Zvláštní číslo

Ochrana přírody 2010 — 2. 8. 2010 — Zvláštní číslo

Táboření v přírodě

Autor: Zdeněk Patzelt

Současné možnosti táboření, resp. jednoduchého přenocování v přírodě ČR jsou ukázkou toho, jak dobře míněná zákonná úprava může nakonec vyústit do slepé uličky. V kostce řečeno: u nás táboření a nocování v přírodě zákony zakazují „mimo vyhrazená místa“. Až potud vše pořádku, ale kámen úrazu spočívá právě v tom, že ona vyhrazená místa s výjimkou vodáckých tábořišť prakticky neexistují a nikdo se jejich vyhrazením dlouhodobě nezabýval. Tím je nepřímo položen základ pro nezákonné aktivity a zájemci o tuto formu pobytu v přírodě jsou odkázáni na komerčně provozované velkokempy z dob socialismu, případně jsou nuceni jezdit do ciziny.

Jednoduché táboření přitom ve spojení s pěší turistikou představuje nejšetrnější možnou formu cestovního ruchu a jeho ekovýchovné působení má zejména u dětí a mládeže nenahraditelnou roli při formování vztahu k přírodě.Pokud se zamyslíme nad příčinami tohoto stavu, dojdeme k závěru, že chyba není ani tak v zákonech, ale spíše v jejich praktickém uplatňování. Zákon o ochraně přírody a krajiny (ustanovení §16, odst. 1, písm. c) uvádí, že na celém území národních parků je zakázáno tábořit a rozdělávat ohně mimo místa vyhrazená orgánem ochrany přírody, a totéž zákon stanovuje i pro území národních přírodních rezervací. Obdobně pro území chráněných krajinných oblastí zákon říká (§ 25, odst. 2, písm. b), že na celém území CHKO je zakázáno tábořit a rozdělávat ohně mimo místa vyhrazená se souhlasem orgánu ochrany přírody. Zákon o lesích pak zakazuje tábořit a rozdělávat ohně ve všech lesích, opět mimo vyhrazená místa. Ze znění předpisů lze ale zároveň dovozovat, že zákony vyhrazení míst k táboření a rozdělávání ohně předpokládají a příslušné orgány by je tedy vyhradit měly.

Vodácké tábořiště na Ohři u Lokte je mezi vodáky oblíbené.

Foto Z. Patzelt

Dobrým důvodem, aby se ochrana přírody tábořišti zabývala, je i deklarovaný zájem rozvíjet šetrné formy cestovního ruchu. Česká republika se k tomu zavázala mnoha dokumenty, jako jsou Úmluva o biologické rozmanitosti, Státní politika životního prostředí či Koncepce státní politiky cestovního ruchu v ČR. Každé tábořiště musí mít svého správce pečujícího zejména o pořádek. Přenocování by mělo být zdarma či za symbolický poplatek a správce tedy musí počítat spíše s náklady než s výnosy. U nekomerčně pojatého jednoduchého táboření proto nelze spoléhat na podnikatelský sektor, který se tržně orientuje na služby s vysokou přidanou hodnotou a účastníky cestovního ruchu marketingově „vychovává“ ke konzumnímu způsobu balíčkové rekreace. Proto je třeba vyhrazení míst k táboření chápat spíše jako záležitost spadající do kategorie ekologické výchovy, jíž je resort životního prostředí garantem. Personální kapacity správ chráněných území jsou ale limitovány, a tak se jako nejschůdnější jeví spolupráce s nevládními organizacemi, které mohou o tábořiště smluvně pečovat. Dodejme, že první pozitivní kroky již byly v nedávné době učiněny, ať už se jedná o vybudování nocovišt v Národním parku Šumava, návrh ekokempů v Krkonoších nebo např. vypracování Studie proveditelnosti k záměru vybudování sítě ekokempů v chráněných územích ČR (Patzelt 2009). Naprostá většina správ chráněných území se k záměru staví pozitivně a k optimismu vybízí i zájem o novou spolupráci mezi resorty životního prostředí, místního rozvoje a zemědělství.

Tradiční tábořiště u jezera Predal v italské části Julských Alp je udržováno v čistotě. Ráno po turistech nezůstane ani stopa.

Foto Z. Patzelt

Pikniková místa ano či ne?

Ne každý má to štěstí, že si může dovolit delší pobyt v přírodě. Naopak daleko častěji máme k dispozici jen krátké odpoledne či pouhých pár hodin. Pro tyto případy se v některých zemích jižní Evropy osvědčila pikniková místa. Jejich velká obliba je určitě dobrým důvodem zamyslet se nad jejich uplatněním i u nás. Pikniková místa by měla ležet na krajinně atraktivních místech při méně frekventovaných silnicích, v okrajových částech chráněných území či mimo ně, poblíž měst a větších osídlení, měla by umožňovat zaparkování, posezení na trávníku a případně i rozdělání ohně. Vybavení takových míst další infrastrukturou není nutné, v krajním případě lze instalovat lavice se stolem či přístřešek. Rovněž je třeba taková místa vhodně označit (např. jednotným logem pro celé území ČR) a lze je využít i k osazení ekovýchovných informačních panelů o chráněných územích či o přírodě a krajině v okolí. O taková místa je ovšem nutno pravidelně pečovat a to je nejspíše důvodem, proč se u nás lze setkat spíše s opačným trendem, tj. s uzavíráním odpočívadel u našich silnic prvních tříd – nikomu se je nechce uklízet. Význam piknikování spočívá v rekreačním a ekovýchovném působení pobytu v přírodě a při jeho cílené propagaci by mohlo představovat významný nástroj ochrany přírody.

Zdeněk Patzelt

---

Rozhovor Nocoviště na Šumavě

Jako první jste zřídili nocoviště v národním parku, jak byste zhodnotil dvouletou zkušenost s nimi?

Jednoznačně se jedná o úspěšný projekt, máme velmi mnoho pozitivních reakcí, negativní reakce dosud nemáme žádné.

Na kolika místech se nocoviště nacházejí?

V současnosti je jich celkem šest a v letošním roce bude otevřeno další. Všechna leží na páteřní červeně značené turistické trase podél státní hranice od Nové Pece po Železnou rudu.

Jak jsou nocoviště využívána?

Největším překvapením je, že nocoviště jsou využívána celoročně. Např. na Poledníku jsem se v zimě setkal s pobytem osob ve třech stanech. V hlavní sezoně se nestane, že by některé nocoviště bylo prázdné. Zatím se všichni zájemci o přenocování vždy vešli bez potíží. Každé nocoviště má kapacitu do deseti stanů, ale zhruba polovina lidí spí pod širákem.

Jak náročné je provozování nocovišť?

U každého nocoviště je chemické WC a je až neuvěřitelné, jak si návštěvníci sami udržují pořádek. Jde o naprosto nenáročný provoz.

Co byste doporučil správám chráněných území, které uvažují o zřízení nocovišť?

Lokality navrhněte tak, jak byste sami chtěli v přírodě nocovat. Já jsem si je osobně předem vyzkoušel. Mělo by se jednat o rovnou plochu s měkkým podkladem a poblíž užitkové vody. Uvažujeme, že nocoviště doplníme o cedule s vyznačením trasy a vzdálenosti k nejbližší vodě. Nocoviště by měla ležet dále od hlavních cest, klidně i uvnitř lesa.

S Davidem Albrechtem, ředitelem odboru komunikace Správy NP a CHKO Šumava, rozmlouval Zdeněk Patzelt.