důkazem toho je fakt, že jediná úspěšně implementovaná opatření v EU v ochraně přírody jsou doposud jen ta, založená na směrnici o stanovištích a směrnici o ptácích. Všechny ostatní koncepce a strategie skončily trpkým neúspěchem. Proto hodlá Evropská komise zveřejnit návrh tzv. EU Restoration Law („Nařízení na obnovu“). Návrh měl být již zveřejněn, ale stále ještě není. Očekává se, že se tak stane v červnu t. r. Ani odborná veřejnost zatím nezná strukturu a opatření. V každém případě se však bude jednat o legislativu vyžadující aktivní obnovní opatření, ne bezzásahovost.

Většina orchidejových lokalit se bez pravidelné péče neobejde. Vstavač mužský u Dolního Podluží. Foto Zdeněk Patzelt

Závěrem
Výše uvedené námitky ke konceptu Jeňýka Hofmeistera jsou jen výběrem toho nejdůležitějšího. Stále překvapuje, že se i po desítkách let výzkumů a výsledků potýkáme s vnitřní diskusí, často extrémně upřednostňující jeden typ opatření na úkor ostatních. A taková diskuse navíc nese přídech módních vln. Právě teď se nacházíme v jakési adoraci
„divoké přírody“. Ochrana přírody má ale k dispozici poměrně jemně rozčleněné portfolio typů aktivit – od pravidelné intenzivní péče až po bezzásahovost, to vše založené na dlouhodobých zkušenostech. A máme dostatek dat k tomu, abychom z něj dokázali pro každé území vybrat vhodný typ nebo kombinaci typů opatření, a podle vývoje případně přístup modifikovat. Vracet se v této debatě zpět k unifikovanému řešení je filozofickým návratem o několik desítek let zpět. Nová Strategie se zdaleka netýká jen lesa. I když to Hofmeister explicitně nepíše, z jeho článku je vnímání biodiverzity pohledem experta na lesy zřejmé. A ani u většiny lesních ekosystémů není pro biodiverzitu řešením bezzásahovost.

Les na Braitavě v Národním parku Podyjí je příkladem lesa ponechaného přírodnímu vývoji. Foto archiv AOPK ČR

Kde je ale třeba s autorem plně souhlasit, je překvapení nad absencí diskuse ke Strategii ze strany resortu životního prostředí. MŽP jejím prostřednictvím dostává do rukou nástroj, který může vhodně interpretovat pro české podmínky a využít k posílení své pozice a realizace v terénu (včetně potřebných finančních kapacit). Za poslední dva roky se ale kromě výše zmíněných článků a této reakce nestalo vůbec nic. A to je alarmující!    ■

- - -

Úvodní obrázek: Mapa názorně ukazuje cílový stav Strategie ve vztahu k chráněným územím. Modrý čtverec značí cílovou rozlohu chráněných území (30 % území státu), žlutý území pro striktní ochranu (10 % území státu). Vypracoval Jan Vrba