Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Z naší přírody

Ochrana přírody 3/2008 24. 6. 2008 Z naší přírody

Jizerské hory

Autor: Jiří Hušek

Jizerské hory

Jizerské hory byly vyhlášeny chráněnou krajinnou oblastí (CHKO) za účelem ochrany dochovaného přírodního prostředí a kulturní krajiny s typickým rázem a lidovou architekturou v roce 1967, s účinností od 1. ledna 1968.

CHKO o rozloze 368 km2 zahrnuje tři národní přírodní rezervace (NPR), 13 přírodních rezervací (PR) a 10 přírodních památek (PP), z nichž Quarré a Tichá říčka byly vyhlášeny počátkem roku 2008. Nejcennějšími lokalitami jsou NPR Rašeliniště Jizerky, unikátní NPR Rašeliniště Jizery na státní hranici s Polskem a zejména NPR Jizerskohorské bučiny, která vznikla v roce 1999 sloučením stávajících sedmi NPR a vyhlášením rozsáhlého ochranného pásma. Téměř tři čtvrtiny území jsou pokryty lesem, ve kterém vyniká komplex přírodě blízkých smíšených lesů s převahou buku, nemající v Čechách obdoby. V roce 2007 byla jeho část o rozloze 72 ha společnou deklarací AOPK ČR a LČR, s. p., ponechána monitorovanému samovolnému vývoji. Změny v soustavě zdejších chráněných území znamenala také nedávná implementace legislativy Evropských společenství do českého právního řádu. V Jizerských horách vznikla ptačí oblast, především k ochraně sýce rousného (Aegolius funereus) a tetřívka obecného (Tetrao tetrix). Součástí národního seznamu se stalo celkem sedm evropsky významných lokalit.

Asi 6 % plochy CHKO spadá do 4. zóny ochrany přírody, kde platí nejnižší stupeň ochrany se zaměřením na citlivý rozvoj obcí. Zhruba 11 % území tvoří 1. zónu pod nejpřísnější ochranou. Péče o území je svěřena Správě CHKO Jizerské hory, která od svého založení v září roku 1968 sídlí v Liberci. Správa je jednak odbornou organizací ochrany přírody, dále vykonává speciální státní správu, zejména na území CHKO.

Neživá příroda

Relativně jednoduchá geologická stavba masivu Jizerských hor je převážně tvořena krkonošsko-jizerským krystalinikem, respektive západním segmentem tohoto útvaru, který má tvar ležaté osmičky se zúžením v oblasti Harrachova na pomezí Krkonoš. Jádrem oblasti je variský granitoidní masiv, starý přibližně 300 milionů let, který je obklopen pláštěm metamorfovaných hornin. Dominantní horninou převážné části pohoří je žula, výrazně porfyrická a středně nebo hrubě zrnitá. Zřídka se v ní vyskytují žilné horniny a pegmatity s výraznými krystaly živců, křemene a dalších minerálů. Žulový pluton byl na několika místech proražen třetihorními čedičovými vyvřelinami, z nichž nejznámější je strmý kužel Bukovce (1 005 m n. m.) nad horskou osadou Jizerka. Tzv. Vysoký hřbet na zemské hranici je tvořen převážně přeměněnými horninami. Fylity a svory u Nového Města pod Smrkem obsahují cínové zrudnění, doprovázené sirníky železa a barevných kovů. Chudé cínové rudy zde byly v minulosti dobývány. Na kontaktu žulového plutonu a metamorfovaných hornin se objevují vývěry minerálních pramenů (např. Lázně Libverda). Severní předhůří a úpatí hor bylo hrází pro čelo pevninského ledovce a je zčásti překryto glacigenními a glacifluviálními sedimenty. Osada Jizerka je také nejvýznamnější mineralogickou lokalitou. V náplavech říčky Jizerky a Safírového potoka byly v minulosti rýžovány šperkařsky využívané drahé kameny – safíry, rubíny, zirkony, spinely a další minerály. Právě toto naleziště dalo název typickému matně černému drahému kamenu, iserinu. Kyselé podloží nechalo vzniknout mělkým a na živiny poměrně chudým půdám. Po poslední době ledové se na plochých vrcholech a sedlech a v mělkých pánvích jizerské náhorní plošiny vyvinuly silné vrstvy organozemí. Vznikla tak typická jizerskohorská rašeliniště.

Morfologie Jizerských hor byla formována intenzivním zvětráváním, zejména ve třetihorách. Jizerské hřebeny mají převážně orientaci směrem SZ–JV a nevýrazně vystupují nad centrální náhorní rovinu s průměrnou nadmořskou výškou 900–1 000 m. Jižní svahy jsou poměrně povlovné, naproti tomu k severu, na Frýdlantsko, spadají hory velmi strmými srázy s převýšením až 600 m. Zvětráváním byly z pod­loží vypreparovány četné útvary dotvářející horský reliéf. Jsou to například mrazové sruby, skalní hradby, izolované skály nebo skalní skupiny a města, kamenná moře a akumulace balvanů na svazích.

Významným faktorem, který formoval jizerskou krajinu a její přírodní hodnoty, bylo klima, které patří k nejdrsnějším ve střední Evropě. Průměrná teplota na náhorní rovině dosahuje sotva 3,5 °C, extrémní mrazy v inverzních depresích mělkých pánví klesají až k -40 °C

(v zimě 1940 byl na Jizerce naměřen teplotní rekord -42 °C). Výjimečné jsou také srážkové úhrny. Průměrné roční srážky na úpatí hor přesahují 1 000 mm a v nejvyšších polohách se blíží hodnotě 1 700 mm. Nejvyšší roční úhrn byl naměřen v roce 1926 opět na Jizerce a činil 2 201 mm. Sněhová pokrývka v klimaticky běžných letech dosahuje dvou metrů a leží na hřebenech přibližně 150 dnů. Významným prvkem jsou horizontální srážky kondenzující z častých mlh, v zimě ve formě mohutné námrazy. Hřebeny Jizerských hor jsou exponovány častými a silnými větry převážně severozápadního směru.

Voda je základní složkou formující reliéf hor a podmiňující vznik zdejších ekosystémů. Jizerské hory jsou významnou pramennou oblastí. Po zdejších hřebenech prochází evropské rozvodí mezi Severním a Baltským mořem. Jižní a východní část pohoří náleží k povodí Labe a je odvodňována horními toky řek Jizery a Kamenice a jejich přítoky. Západ a sever hor patří do povodí Odry a hlavními toky jsou zde Nisa a Smědá s přítoky. Horní toky řek a potoků protékají náhorní plošinou s malými spády a rašelinnými pánvemi, některé zde vytvářejí bohatě meandrující trasy v široké nivě. Náhorní polohy opouštějí jako prudké bystřiny s peřejemi v balvanitých korytech na svažitých úbočích, strmé spády překonávají v kaskádách vodopádů (např. Štolpich, Černý potok). Přirozené vodní plochy, s výjimkou drobných rašelinných jezírek, v Jizerských horách prakticky chybějí. Ničivé povodně na sklonku 19. století byly impulzem k výstavbě soustavy přehrad, které měly stabilizovat extrémní průtoky. Počátkem 20. století tak bylo postaveno sedm přehrad, z nichž největší Souš na Černé Desné (objem

7 mil. m3) je v současnosti využívaná jako zdroj pitné vody pro Jablonecko. K vodárenským účelům bylo v 80. letech 20. století vybudováno největší vodní dílo – Josefodolská přehrada na Kamenici (objem 23 mil. m3). Přehrady se staly neodmyslitelnou součástí jizerskohorské krajiny a mají svůj účel, v době vzniku však znamenaly radikální až devastační zásah do horských ekosystémů. Současné dlouhodobé záměry na vybudování řady dalších vodních nádrží jsou konfliktní nejen z pohledu ochrany přírody a krajiny. Znamenají také přímé ohrožení částí obcí zátopou nebo přerušení historických a sociálních vazeb v regionu. Zaznívají rozličné argumenty pro doložení veřejného zájmu na jejich výstavbě, tato argumentace je však velmi nepřesvědčivá a účelově se upravuje podle konjunkturálních témat (potřeba pitné vody, rekreace, energetika a naposledy ochrana před povodněmi).

Flóra a vegetace

Převažujícím přirozeným vegetačním typem v Jizerských horách je les. Přirozená bezlesí se vyskytují pouze na skalních výchozech, suťových polích nebo rašelinných loukách. V poměrně chudé květeně převažují lesní druhy, jejich relativní druhová pestrost je dána především širokou vertikální vegetační stupňovitostí – od společenstev listnatých lesů nižších a středních poloh, např. lilie zlatohlavá (Lilium martagon), měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), svízel vonný (Galium odoratum) až po klimaxové smrčiny na nejvyšších vrcholech, např. podbělice alpská (Homogyne alpina), sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), papratka horská (Athyrium distentifolium). Floristicky unikátní lokalitou je čedičová kupa Bukovce s řadou druhů typických pro hory i pahorkatiny, jako jsou například oměj šalamounek (Aconitum callibotryon), hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea) nebo lýkovec jedovatý (Daphne mezereum). Na okolních květnatých loukách můžeme nalézt například upolín nejvyšší (Trollius altissimus), kropenáč vytrvalý (Swertia perennis) nebo prhu arniku (Arnica montana). Podmáčené louky ve středních polohách hor jsou domovem vstavačovitých rostlin, například prstnatce májového (Dactylorhiza majalis) nebo vemeníku zelenavého (Arnica montana). Jedinečná společenstva se vyvinula na jizerskohorských rašeliništích. Volné plochy bezlesí se zde střídají s porosty kosodřeviny a místně i jalovce prostředního (Juniperus media). Na rašelinných loukách se nacházejí severská tundrová společenstva s řadou zajímavých rostlin včetně glaciálních reliktů, např. vlochyně (Vaccinium uliginosum), šicha černá (Empetrum nigrum), klikva bahenní (Oxycoccus palustris), kriticky ohrožená blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) nebo velmi hojná masožravá rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia).

Fauna

Fauna Jizerských hor je druhově poměrně bohatá a zajímavá. Převažují samozřejmě živočichové vázaní na lesní a horské prostředí. Z velkých savců se běžně setkáme s obvyklými druhy spárkaté zvěře, zejména stavy zvěře jelení jsou velmi vysoké a citelně poškozují lesní ekosystémy. Velké šelmy byly v minulosti vyhubeny člověkem, v současnosti se zde občas objevuje pouze rys ostrovid (Lynx lynx). Z drobných savců stojí za zmínku například rejsek horský (Sorex alpinus) nebo hrabošík podzemní (Microtus subterraneus), na odlesněné náhorní plošině se vytvořily ideální podmínky pro množení hraboše mokřadního (Microtus agrestis). Významný je výskyt dvanácti druhů netopýrů včetně vzácného netopýra pobřežního (Myotis dasycneme). Ptáci jsou zastoupeni řadou pozoruhodných druhů. Žijí zde velcí kurové, nejvýznamnější je poměrně početná populace tetřívka obecného, jednotlivě se vyskytuje jeřábek lesní (Bonasa bonasia) a údajně i poslední zbytky kdysi hojného tetřeva hlušce (Tetrao urogallus), v některých pramenech uváděný jako vymizelý. Typickou sovou Jizerských hor je sýc rousný, v bučinách se vyskytuje výr velký (Bubo bubo) a také kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum). Po desetiletích v severních svazích opět hnízdí sokol stěhovavý (Falco peregrinus) a na horských rašeliništích jeřáb popelavý (Grus grus). Dominantním druhem náhorní plošiny je dnes linduška luční

(Anthus pratensis). Jizerské vody jsou přirozeně i druhotně kyselé a druhové spektrum vodních živočichů je poměrně úzké – z ryb se na náhorní plošině lze setkat s pstruhem potočním (Salmotrutta morpha fario) a introdukovaným sivenem americkým (Salvelinus fortinalis). Toky a nádrže v podhůří jsou pro život mnohem příznivější a jsou domovem i vzácnějších druhů ryb nebo například kriticky ohrožené mihule potoční (Lampetra planeri), z korýšů raka říčního (Astacus astacus). Nad očekávání je bohatá fauna bezobratlých, což potvrzují v posledních letech intenzivní inventarizační průzkumy. Prakticky ve všech skupinách bezobratlých živočichů se objevují druhy s novým výskytem v ČR, ale také taxony pro vědu zcela nové. Nápadné jsou velké druhy střevlíkovitých brouků, z motýlů například bělopásek topolový (Limenitis populi), batolec duhový (Apatura iris) nebo martináček bukový (Aglia tau), za pozornost rozhodně stojí velký pavouk slíďák popelavý (Arctosa cinerea), který se kromě rašelinišť na Jizerských loukách vyskytuje pouze na několika málo místech v Čechách.

Lesy Jizerských hor

Současná výměra lesní půdy činí 74 % celkové rozlohy CHKO. Původní přirozené lesy byly smíšené, pouze v nejvyšších polohách převažovaly klimaxové smrčiny, a dřevinná skladba odpovídala široké amplitudě lesních vegetačních stupňů – od třetího po osmý, respektive v inverzních polohách rašelinišť devátý. Druhové složení a stav lesa se radikálně změnily s rozvojem průmyslu v 19. století. Původní přirozené lesy byly převážně nahrazeny druhotnými monokulturami smrku. Nestabilní smrčiny podléhaly často živelným kalamitám a hmyzím škůdcům, dramatické změny vyvrcholily v poslední třetině 20. století, kdy nabyl na významu další škodlivý činitel – masivní průmyslové imise z tepelných elektráren v nedalekém Polsku a v bývalé NDR. Katastrofu v imisemi oslabených lesích dokončilo exploatační socialistické lesní hospodářství. Doprovodným problémem je masivní půdní eroze, jednak introskeletová (tedy proces transportu půdy uvnitř jejího profilu, na jehož konci jsou sterilní suťová pole) a především eroze rýhová v trasách těžebních mechanismů. Síť druhotných vodotečí urychluje odtok z povodí, splaveniny jsou transportovány do podhůří, kde stále častěji přicházejí ničivé povodně. Ve vrcholových partiích naopak nastává sezonní deficit vláhy a změněné mikroklima ztěžuje obnovu lesních porostů. Koncem

80. a počátkem 90. let 20. století byla prakticky celá náhorní plošina (cca 100 km2) velkou holinou, nebo byla pokryta mladými výsadbami. Z toho 30 km2 připadalo na porosty náhradních dřevin, především amerického smrku pichlavého (Picea pungens).

Počátek třetího tisíciletí přinesl nastartování revitalizace jizerských lesů s využitím místních populací dřevin přirozené skladby a ekosystémový přístup k hospodaření v lesích. Na počátku systémové změny v první polovině 90. let stála Správa CHKO Jizerské hory v čele s tehdejším vedoucím Františkem Pelcem. Tehdy byla navázána také korektní spolupráce s lesnickým výzkumem a školstvím a především s lesními hospodáři, v Jizerských horách převážně s personálem státního podniku Lesy ČR. Tato spolupráce funguje dodnes. Přestože na řadu odborných problémů trvá různost názorů a pohledů, daří se mnohá stanoviska ku prospěchu jizerských lesů postupně sbližovat. Práce na obnově lesů na náhorní rovině tak úspěšně pokračují, jsou však limitovány půdou degradovanou dlouhodobým působením kyselé depozice a především stále neúnosnými stavy spárkaté zvěře.

Ochrana cenné kulturní krajiny

Jedním z hlavních předmětů ochrany je dochovaný krajinný ráz Jizerských hor a podhůří. Centrální část chráněné oblasti je zalesněná a ochrana krajinného rázu spočívá zejména v ochraně stávajících lesních komplexů a revitalizaci lesa na náhorní rovině. Pro ostatní území je typické harmonické střídání lesa, luk, pastvin a rozptýlených sídel s četnými, leckdy dobře zachovalými typickými stavbami lidové architektury. Masivní industrializace v 19. století především v jižním podhůří přinesla do kraje výstavbu řady továrních komplexů: K tradičním sklárnám přibyly továrny textilní, strojírenské i provozy na zpracování dříví, z nichž mnohé jsou dnes cennými technickými památkami. V centru hor byly od 16. století zakládány sklářské hutě s osadami. Po zániku sklárny většinou zanikly i osady a zachovány zůstaly pouze nevelké enklávy v lesích (Nová louka, Kristiánov). Výjimkou je Jizerka, která přečkala do současnosti jako dřevařská osada a posléze rekreační centrum. Jako ojedinělý soubor lidové architektury byla vyhlášena vesnickou památkovou rezervací.

Tragický experiment budování socialismu

Bouřlivý průmyslový rozvoj v uplynulých dvou stoletích přinesl kromě změny struktury a vzhledu sídel přeměnu jizerských lesů na nestabilní smrkové monokultury a tvrdou regulaci většiny horských toků a jejich využívání pro výrobu elektřiny. Vážné disturbance se kumulovaly ve druhé polovině 20. století. Poválečný odsun téměř veškerého místního německého obyvatelstva znamenal zpřetrhání historických vazeb lidí ke kraji jejich domova a novousedlíkům se v podmínkách následujícího socialistického „budování“ podobný vztah po desítky let nepodařilo obnovit. Zemědělská velkovýroba setřela jemnou strukturu nelesní krajiny, řádově snížila její diverzitu a tradiční usedlosti nahradila velkokapacitními výrobnami – šerednými pomníky z betonu a rezavé oceli. Socialistická industrializace, založená na plýtvání energií a ostatními zdroji, společně s pohrdáním životním prostředím, byla příčinou imisní kalamity, která ruku v ruce s centrálně plánovaným lesním hospodářstvím znamenala zkázu podstatné části horských lesů.

Šance pro Jizerky a nové problémy

Pozitivní společenské procesy v 90. letech 20. století znamenaly velkou změnu ve vztahu lidí ke krajině a umožnily jim ovlivňovat věci veřejné. Jsou tedy ve svém důsledku velkou šancí pro Jizerské hory a ochranu jejich krajiny a přírodního bohatství. Na druhé straně se však objevují nová negativa a nebezpečí. Málo produkční zemědělské pozemky v podhůří a na horách těžko hledají reálného hospodáře a tradiční využití, stávají se přítěží vhodnou leda k zalesnění, nebo jsou předmětem spekulací a snah o jejich přeměnu na stavební parcely. Dynamický ekonomický rozvoj vyvíjí velký tlak na zastavování území nejen novými výrobními objekty, ale také stavbami pro infrastrukturu a především pro bydlení. V okolí velkých měst je tento trend nejsilnější a v Jizerských horách, které přímo navazují na liberecko-jabloneckou sídelní aglomeraci a jsou snadno dostupné z dalších, nejenom českých měst, velmi zřetelný. Mění se také životní styl moderní společnosti: Jizerské hory se stávají stále častějším cílem aktivní rekreace, přičemž rostou nároky návštěvníků na úroveň požadovaných služeb a vybavení. Územní průměty záměrů pro rozvoj cestovního ruchu se stávají stále častějším tématem pro rozhodování v ochraně přírody CHKO Jizerské hory. Příkladem může být třeba osmnáctijamkové golfové hřiště ve Fojtce a zejména záměry na výstavbu skiareálů. Ty mohou mít podobu veskrze přijatelnou, jako dobudování zavedeného střediska na Tanvaldském Špičáku, nebo zásadně konfliktní, jako je tomu v případě megalomanského záměru na nejvyšším jizerskohorském kopci Smrku.

Ve složité situaci se stále výrazněji projevuje skutečnost, že k úspěšné ochraně přírody a krajiny nestačí pouhá existence CHKO a více či méně použitelná legislativa. Pro dlouhodobou kultivaci vztahu lidí k přírodě a chráněné krajině je potřebná účinná a regionálně zaměřená ekologická výchova. Zároveň je nezbytná aktivní komunikace s návštěvníky, místní veřejností, hospodáři a podnikateli v území a samosprávou na všech úrovních.

Autor pracuje jako vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Jizerské hory

Název připojené galerie

Quisque egestas velit non nulla fermentum, aliquet pharetra nunc malesuada. Nullam molestie vel diam non tincidunt. Sed pulvinar lacinia nunc et consectetur. Duis varius leo ac ex scelerisque, ullamcorper eleifend massa consectetur. Nullam in metus ac arcu pellentesque venenatis ac id lorem. Nulla nec ipsum sed enim sodales blandit a sit amet ex.

Čedičová hora Bukovec, nápadná kuželovitým tvarem, je proslulá bohatou flórou. O zdejších přírodních zajímavostech informuje naučná stezka, nejstarší v Jizerských horách.

Foto P. Holub

Vodopád na Černém potoce v Národní přírodní rezervaci Frýdlantské cimbuří.

Foto P. Holub

Úpolín nejvyšší (Trollius altissimus) roste na květnatých loukách.

Foto P. Holub

Vzácný pavouk slíďák břehový (Arctosa cinerea) se vyskytuje na jizerskohorských rašeliništích.

Foto M. Jóža

Jizerky jsou domovem životaschopné populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix).

L. Dostál