Zvláštní číslo

Ochrana přírody 2009 — 1. 9. 2009 — Zvláštní číslo

Biodiverzita a změna podnebí v Evropské unii

autoři: Ladislav Miko, Karin Zaunbergerová

Biodiverzita, ekosystémové služby a změna podnebí spolu úzce souvisejí. Vliv změny podnebí na biodiverzitu představuje pro ochranu přírody novou výzvu. Pro dosažení cílů ochrany přírody za měnících se klimatických podmínek budou nezbytná adaptační opatření. Ochrana přírody současně přispívá k udržení zdravých ekosystémů nezbytných pro jakoukoli strategii snižování negativních dopadů změny podnebí a přizpůsobování se jí.

Úvod

Jestliže bude úbytek biologické rozmanitosti pokračovat, nebo se dokonce urychlí, může to ztížit dosažení cílů v ochraně klimatu. Naléhavé, už nyní uskutečňované akce na zastavení úbytku a ničení biodiverzity napomohou zachovat jak schopnost ekosystémů poskytovat lidem služby, tak možnosti v budoucnosti snížit rozsah změny podnebí a řídit její dopady. Proto udržení a obnova biodiverzity a zdravých ekosystémů představují naši životní pojistku pro budoucnost.

Vazby mezi biodiverzitou, ekosystémy a podnebím

Na Zemi existuje řada významných vazeb mezi ekosystémy a klimatickou soustavou planety. Ekosystémy hrají klíčovou roli při regulování podnebí prostřednictvím fyzikálních, biologických a chemických procesů, které řídí toky energie, vody a atmosférických složek včetně skleníkových plynů. Na podnebí můžeme do značné míry pohlížet jako na výsledek činnosti živých organismů tvořících ekosystémy, samozřejmě závislých na fyzikálně-chemických podmínkách prostředí. Prostřednictvím přirozených procesů současně ekosystémy regulují stabilitu fyzikálních a chemických podmínek.

Fotosyntéza představuje základní proces, umožňující zachycovat a ukládat sluneční energii a využitím oxidu uhličitého jako „suroviny“ vytvořit bioenergetické zásoby. Připomeňme, že biotického původu jsou také všechny fosilní zásoby energie. Za běžných podmínek je koloběh uhlíku v dynamické dlouhodobější rovnováze, tj. množství uhlíku využitého fotosyntézou je v rovnováze s uhlíkem, uvolněným procesy využívajícími zmiňovaný prvek jako zdroj energie. Dramatický nárůst využívání fosilních zásob lidmi může vést ke střetu s celkovou kapacitou ekosystémů a asimilovat uvolněný oxid uhličitý. Nicméně tato skutečnost závisí na tom, zda nadále budou probíhat přírodní procesy, a na dostupnosti druhů umožňujících opakovaně vytvořit novou krátkodobější rovnováhu.

Nadále přibývá důkazů o tom, že pro fungující ekosystémy je nezbytná přítomnost jejich jednotlivých složek – biologických druhů a obecněji biologické rozmanitosti. Pro člověka jsou některé ekosystémové funkce užitečné přímo – označujeme je jako ekosystémové služby (MA 2005). Naše chápání ekosystémových služeb se neustále vyvíjí a závisí na tom, jak je vnímá společnost. Obvykle považujeme ekosystémové funkce za ekosystémové služby teprve v okamžiku, kdy jejich nepřítomnost člověka viditelně ovlivňuje. Některých zásobovacích služeb přírody (poskytování potravy, léčiv nebo úkrytu) jsme si vědomi od samého počátku existence lidstva, zatímco schopnost ekosystémů zajistit pitnou vodu začala být v některých částech světa oceňována až mnohem později. Význam regulačních služeb, zejména schopnosti ekosystémů regulovat podnebí zachycováním a ukládáním uhlíku, jsme si začali uvědomovat teprve v několika málo posledních desetiletích. Další možné ekosystémové funkce rozpoznáme až v budoucnosti. Proto pokládáme zdravé a fungující ekosystémy, podporované druhovou rozmanitostí, za základní pojistku kvality života lidí, a dokonce existence lidstva jako takové (European Communities 2008).

Ekosystémy regulují podnebí nejen ukládáním a zachycováním uhlíku, ale hrají neopominutelnou roli i v koloběhu všech důležitých živin zasahujících do globálního oteplování včetně dusíku. Navíc jsou klíčové pro koloběh vody a přispívají k jejímu čištění. V důsledku značné měrné tepelné kapacity vody může její průchod ekosystémy (např. celkový výpar na určitém území neboli evapotranspirace) zásadně ovlivňovat teplotu a vlhkost prostředí v celosvětovém měřítku, v jednotlivých částech světa a na místní úrovni (celosvětové podnebí, mezoklima, mikroklima).

Zdravé ekosystémy bývají do určité míry schopné se vyrovnat se změnami nebo výkyvy vnějších podmínek. Fungují jako přirozená klimatizace planety. Tato schopnost opět závisí na stavu ekosystémů. Ekosystémy bohaté na biodiverzitu bývají v zásadě zdravější a mohou fungovat v širší škále vnějších podmínek (Miko 2007).

Ekologická teorie rozeznává pět typů stability, mj. rezistenci a resilienci. Rezistence je schopnost systému odolávat změnám, aniž by se sám viditelně měnil. Dramatické změny podmínek globálního ekosystému (biosféry) vyvolané člověkem často tuto úroveň překračují. Z tohoto hlediska je resilience jako druhý prvek stability nezbytná. Jedná se vlastně o schopnost ekosystému přežívat a udržovat si své funkce po zásahu, obvykle z vnějšího prostředí, a po těchto posunech a změnách je obnovit. Nicméně jestliže intenzita zásahu překročí kapacitu resilience, ekosystém se zhroutí a projde nevratnými změnami. Jeho původní funkce jsou pozměněny nebo ztraceny (Holling 1973, Gundersson 2000, Webb 2007).

Současná úroveň služeb poskytovaných lidem ekosystémy není doceněna. Suchozemské a mořské ekosystémy dnes pohlcují přibližně polovinu emisí CO₂vznikajících činností člověka. To je pochopitelně významná ekosystémová služba poskytovaná zdarma. Nicméně řada důkazů naznačuje, že kapacitu úložišť uhlíku na Zemi (sinks) oslabuje pokračující poškozování ekosystémů. V této souvislosti hraje klíčovou úlohu odlesňování a ničení lesů. Odlesňování je odpovědné přibližně za 20 % světových emisí oxidu uhličitého (Metz et al.2007), což je více než veškeré emise skleníkových plynů produkované Evropskou unií. Abychom dosáhli cíle udržet globální oteplování do 2 ⁰C, je omezování emisí z odlesňování naprosto nezbytné. Z hlediska nákladů jde o výhodný způsob, jak bojovat se změnou podnebí, z něhož má prospěch i ochrana biodiverzity a zlepšování životních podmínek chudých obyvatel Země (Commission of the European Communities 2008a).

Obr. 1 Přehled bilance CO₂ukazuje nezbytnou úlohu ekosystémů v pohlcování emisí CO₂vyvolaných člověkem (Canadell et al. 2007, Le Quére nepubl.).

Proč je změna podnebí problémem?

V dějinách Země se již vyskytly četné dramatické změny podnebí. Ekosystémy na ně vždy reagovaly a přežily – přizpůsobily se novým podmínkám. Takže kde je vlastně problém? Změny vedly k řetězci dalších evolučních událostí. Mnohé druhy nepřežily a musely vzniknout nové. Podmínky se v různých částech světa změnily, takže původní druhy byly donuceny se přemístit. Pokud si toto zjištění promítneme do současnosti, zjistíme, že uvedené změny mohou nastat i dnes. Může se změnit množství a dostupnost potravy a vody, místní teplota a vegetace. Protože se moderní společnost vyvíjí za víceméně stabilních podmínek, mohou mít obdobné změny nežádoucí účinky.

Jiným naléhavým problémem zůstává rychlost zmiňovaného procesu. Poměrně pomalé změny dovolují postupné přizpůsobení ekosystémů, takže bez ohledu na změny ve složení a struktuře mohou být jejich základní funkce zachovány. Nicméně tento „přijatelný“ scénář má s ohledem na situaci, které dnes čelíme, dva hlavní nedostatky. Za prvé, zdá se, že změny podmínek jsou mnohem rychlejší než běžné výkyvy biosféry. Přinejmenším některé druhy se s rozsahem a rychlostí těchto změn nedokáží vyrovnat a nebudou moci se přesunout, aby si našly „nový domov“. Za druhé, při hledání nových míst k životu mohou mít potíže i druhy schopné rychle migrovat. Lidé silně pozměnili krajinu a vytvořili v ní přehršli překážek. Svou činností obsadili velké výseky suchozemského povrchu a nedovolují, aby se zde vytvořily nové ekosystémy. Můžeme shrnout, že souš není pro organismy dostatečně propustná a poskytuje jen omezený „prostor pro přírodu“.

Již probíhající a často viditelné dopady změny podnebí na biodiverzitu a ekosystémy bývají obsáhlé. Z pohledu člověka jsou klíčovými vlastnostmi ekosystémů, které ovlivňuje nebo bude ovlivňovat změna podnebí, hodnoty a služby poskytované lidem. Zahrnují zásobovací služby, jako je poskytování dřeva. Schopnost lesních ekosystémů poskytovat tuto tradiční surovinu závisí na charakteristice populací lesních druhů, stejně jako na místních podmínkách a jejich poškození nebo úplné zničení s sebou přináší značný úbytek dřevní hmoty. Dopady změny podnebí na korálové útesy ohrožují životně důležité ekosystémové služby poskytované těmito ekosystémy prostřednictvím rybolovu a ochrany pobřeží (Lesser 2007). Změna podnebí často ovlivňuje schopnost suchozemských ekosystémů regulovat tok vody a existenčně omezuje schopnost rozličných ekosystémů zachycovat a ukládat uhlík, což může zpětně přispívat ke změně podnebí. Změna podnebí narušuje vzájemné vztahy mezi druhy a další ekologické vazby. Změny teploty kupříkladu vedou k tomu, že rostliny kvetou na jaře dříve, což může být pro hmyzí opylovače příliš brzo. Tyto dopady ohrožují také obhospodařované ekosystémy, na nichž závisejí četná hospodářská odvětví včetně zemědělství, lesnictví, rybolovu, turistiky nebo průmyslu.

Ztráta biodiverzity, poškozování ekosystémů a následné změny v ekosystémových službách vedou ke zhoršování životních podmínek lidí. Například vymizení schopnosti korálových útesů chránit pobřeží před vzdouváním vln může spolu se zvýšením mořské hladiny vyvolat na nízko položených ostrovech společensko-hospodářskou katastrofu. Úbytek korálových útesů způsobuje také ekonomické ztráty v turistice, která často tvoří v těchto místech významný zdroj příjmů tamějších obyvatel.

Hrozby: hnací síly, nelinearita a prahové hodnoty

Hlavní činitelé (hnací síly) změny podnebí zahrnují zvýšení průměrné teploty, posun podnebných pásem, nadměrné tání sněhu a ledu, zvýšení mořské hladiny, změny průběhu a intenzity srážek, enormní sucha, záplavy a další mimořádné projevy počasí. Zvýšené srážky v zimě mohou prospívat určitým biotopům, jako jsou suchá vřesoviště, ale tento účinek bude pravděpodobně vyvážen častějším letním suchem. V Arktidě jsme svědky zmenšování trvalého mořského ledu, který se ztenčuje a je nahrazován sezonním dočasným ledem. Očekáváme, že se tundrové biotopy rozdrobí na řadu menších a celkově se zmenší jejich rozloha. Oblast, kam se mohou přesouvat, je omezena např. Severním ledovým oceánem. Na jižní hranici svého rozšíření bude tundra nahrazena severským jehličnatým lesem (tajgou) a nízkými křovinami či zakrslými stromy. Toto očekávané zmenšení tundry a perma­frostu (trvale zmrzlé půdy) omezí albedo (míru odrazivosti tělesa nebo jeho povrchu: jedná se o poměr odraženého elektromagnetického záření k množství dopadajícího záření). Oteplení také s velkou pravděpodobností uvolní uhlík uložený v permafrostu.

Protože hory představují extrémy nadmořské výšky, považujeme je v důsledku změny podnebí za velmi zranitelné. Alpy budou zažívat teplejší a vlhčí zimy a sušší léta. Sněhová pokrývka na horách je blízko bodu tání, a proto je zvláště citlivá na změnu teploty. Středomořská oblast bude trpět nedostatkem vody a stresem z horka a sucha se zvýší výskyt požárů (Parry et al.2007).

Změna podnebí a její důsledky představují jednu z nejzávažnějších hrozeb pro biodiverzitu a ekosystémy a jejich fungování a služby. Současný stres dalece překračuje úroveň vyvolanou globálními změnami podnebí, které se vyskytovaly v evoluční minulosti. V důsledku někdy omezené schopnosti se přizpůsobovat jsou přírodní ekosystémy těmito změnami zranitelné. Změna podnebí na ně bude působit a často zhoršovat další tlaky na biologickou rozmanitost a ekosystémy, jako jsou rozpad, ničení a ztráta biotopů, invazní nepůvodní druhy, znečišťování prostředí cizorodými látkami a nadměrné využívání biologických zdrojů. Fungování ekosystémů není lineární a existuje proto nebezpečí, že další tlaky povedou k dosažení kritických prahových hodnot. Pokračující urychlující se úbytek biodiverzity omezí dlouhodobou schopnost ekosystémů regulovat podnebí, může urychlit a zesílit globální oteplování a vést k dalším nepředvídaným a potenciálně nevratným posunům v systému Země. Ačkoliv jsou naše dosavadní znalosti omezené, jsme si jisti, že mezi ekosystémy a podnebím existují kladné a záporné zpětné vazby. Bývají obvykle nelineární a mohou mít velké nežádoucí důsledky, zejména na úrovni nižší než celosvětové (Groffman et al.2006).

Více než 2 500 vědců, kteří se v březnu 2009 sešli v Kodani na mezinárodním vědeckém kongresu o změně podnebí, prohlašuje, že „současná pozorování potvrzují, že v důsledku značného rozsahu zjištěných emisí se naplňuje nejhorší scénář Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), pokud situace není ještě horší. V mnoha klíčových charakteristických veličinách se klimatický systém již dostal za zákonitosti přirozené proměnlivosti, v nichž se vyvinula a vzkvétala naše společnost a hospodářství“(Anonym 2009a).

Příležitost

Jak jsme ukázali výše, existuje úzká vzájemná vazba mezi podnebím (změna) a biodiverzitou (ekosystémy). Tvrzení, že není možné se vypořádat s úbytkem biodiverzity bez vyřešení změny podnebí a že stejně tak není dost dobře možné vyřešit změnu podnebí, aniž bychom se zabývali biodiverzitou a zdravím ekosystémů, proto není ani zdaleka nadsazené. Udržování a obnova ekosystémů a jejich fungování (služeb) jsou často nejdůležitějším, prostorově vhodným a zdaleka nejlevnějším způsobem, jak bojovat se změnou podnebí (Campbell et al.2008, 2009). Nicméně tyto mechanismy ohrožuje celá řada dalších hnacích sil, většinou přímo či nepřímo spojených s lidskou činností. Je proto v našem zájmu se zabývat uvedenými hnacími silami, omezovat tlaky na životní prostředí, zvyšovat rezistenci a resilienci ekosystémů a průchodnost krajiny a vyčlenit nezbytný prostor pro přírodu a přírodní procesy. Tento přístup by měl mít přednost před technickým řešením. Bez vydatné pomoci ekosystémů se naše snaha omezit dopady změny podnebí nebo se jí přizpůsobit může ukázat jako málo účinná nebo neúčinná.

Na ekosystémech založené přizpůsobování se změnám podnebí poskytuje lidem mnohonásobné služby a podporuje současné působení těchto služeb. Zdravé ekosystémy mohou projít dlouhou cestou přizpůsobování se změnám podnebí a omezování dopadů mimořádných projevů počasí, jako jsou záplavy, sucha a hurikány, a současně poskytnout i další služby nezbytné pro lidskou existenci. Ochrana lesů v horních povodích vodních toků a obnova mokřadů může kromě jiných přínosů omezit ztráty na lidských životech a na majetku v době záplav na nejmenší možnou míru. Obdobné investice budou ve srovnání se stavbami například přehradních a pobřežních hrází pravděpodobně mnohem levnější.

Odpověď Evropy

Změnu podnebí řeší přímo i nepřímo strategie, koncepce, programy a každodenní činnost Evropské unie, zaměřené na biodiverzitu a přispívající ke všem třem zmiňovaným prvkům péče o přírodu (prostor pro přírodu, ekosystémová integrita a resilience, průchodnost a propojenost krajiny). Některá opatření se již naplňují, další se rozvíjejí a jiná byla teprve nedávno formulována jako přímá odpověď na problémy související se změnou podnebí.

Pokud jde o odpovídající „prostor pro přírodu“, Evropa již vytvořila rozsáhlou soustavu více než 26 000 chráněných území pokrývající všechny členské státy Evropské unie, což odpovídá 20 % její celkové rozlohy. Tyto lokality, známé jako soustava Natura 2000, představují největší soustavu chráněných území ve světě. Ekologická spojitost (propojenost) soustavy Natura 2000, stejně jako kvalita biotopů jsou pro dlouhodobé přežití mnoha druhů a biotopů nezbytné.

Článek 10 směrnice o stanovištích (Council of Ministers of the European Communities 1992) požaduje zlepšení ekologické spojitosti (propojenosti) soustavy Natura 2000, která nabízí ochranu více než 1 000 vzácných a ohrožených druhů a 200 typů přírodních stanovišť v 27 členských státech. Je založena na zásadě, že člověk je součástí krajiny. Soustavu tvoří živá krajina, kde může udržitelným způsobem pokračovat zemědělství, rybolov, lesnictví a lov, aniž by podkopávaly ekologickou hodnotu jejích lokalit. Jedná se tak o pokus ustavit nejlepší možnou rovnováhu mezi hospodářským rozvojem a ochranou biodiverzity.

Novější sdělení Evropské komise Zastavení ztráty biologické rozmanitosti do roku 2010 (Komise Evropských společenství 2006) zahrnuje čtyři strategické oblasti, z nichž jednou je bio­diverzita a změna podnebí, s cílem podpořit přizpůsobování biodiverzity změnám podnebí.

Diskuse o omezení emisí z odlesňování a poškozování lesů (Reduction of emissions from deforestation and forest degradation, REDD) shledává, že podpora a pobídky, které by vyvážily hospodářské hnací síly způsobující odlesňování, jsou nezbytné. Odlesňování představuje jednu z hlavních příčin úbytku biodiverzity a významný zdroj emisí skleníkových plynů. Evropská komise navrhuje ověřit dva nástroje pro boj s odlesňováním a poškozováním lesů (Commission of the European Communities 2008b):- vytvoření nového nástroje, který by získával významné finanční prostředky na vypořádání se s odlesňováním a poškozováním lesů – světového mechanismu pro uhlík v lesích (Global Forest Carbon Mechanism);

- ověření začlenění REDD do trhu s uhlíkem.

Nakonec ve své Bílé knize o přizpůsobení(Komise Evropských společenství 2009) předkládá Evropská komise EU členským státům návrh „ověřit možnosti, jak zlepšit strategie, koncepce, programy a každodenní činnost a navrhnout opatření, která se budou zabývat úbytkem biodiverzity a změnou podnebí integrovaným způsobem, abychom plně využili společné přínosy obou činností a vyhnuli se ekosystémovým zpětným vazbám, urychlujícím globální oteplování.“

Účinnost a konečný vliv všech existujících a navrhovaných opatření bude nicméně do značné míry záviset na odpovídajícím naplňování a moudrém přístupu k rovnovážnému využití přírodních procesů na straně jedné a na technických vymoženostech na straně druhé. Mrhání přirozeným potenciálem ekosystémů nejenže může vést ke krachu boje se změnou podnebí, ale může zásadním způsobem podkopat samotnou budoucí perspektivu rozumných podmínek existence lidstva.

Klíčová poselství

Vztahy mezi ekosystémy, biodiverzitou a změnou podnebí můžeme shrnout do následujících klíčových poselství:

• Biodiverzita, ekosystémy a podnebí jsou vzájemně úzce propojeny a jsou na sobě závislé. Účinky změny podnebí na biodiverzitu se již projevují a jsou pozorovatelné. Proto je důležité reagovat rychle, nečinnost je neomluvitelná a nepřijatelná (cf. klíčové poselství č. 5 výše zmiňovaného mezinárodního vědeckého kongresu o změně podnebí, anonym 2009a).
• Změna podnebí představuje další hrozbu pro biodiverzitu a ekosystémy a působí spolu s již existujícími tlaky, jako jsou nadměrné využívání biologických zdrojů, znečišťování prostředí cizorodými látkami, šíření invazních nepůvodních druhů a rozpad, ničení a úbytek biotopů. Biodiverzita a ekosystémy musejí být nedílnou součástí všeobecného úsilí vynakládaného na omezení dopadů změny podnebí a přizpůsobí se jim (cf. stanovisko z Aarhusu č. 7, anonym 2009b).
• Změnu podnebí nemůžeme vyřešit, aniž bychom se zabývali biodiverzitou a ekosystémovými službami. Podporou společných přínosů, které přispívají k omezování emisí skleníkových plynů, ochraně biodiverzity a k udržitelnému využívání jejích složek, nebudeme muset činit ústupky v ekosystémových službách včetně regulace podnebí, na nichž jsme existenčně závislí.
• Opatření v ochraně přírody a péči o chráněná území včetně soustavy Evropských společenství Natura 2000 by měla být považována za ústřední prvek v boji se změnou podnebí, který bude muset být intenzivnější. Přírodní procesy bychom měli do uvedených činností zapojit v co největší míře, a to zejména při zadržování uhlííku mimo ovzduší, zabraňování povodní a zmírňování jejich dopadů a ochraně půdy.
• Boj se změnou podnebí a ochrana a udržitelné využívání biodiverzity a ekosystémů nemohou být úspěšné, aniž by byly začleněny do koncepcí, strategií, programů a každodenní činnosti v zemědělství, lesnictví, rybolovu a energetice a do programů, strategií, koncepcí a opatření hospodářského rozvoje.

L. Miko je v současnosti ministrem životního prostředí České republiky, v době psaní článku působil jako ředitel ředitelství ochrany přírodních zdrojů Evropské komise Brusel, Karin Zaunbergerová pracuje v oddělení přírody a biodiverzity Evropské komise Brusel

Literatura

Anonym (2009a): Key messages from the International Scientific Congress. Climate risks, Challenges & Decisions, Copenhagen, Denmark 10–12 March 2009. University of Copenhagen Copenhagen. http://climatecongress.ku.dk/new­sroom/congress_key_messages. – Anonym (2009b): Beyond Kyoto. Addressing the Challenges of Climate Change. The 7 Aarhus Statements on Climate Change. University of Aarhus, Denmark. http://www.klima.au.dk/uploads/media/7_Aarhus_statements_on_climate_change_09.03.18.pdf. – Campbell A., Chenery A., Coad L., Kapos V. et al. (2008): The linkages between biodiversity and climate change mitigation. A review of the recent scientific literature. UNEP-World Conservation Monitoring Centre Cambridge, U.K., 61 pp. – Campbell A., kapos V., Chenery A., Kahn S. I. et al. (2009): The linkages between biodiversity and climate change adaptation. A review of the recent scientific literature. UNEP-World Conservation Monitoring Centre Cambridge, U.K., 66 pp. – Canadell J. G., Le Quéré C., Raupach M., Field Ch. B., Buitenhuls E. T. et al. (2007): Contributions to accelerating atmospheric CO₂growth from economic activity, carbon intensity, and efficiency of natural sinks. Proc. Natl. Acad. Sci. USA104: 18866-18870. – Commission of the European Communities (2008a): Addressing the challenges of deforestation and forest degradation to tackle climate change and biodiversity loss. Impact assessment. Commission Staff Working Document accompanying the Communication from the Commission to the European Parliament, the Council, the European Economic and Social Committee and the Committee of Regions. SEC (2008) 2619. Commission of the European Communities Brussels, 69 pp. – Commission of the European Communities (2008b): Addressing the challenges of deforestation and forest degradation to tackle climate change and biodiversity loss. Communication from the Commission to the European Parliament, the Council, the European Economic and Social Committee and the Committee of Regions. COM (2008) 645 final. Commission of the European Communities Brussels, 14 pp. – Council of Ministers of the European Communities (1992): Council Directive 92/43/EEC of 21 May 1992 on the conservation of natural habitats and of wild fauna and flora. Official J. Eur. Comm. L206/7: 1-20. – European Communities (2008): The economics of ecosystems & biodiversity. An interim report. European Communities Brussels, 64 pp. – Groffman P. M., Baron J. S., Blett T., Gold A. J., Goodman I. et al. (2006): Ecological thresholds: the key to successful environmental management or an important concept with no practical application? Ecosystems9: 1-13. – Gundersson L. H. (2000): Resilience in theory and practice. Annu. Rev. Ecol. Syst.31: 425-439. – Holling C. S. (1973): Resilience and stability of ecological systems. Annu. Rev. Ecol. Syst.4: 1-23. – Komise Evropských společenství (2006): Zastavení ztráty biologické rozmanitosti do roku 2010 – a v dalších letech. Zachování ekosystémových služeb v zájmu dobrých životních podmínek pro lidstvo. Sdělení Komise KOM (2006) v konečném znění. Komise Evropských společenství Brusel, 16 pp. – Komise Evropských společenství (2009): Bílá kniha. Přizpůsobení se změně klimatu: směřování k evropskému akčnímu rámci. KOM (2009) 147. Komise Evropských společenství Brusel, 16 pp. – Lesser M. P. (2007): Coral reef bleaching and global climate change: can corals survive the next century? Proc. Natl. Acad. Sci. USA104: 5259-5260. – MA (2005): Ecosystems and human well-being: Synthesis. Island Press Washington, D.C., 137 pp. + x. – Metz B., Da­vidson O. R., Bosch P. R., Dave R. & Meyer L. A. eds. (2007): Climate change 2007. Mitigation of climate change. Working Group III contribution to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press Cambridge, 862 pp. – Miko L. (2007): Biodiversity protection and climate change adaptations: Two sides of the same coin. Natura 2000 Newsletter22: 2. – Parry M. L., Canziani O. F., Palutikof J. P., Linden van der P. J. & Hanson C. E. eds. (2007): Climate change 2007: Impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press Cambridge, 1 000 pp. – Webb C. T. (2007): What is the role of ecology in understanding ecosystem resilience? BioScience 57: 470-471.