Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 2012 — 21. 4. 2013 — Zvláštní číslo
Ekologické sítě, zelená infrastruktura a ekonomické zájmy – jak to sladit?
Myšlenka funkčního propojení ekologicky cenných částí našeho (či jiného) území je v odborných kruzích ochrany přírody, přinejmenším ve střední Evropě, známa již několik desetiletí. Českou metodiku na vytváření tzv. územních systémů ekologické stability máme dokonce už 20 let zakotvenou v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Evropská komise si dala za cíl vytvořit koherentní soustavu (síť) chráněných území podle směrnice o ptácích a biotopech před více než 15 lety a stále pilně pracuje na jejím naplnění; projekt Celoevropské ekologické sítě či Evropská úmluva o krajině tady jsou již také řádku let – a přesto lze často z praxe slyšet, že to jsou sice pěkné myšlenky, ale jejich realizace je buďto nicotná (PEEN), velmi lokální (ÚSES) nebo nedostačující (Natura 2000). Čím to je?
Podle mého názoru – koneckonců články v tomto čísle jsou toho dokladem – je háček v prezentaci. Vše souvisí s faktem, že v minulosti se jak na jedné – kapitalistické, tak na druhé – komunistické straně železné opony na ochranu přírody příliš nedbalo. Dynamika byla samozřejmě různá a také uvědomění si chátrajícího stavu evropské přírody přišlo v určitém časovém rozmezí. Nicméně bezprostředním důsledkem bylo to, že většinová společnost začala (z hlediska ochranářů konečně) brát problém na vědomí a dožadovala se nápravy. V důsledku toho vznikla politická a společenská vůle a začaly vznikat nové regulace, zákony s požadavky na účinnější ochranu přírody, zejména celých stanovišť a ekosystémů.
Zpočátku byly nadšení a vůle větší a rovněž byl relativní dostatek prostoru, a tak byly první kroky rychlé, rázné a celkem společensky akceptovatelné. Vznikala nová chráněná území, národní parky, začala se budovat Natura či Smaragd jako soustavy chráněných území, narostl kredit IUCN atd. Jenže postupem času se začala společenská objednávka přece jenom měnit. Ty nejhorší příklady devastace přírody se začaly ztrácet z dohledu občanů – „nespecialistů“ (připomínám výrok současného prezidenta Václava Klause, který coby tehdejší premiér prohlásil, že jel autem několik hodin na Moravu a nikde cestou žádnou ekologickou katastrofu neviděl). Hlavním problémem se začaly stávat ceny, nezaměstnanost, výše výdělku, podmínky pro podnikání.
Jak se ochraně přírody začalo věnovat více pozornosti, odborníkům bylo stále více jasné, že probíhající změny jsou dramatické, mnohdy nezvratné a že dochází k měřitelnému úbytku biodiverzity. Tyto argumenty, politicky už dříve akceptované, umožnily vznášet další požadavky a budovat účinnější systém ochrany přírody. Stále narůstala podpora poučené veřejnosti a nevládních organizací, rostla i podpora ze strany vědy. Zde ale došlo k počátkům dnešních rozporů – zájmy většiny občanů ve společnosti a lidí kolem ochrany přírody se začaly rozcházet. Veřejnost chtěla a stále chce přírodu chránit, avšak ve srovnání s jinými problémy (korupcí či nezaměstnaností) jim přece jen dává nižší priority. Požadavky (podotýkám, že podle mého názoru oprávněné a správné) na další kroky v ochraně přírody se najednou začaly dostávat do stále většího rozporu s jinými zájmy. Vznikl dojem, že ochranáři nemají nikdy dost, že žádají stále více, a když se jim podá prst, chtějí celou ruku. Jen velmi zřídka se objevovaly případy, kdy ve sporu ochrany přírody s jinými zájmy bylo nalézáno oboustranně přijatelné řešení, stále více se objevovaly případy, kde šlo o to, kdo bude (politicky) silnější, kdo prosadí svou, případně kdo zabrání druhému v realizaci jeho záměru.
To, co zažíváme dnes, je důsledkem tohoto vývoje. Mnoho lidí, možná i většina, si dnes myslí, že požadavky na ochranu přírody jsou přemrštěné, ochrana přírody a krajiny už „dostala dost“ a teď máme jiné problémy k řešení, zejména a v první řadě ekonomické.
A tady se dostávám k jádru mé polemické úvahy. Přestože souhlasím se vším, co toto číslo přináší, tedy jsem si vědom významu funkčního propojení cenných částí krajiny, přestože vím, jak je důležité pro zachování populací druhů, aby ekologické sítě vznikly, soudím, že už před nějakou dobou nastal čas, aby se tato potřeba přetavila do něčeho dnešní společnosti mnohem více srozumitelného.
Jednoduše řečeno: Místo abychom se snažili stále stejně tvrdošíjně vnucovat většině našich spoluobčanů, že to, co při budování sítí navrhujeme, už konečně postaví naše vzácné druhy i přírodu na nohy, a dokládali (opět opakuji věcně správnými) výsledky, jak takový systém přírodě pomáhá a jak bez něj příroda chřadne, měli bychom se soustředit na něco zcela jiného.
Dnes už existuje celá plejáda celkem jasných argumentů, že bez funkčních ekosystémů bychom zažívali dramatické ekonomické problémy. Řada podnikatelských aktivit zcela závisí na jejich dobrém fungování (banální je příklad pitné vody potřebné prakticky pro veškerou výrobu, ba i prodej potravin, fungování restaurací, o turismu nemluvě). Po úporných bojích v minulosti se dnes i technokratická elita stále více zaměřuje na to, jak pomoci stavebním a technickým prvkům v ochraně před povodněmi, neboť přes veškeré obrovské náklady a um čistě technická řešení mnohdy selhávají. Zemědělští experti stále více varují, že se ztrácí půda – v obrovských plochách pod betonem a asfaltem, ale i tam, kde není zazděna, nám ji bere vítr nebo voda erozí. Ztracená půdní struktura nedokáže udržet v půdním profilu drahá hnojiva, ty pak lehce odcházejí do povrchových vod a způsobují eutrofizaci, hynou ryby a v pozdním létě je problém najít čistý rybník ke koupání. Takhle by se dalo pokračovat dále.
Je to jednoduché: Existuje mnoho problémů, o jejichž řešení společnost akutně stojí. A ochrana přírody, místo aby říkala, že má nástroj na jejich řešení a že dokáže někdy i mnohem levněji než doposud tyto problémy uspokojivě řešit, mluví o konektivitě pro vzácné druhy plazů či hmyzu, o metapopulacích modrásků a podobně. Dokonce se někdy k takto pojatým návrhům staví negativně, protože nejsou až tak „dobré“ pro ochranu vzácných přírodních elementů, jak „by mohly být“.
Myslím, že nastala doba, kdy musíme společnosti nabídnout řešení a ne klást další požadavky. Domnívám se, že je nutné mluvit o zelené infrastruktuře, která bez velkých nákladů na údržbu dokáže to, co jinak stojí miliardy, nebo nejde dokonce vůbec zařídit. Dokonce, pokud se podaří zbudovat infrastrukturu opravdu funkční, měli bychom být ochotni přijmout fakt, že možná efekt pro významné druhy bude o něco méně pozitivní, než by byl, kdybychom budovali sítě jen pro ně. Podstatné je, že funkční zelená infrastruktura, která řeší zmíněné problémy společnosti, nebude biodiverzitě škodit, ale oněm plazům či modráskům pomůže – více nebo méně, podle okolností. Z hlediska společnosti to bude vedlejší, nikoli hlavní důvod jejího fungování. Jsem přesvědčen, že bez této změny zorného úhlu není šance ekologické sítě úspěšně budovat. Naopak, pokud bude práce ochrany přírody vnímána v každém čase jako příspěvek k řešení problémů společnosti a ne pouze jako náklad, mohli bychom se vyhnout vychylování kyvadla na stranu přírodě krajně nepřátelskou. Nebo alespoň zmenšit amplitudu.