Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 3/2012 — 17. 10. 2012 — Zprávy-Recenze — Tištěná verze článku v pdf
Změní se moře ve skládku umělých hmot?
Mezinárodní den biologické rozmanitosti, připadající na 22. květen, je letos věnován mořské a pobřežní biodiverzitě. Důvod je jasný: lidé již stačili průmyslovým rybolovem, výstavbou v pobřežních oblastech a znečišťováním z lodní dopravy významně ovlivnit 45 % rozlohy všech moří a jen 4 % oceánu můžeme označit za čistě přírodní prostředí.
Každoročně se na světě vyrobí na 280 milionů tun umělých hmot, přičemž desetina skončí v moři. Jenom pětina plastických hmot znečišťujících světový oceán pochází z lodí či ropných plošin, většina putuje do moří z pevniny. Není divu, že právě plasty představují ve světových mořích 90 % veškerého odpadu. Jeden ze střízlivých odhadů hovoří o tom, že každý kilometr čtvereční mořské plochy obsahuje 47 000 viditelných kusů plastů. I když se 70 % umělých hmot, které plují v oceánu, nakonec uloží na mořském dně, zbytek unášejí proudy a shromažďují jej na určitých místech, nejčastěji tam, kde se mořské proudy stýkají nebo kde vytvářejí rozsáhlé víry (viz rámeček).
Plovoucí ostrovy z plastů můžeme s určitou nadsázkou přirovnat k sedmině ledové kry vyčnívající nad mořskou hladinu. Ačkoliv se v moři běžně setkáme i s padesát let starými umělohmotnými výrobky, plasty se vlivem slunečního záření, vlnobití, srážek a mechanického opotřebování rozkládají na stále menší části, obvykle plovoucí těsně pod mořskou hladinou. Nejmenší z nich, označované jako mikroplasty, již pouhým okem neuvidíme. Nejenže samy mohou obsahovat jedovaté sloučeniny, ale navíc překvapivě účinně vychytávají z mořského prostředí dlouhodobě v něm přetrvávající látky, jako jsou polychlorované bifenyly (PCB) či rezidua pesticidů včetně známého DDT, z nichž některé jsou karcinogenní.
Mořský odpad škodí organismům
Igelitové tašky, zbytky sítí, dětské hračky či umělohmotné zapalovače si humři, mořské želvy, ptáci a savci nezřídka pletou s kořistí a polykají je. Plasty jim mohou postupně ucpat trávicí ústrojí a vyvolat bolestivé vnitřní krvácení. Protože naplňují žaludky mořských organismů, vyvolávají v nich pocit nasycenosti a zvířata tak ve skutečnosti hladoví. Již před několika lety odhadoval Program OSN pro životní prostředí (UNEP), že plasty každoročně poškodí nebo zahubí na 100 000 mořských želv a ptáků a více než milion dalších organismů.
Ztracené nebo záměrně odhozené rybářské sítě nejenže ničí jak korálové útesy, tak mořské dno, ale celé roky nadále chytají ryby, želvy, ptáky a savce. Spolu s umělohmotnými páskami, kterými se v anglosaských zemích spojuje šestice plechovek piva, často končí omotané kolem těla ploutvonožců. Mláďata těchto mořských šelem jsou tak hravá, že sama plasty vyhledávají.
Mikroplasty omylem konzumuje mořský zooplankton. Toxické látky tak ve velkém vstupují do potravního řetězce a hromadí se v tkáních predátorů, u kterých potlačují imunitu, ovlivňují hormonální systém a snižují plodnost. Protože v některých částech oceánu bývá mikroplastů až šestkrát více než zooplanktonu, kytovci či velcí žraloci je filtrují také přímo.
Recept je již delší dobu znám
Protože odstraňování plastů z moře není levnou záležitostí a nejde je spálit, je důležité zabránit, aby se umělohmotný odpad dostal vodními toky či větrem do moře. Recyklace, sběr plastů na plážích, omezování umělohmotného odpadu na lodích a ropných plošinách, zavádění biologicky rozložitelných plastových materiálů vyrobených z biomasy nebo používání „pastí na odpadky“ na vodních tocích mohou množství plastového odpadu v moři alespoň omezit.
Jan Plesník
Velká tichomořská odpadková skvrna
Nejznámější místo, kde se v moři hromadí umělohmotný odpad, leží v severozápadním Tichém oceánu. Subtropická tlaková výše v něm vytváří mořský vír, v jehož středu se soustřeďuje plastový odpad. Protože v této části Pacifiku nevanou pravidelné silné větry a najdeme v ní jen málo ostrovů, kde by se plovoucí umělá hmota zachytila, vznikla tu rychle rostoucí plocha tvořená plasty v různém stupni rozkladu. Zatímco v roce 2008 odpovídala její velikost rozloze Španělska (500 000 km2), dnes se hovoří o území přes 1,2 milionu km2, což odpovídá patnáctinásobku státního území ČR. Nicméně určit přesnou rozlohu skvrny je obtížné. Jelikož většinu plochy tvoří pod hladinou plovoucí mikroplasty velké nanejvýš 5 mm, navíc často průsvitné, citlivé snímače družic skvrnu vůbec nenajdou. „Plastovou polévku“ uvidíme teprve z lodi.