Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Z naší přírody

Ochrana přírody 2/2008 22. 4. 2008 Z naší přírody

Národní park Podyjí

autoři: Tomáš Rothröckl, Martin Škorpík

Národní park Podyjí

Podyjí je naším nejmenším národním parkem. Byl vyhlášen nařízením vlády ČR č. 164/1991 Sb. dne 20. 3. 1991 na ploše totožné s někdejší stejnojmennou CHKO o rozloze 62,6 km2. Hlavním motivem ochrany je nesmírně cenné území se zachovalým hlubokým říčním údolím s přilehlým lesním komplexem.

Národní park leží na styku Českého masivu s Dyjsko-svrateckým úvalem. Zároveň se nachází na hranici areálů výskytu druhů rostlin a živočichů středoevropské lesní oblasti a tep-lomilných druhů, které se sem rozšířily z jihovýchodní Evropy. Tím je dána obrovská pestrost druhů rostlin a živočichů a zároveň jejich relativně velká koncentrace na poměrně malé ploše, což nemá v ČR obdoby. Pozoruhodností je i utváření zdejšího území. Snad nikde ve střední Evropě již není zachován úsek čtyřicetikilometrového říčního údolí, který by byl tak málo narušen lidskou činností a skýtal významné bohatství terénních tvarů. V údolí s průměrnou hloubkou 150 m je vyvinuto mnoho říčních meandrů, jsou zde suťová pole, skalní stěny a věže, rozsedlinové jeskyně a další fenomény. Pestrost geomorfologického členění a geologického podkladu podmiňuje přítomnost různých typů vegetace – od podhorských bučin na západě území, až po teplomilné lesostepní doubravy na jeho východním okraji.

Národní park Podyjí obklopuje ochranné pásmo o rozloze cca 30 km2, jehož součástí jsou sídla (14 obcí či městské části). Jsou integrální součástí krajiny středního Podyjí, která má nesporný význam nejen přírodovědný, ale je pozoruhodná i z hlediska kulturního a historického vývoje regionu, což potvrzuje mj. velké množství stavebních a historických památek.

Hluboké říční údolí je příkladem nejlépe vyvinutého údolního fenoménu mezi všemi řekami jihovýchodního okraje Českého masivu. U Vranova nad Dyjí, kde údolí vchází do národního parku, je jeho hloubka více než 200 m. Tady pod Býčí horou (536 m n. m.) se nachází jeho nejzachovalejší část. Řeka Dyje na své cestě spletí meandrů překonává asi na 35 km toku výškový rozdíl 100 m (310 m n. m. pod Vranovem, 210 m n. m. ve Znojmě).

Geologické poměry

Dyje se v NP zařízla do podkladu tvořeného horninami moravika a dyjského masivu. Horniny západní větve dyjské klenby (od Vranova nad Dyjí až po Žlebský potok) jsou přibližně 800 mil. let staré a poměrně pestré. Tvoří je několik typů rul, svorů, kvarcity a krystalické vápence, které významně ovlivňují podobu flóry a vegetace národního parku. Od Žlebského potoka až k východnímu okraji území vystupuje k povrchu těleso hlubinných vyvřelin (granitoidů) dyjského masivu. Tyto horniny jsou mladší a plášť moravika deformovaly až koncem proterozoika. V tropickém klimatu oligocénu byly žuly dyjského masivu s vyšším obsahem živce postiženy intenzivním zvětráváním a daly tak vzniknout ložiskům kaolinu. Na východním okraji NP se místy zachovaly zbytky mořských sedimentů miocénu (pískovce) a v neposlední řadě i spraší, které se tu ukládaly v chladných obdobích čtvrtohor.

Geomorfologické poměry

Východní okraj české vysočiny byl v průběhu třetihor postižen horotvornými tlaky rodícího se alpsko-karpatského systému. Okrajový zlomový svah byl vyzdvižen, což způsobilo zahlubování údolí Dyje. Kry žulových hornin tak stupňovitě klesly podél tektonických zlomů do karpatské předhlubně a horniny dyjského masivu byly překryty neogenními a kvartérními sedimenty. Z těchto sedimentů dnes vyčnívají tzv. ostrovní hory, což jsou vrcholy horninových ker, nejméně podlehnuvší zvětrávání v oligocénu. Takovými místy jsou např. Pustý kopec u Konic či Skalky u Havraníků. Neogenní sedimenty (především pískovce a štěrkopísky) vznikly při opakovaných mořských zátopách v miocénu. Vesměs byly postupně odneseny do karpatské předhlubně a byl tak obnažen reliktní georeliéf, jak je dobře patrné třeba na Havranickém vřesovišti.

Základním kontrastem reliéfu území je rozdíl mezi plochým zarovnaným povrchem mírně se sklánějícím od západu k východu a do něj

zaříz­­nutými údolími Dyje a jejích přítoků s příkrými a skalnatými údolními svahy. Pro údolí Dyje jsou typické vyvinuté uzavřené meandry. Mechanizmus jejich vzniku není dosud uspokojivě vysvětlen. Vývoj údolí ­však započal zřejmě již v oligocénu a trvá dodnes. V kvartéru byly horniny krystalinika vystaveny zvýšenému působení eroze. V chladných obdobích pleistocénu docházelo na prudkých údolních svazích

k jejich intenzivnímu narušování, což je dodnes patrné přítomností nápadných skalních tvarů (rozsáhlé sutě, skalní věže, pilíře a okna, strmé skalní stěny a úzké šíje uzavřených meandrů). Dnes je patrný pokračující proces postupného překrývání balvanitých akumulací suťovým lesem. Jednou z největších zvláštností neživé přírody národního parku jsou pseudokrasové podzemní prostory – Ledové sluje u Vranova. Poměrně rozsáhlý labyrint štěrbin, puklin i větších prostor vznikl porušením stability svahu úzké ostrožny a gravitačním pohybem bloků bítešských ortorul po tektonických puklinách. Ledová výzdoba je v podzemí vyvinuta zejména na jaře, kdy voda zatékající do podzemí namrzá na podchlazených skalních blocích.

Hydrologické poměry

Moravská Dyje pramení východně od Třešti na Českomoravské vrchovině a stéká se s rakouskou Dyjí (Thaya) u města Raabs. Řeka tvoří přirozenou osu bilaterálního chráněného území na moravsko-rakouské hranici.

Hydrologický režim Dyje v NP je výrazně modelován činností hydroelektrárny ve Vranově nad Dyjí, která pracuje v režimu ranních a večerních energetických špiček. Pro vyrovnávání energetických průtoků byl zbudován v roce 1967 stupeň Znojmo, jehož přibližně pětikilometrové vzdutí je součástí národního parku.

Květena a vegetace

Z území národního parku a jeho ochranného pásma je dosud známo kolem 1 300 druhů cévnatých rostlin, asi 300 druhů mechorostů, více jak 800 druhů vyšších hub a také zhruba 300 druhů lišejníků. Podyjí je jedním z mála území České republiky, v němž jsou významně zachována přírodě blízká společenstva listnatých lesů. Lesy porůstají 84 % plochy NP a v přírodě blízkém stavu je dnes na cca 40 % plochy. Nejrozšířenější jsou dubohabřiny, kde se v podrostu často stýkají prvky hercynské – jaterník podléška (Hepatica nobilis), perialpinní – brambořík nachový (Cyclamen purpurascens) nebo karpatské – ostřice chlupatá (Carex pilosa). Zastoupeny jsou i květnaté a acidofilní bučiny v západní části území. V doubravách či dubohabřinách na zásaditých substrátech najdeme silně ohrožené druhy – evropsky významný střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), korálici trojklannou (Corallorhiza trifida), vstavač osmahlý (Orchis ustulata) a jiné orchideje, kterých je na území NP 16 druhů. Acidofilní typ doubrav s chudým podrostem nalezneme především ve východní třetině území, kde na světlinách při hraně údolí roste lýkovec vonný (Daphne cneorum). Bazifilní doubravy se vyskytují zejména na krystalických vápencích ve středu NP. V podrostu najdeme perialpinní druhy – volovec vrbolistý (Buphthalmum salicifolium) a diviznu nádhernou (Verbascum speciosum). Vzhledem k reliéfu jsou významně zastoupena společenstva suťových lesů, kde rostou vzácné mechy, jako například rokytník krátkozobý (Hylocomium brevirostre) i evropsky významný šikoušek zelený (Buxbaumia viridis). Z cévnatých rostlin jmenujme tis červený (Taxus baccata) a ploštičník evropský (Cimicifuga europaea). Extrazonálního charakteru je přirozený výskyt smrku ztepilého (Picea abies) na Ledových slujích u Vranova nad Dyjí. V Podyjí najdeme křovinatou vegetaci skalních svahů s klokočem zpeřeným (Staphyllea pinnata), brslenem bradavičnatým (Euonymus verrucosa) nebo s dřínem jarním (Cornus mas). Některé skalní výchozy porůstají reliktní bory.

Přirozená nelesní vegetace je zastoupena společenstvy otevřených sutí a pestrými společenstvy skalních plošin, říms a štěrbin. Na skalních teráskách a ostrožnách, zejména ve střední části národního parku, roste například kriticky ohrožený mech ze seznamu Bernské úmluvy jehlancovka čtyřboká (Pyramidula tetragona) nebo silně ohrožený lomikámen trojprstý (Saxifraga tridactylites). Z takových biotopů přechází při hranách údolí do suchých lemů doubrav kosatec různobarvý (Iris variegata) nebo třemdava bílá (Dictamnus albus). Na kyselých skalních substrátech najdeme vegetaci s kostřavou sivou (Festuca pallens). Významný je výskyt vysokých mezofilních křovin i nízkých xerofilních křovin se skalníky (Cotoneaster spp.), růží bedrníkolistou (Rosa pimpinelifolia) a r. galskou (R. gallica).

Velmi významná je polopřirozená nelesní vegetace. Na východním okraji NP nejpozději od ranného středověku vznikal na místě vyklučených teplomilných acidofilních doubrav pestrý soubor xerotermních pastvin a lad. Keříčková společenstva s dominujícím vřesem obecným (Calluna vulgaris) se střídají se suchými trávníky, úhory a ruderální vegetací na ploše více než 150 ha. Zástupci suchých trávníků a vřesovišť jsou evropsky významný koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), kosatec nízký (Iris pumila), smil písečný (Helichrysum arenarium), křivatec český (Gagea bohemica) aj. V přechodech těch­to stanovišť do úhorů, polí nebo okrajů cest najdeme vzácná společenstva, například se zapaličkou největší (Tordylium maximum), topolovkou bledou (Alcea biennis) nebo hlaváčkem plamenným (Adonis flammea). Mokřadní vegetace vlhkých luk je zastoupena upolínem nejvyšším (Trollius altissimus) a ostřicí Davallovou (Carex davalliana). Významné jsou drobné mok­­­řady v suchých trávnících, kde vzácně najdeme česnek hranatý (Allium angulosum) a jarvu žilnatou (Cnidium dubium). Lakušník vzplývavý (Batrachium fluitans) je typickým představitelem společenstva v řečišti Dyje. Na mokřadní vegetaci říčního břehu navazují mezofilní luční společenstva, jež jsou ve výše položených partiích luk střídána vegetací s xerotermními prvky.

Porosty nepůvodních druhů dřevin, zejména invazního trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia) a pajasanu žláznatého (Ailanthus altissima), jsou postupně eliminovány, jakož i další invazní rostliny. Například netýkavka žlaznatá (Impatiens glandulifera) byla téměř úplně zlikvidována.

Živočišstvo

Unikátní poloha území na rozhraní dvou biogeografických celků a křižovatce migračních tras se jedinečným způsobem promítá i do druhové pestrosti fauny. Na pestrosti živočišných společenstev se výraznou měrou podílejí též klimatický gradient, georeliéf krajiny a zvláště pak zachovalost území. Na relativně malé ploše tak lze vedle sebe nalézt výrazně teplomilné druhy panonských stepí i typické podhorské druhy hercynských lesů.

Z fauny obratlovců bylo v NP zjištěno 39 druhů ryb, 13 druhů obojživelníků, 8 druhů plazů, více než 200 druhů ptáků (asi 140 hnízdících) a 65 druhů savců. Celkovou druhovou pestrost bezobratlých lze zhodnotit jen velmi obtížně. Některé již zkoumané xylobiotní skupiny jsou v NP zastoupeny více než 80 % všech druhů žijících v ČR. Dosud však zůstává nezpracována celá řada hmyzích skupin. Z ostatních bezobratlých byla zevrubně prozkoumána jen fauna měkkýšů a některé skupiny pak částečně, v rámci ekologicky orientovaných studií (hydrobiologie, edafon).

Fauna ryb v řece Dyji v NP je negativně ovlivněna vodními díly Vranov a Znojmo. V důsledku vybudování přehrad je rybí obsádka silně pozměněna. Vysazován je zejména pstruh obecný (Salmo trutta) a lipan podhorní (Thymallus thymallus). V některých úsecích se dosud vyskytují i druhy parmového pásma, např. parma obecná (Barbus barbus) a ostroretka stěhovavá (Chondrostoma nasus). Hojným druhem je vranka obecná (Cottus gobio).

Z obojživelníků je běžný mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Dalšími důležitými zástupci jsou např. čolek dravý (Triturus carnifex), kuňka obecná (Bombina bombina), ropucha zelená (Bufo viridis), skokan štíhlý (Rana dalmatina) nebo skokan ostronosý (Rana arvalis).

Mezi nejvýznamnější plazy patří ještěrka zelená (Lacerta viridis) a užovka stromová (Zamenis longissimus), zajímavý je i první doložený nález zmije obecné (Vipera berus) na území parku.

Ptáci jsou druhově nejbohatší skupinou obratlovců. Z typických lesních druhů je výrazný čáp černý (Ciconia nigra), holub doupňák (Columba oenas) nebo krkavec velký (Corvus corax). Východní, otevřenější část parku s lesostepními formacemi hostí druhy, jako jsou dudek chocholatý (Upupa epops), strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus), skřivan lesní (Lullula arborea), či pěnice vlašská (Sylvia nisoria).

Význačnými zástupci savců jsou např. bělozubka bělobřichá (Crocidura leucodon), vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros) nebo plch velký (Glis glis). Vydra říční (Lutra lutra) a nově se šířící bobr evropský (Castor fiber) tvoří významnou složku říční fauny.

Každý rok přináší výzkum území objev řady nových druhů bezobratlých, jak pro území Moravy, tak i ČR, občas se podaří nalézt i druhy dosud vědě neznámé. Za zmínku stojí např. žábronožka sněžní (Eubranchipus grubii) či stonožka strašník dalmatský (Scutigera coleoptrata), která obývá jen několik nejteplejších lokalit ČR. Na jediném místě v republice je zde hnědásek podunajský (Melitaea britomartis) a populace pakudlanky jižní (Mantispa styriaca). Rovněž kobylka révová (Ephippiger ephippiger) žije jen v úzkém pruhu teplé jihozápadní Moravy. Podobné lokality obývá i pavouk stepník rudý (Eresus sandaliatus) a kudlanka nábožná (Mantis religiosa). Naproti tomu plž vrásenka pomezní (Discus ruderatus) a kovařík (Sericus subaeneus) jsou druhy horskými a jejich populace v inverzních polohách Ledových slují přežily od konce poslední doby ledové. Druhem teplomilných doubrav je u nás téměř vyhynulý tesařík broskvoňový (Purpuricenus kaehleri). Ve stejném biotopu pak nalezneme i evropsky významné druhy – roháče obecného (Lucanus cervus), tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo) či jasoně dymnivkového (Parnassius mnemosyne).

Správa Národního parku Podyjí

Správa Národního parku Podyjí se sídlem ve Znojmě funguje od roku 1991, kdy navázala na svoji předchůdkyni – Správu CHKO Podyjí. Je příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem životního prostředí. Organizace je členem Federace EUROPARC, panevropské organizace sdružující většinu správ evropských velkoplošných chráněných území.

Díky zákonu č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, získaly správy národních parků nástroje důležité k zajištění přímé a účinné péče o svěřená chráněná území. Výkon státní správy ve vybraných oblastech ochrany životního prostředí spolu s právem přímého výkonu péče o les ve státním vlastnictví (tedy na většině plochy NP) jsou významnými atributy moderní komplexní péče o národní park. Spolu s dalšími odbornými aktivitami jsou tyto nástroje skutečnými pilíři ochrany národního parku.

Problémy ochrany přírody

V NP Podyjí se dlouhodobě nedaří řešit již zmíněný negativní vliv provozu elektrárny ve Vranově nad Dyjí. Lze doufat, že v blízké době budou muset příslušné úřady nově rozhodnout o nakládání s vodami s ohledem na celospolečenský zájem. Fragmentace krajiny jihovýchodní partie ochranného pásma zejména v důsledku někdy až živelné výsadby vinic, podporované ze strany EU, je problém, který je potřeba řešit už s ohledem na existující ptačí oblast a evropsky významnou lokalitu soustavy chráněných území Natura 2000. Podceňovat nelze ani pozvolna vzrůstající návštěvnický tlak na území. Skutečnost, že více než polovina návštěvníků se pohybuje na kole, přináší i otázku, zda se národní parky nestávají spíše tělocvičnou v přírodě. V neposlední řadě nelze pominout fenomén rozvoje obcí ochranného pásma parku se všemi riziky dopadů zejména do oblasti tvářnosti rázovité krajiny.

Mezinárodní souvislosti

Nationalpark Thayatal – bilaterální spolupráce

Spolupráce obou přeshraničních národních parků, smluvně potvrzená na úrovni ministrů životního prostředí Česka a Rakouska, je pro ochranu říčního kaňonovitého údolí Dyje životně důležitá. Správy NP se snaží vycházet ze stejných zásad při zajišťování ochranářského managementu, dohodly se též na sdílení potřebných informací, koordinují své postupy. Z konkrétních výsledků spolupráce v posledních letech je vhodné připomenout mnoho osvětových akcí společně pořádaných pro zájemce z řad veřejnosti, zřízení dvou nových turistických přechodů, společně konané dohledové pochůzky strážců, ale i kooperaci v oblasti vědeckých projektů. Není náhodou, že oběma národním parkům se dostalo na loňském zasedání Federace Europarc významného ocenění v podobě certikátu kvality bilaterální spolupráce přeshraničních parků v rámci iniciativy Transboundary Parks following nature’s design.

Evropský diplom Rady Evropy

Výrazem mezinárodního uznání je též propůjčení Evropského diplomu Rady Evropy Správě Národního parku Podyjí v roce 2000. Tímto prestižním oceněním se Podyjí, jako jediný náš národní park, dostalo do nevelké rodiny přibližně 70 příkladně spravovaných chráněných území v Evropě. Při opětovném propůjčení (posuzuje se po pěti letech) Evropského diplomu v roce 2006 byla ze strany Rady Evropy především zdůrazněna nezbytnost zajistit ekologickou optimalizaci průtoků v Dyji. Opět byl potvrzen mezinárodní zájem na odstranění snad největšího ekologického problému parku – negativních dopadů provozu vodní elektrárny ve Vranově nad Dyjí. Varovný prst je vztyčen i nad komerčními záměry vodáckého využití Dyje v jádrovém území parku.

Skutečnost, že se Podyjí stalo součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000, snad není nutno připomínat. Je tím jen podtržen význam parku v rámci evropského pohledu.

Zásady péče o národní park vycházejí ze stávající právní úpravy a korespondují s mezinárodně uznávanými definicemi a charakteristikami IUCN (Mezinárodní unie pro ochranu přírody) pro kategorii II „national parks“. Veškeré činnosti proto musí být podřízeny poslání národního parku, kterým je především zachování a rozvoj přírodních hodnot a podpora či nastolení spontánních procesů na většině plochy. Zásadním smyslem existence NP je prezentace nenahraditelnosti a jedinečnosti hodnot divoké přírody.

Tomáš Rothröckl je ředitelem Správy NP Podyjí, Martin Škorpík pracuje jako vedoucí oddělení speciální ochrany přírody na Správě NP Podyjí

Název připojené galerie

Quisque egestas velit non nulla fermentum, aliquet pharetra nunc malesuada. Nullam molestie vel diam non tincidunt. Sed pulvinar lacinia nunc et consectetur. Duis varius leo ac ex scelerisque, ullamcorper eleifend massa consectetur. Nullam in metus ac arcu pellentesque venenatis ac id lorem. Nulla nec ipsum sed enim sodales blandit a sit amet ex.

Skalní ostrožna nad Dyjí s populací kosatce různobarvého (Iris variegata).

Foto B. Prokůpek

Lýkovec vonný (Daphne cneorum) je jednou z nejohroženějších dřevin naší přírody.

Foto P. Lazárek

Užovka stromová (Zamenis longissimus).

Foto M. Škorpík

Vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros).

Foto B. Prokůpek

Podpora spontánního vývoje s ponecháním dřevní hmoty na místě patří k základním principům managementu většiny lesů v jádrovém území NP.

Foto T. Rothröckl