Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Z naší přírody

16. 12. 2018 Z naší přírody Tištěná verze článku v pdf

Hlavní příčiny ohrožení raka kamenáče na území ČR

Autor: David Fischer, Pavel Vlach

Hlavní příčiny ohrožení  raka kamenáče na území ČR

V roce 2018 se rak kamenáč ocitl ve „vybrané“ společnosti druhů, které jsme svou činností přivedli do situace, kdy balancují na pomyslné hraně propasti. Tuto skutečnost nezvrátil ani fakt, že se jedná o živočicha požívajícího dle naší legislativy maximální možné ochrany (dle vyhlášky 395/1992 Sb. figuruje v kategorii kriticky ohrožený, do stejné kategorie je zařazen i v národním červeném seznamu – Vlach et Fischer 2017). Podstatná část naší populace je navíc chráněna i formou vyhlášení evropsky významných lokalit. Ohrožení tohoto taxonu přesto dosáhlo takového významu, že v roce 2018 byly zahájeny práce na přípravě oficiálního záchranného programu.

Rak kamenáč – krátké seznámení
Rak kamenáč (Austropotamobius torrentium) je jedním ze šesti druhů raků, vyskytujících se aktuálně ve volné přírodě ČR (Kozák et al. 2002, Kouba et al. 2014, Patoka et al. 2016). Pouze 2 druhy – rak kamenáč a rak říční (Astacus astacus) – jsou přitom na území České republiky považovány za původní.

3
Vnikání rybničního bahna do Padrťského potoka při vypouštění Dolejšího
Padrťského rybníka v roce 2011. Rybník je využíván k intenzivnímu
chovu převážně kaprů. Foto David Fischer

Přirozený areál raka kamenáče je vázán na střední a jihovýchodní Evropu, kde je aktuálně evidován ve 20 státech (Kouba et al. 2014), přičemž poslední studie ukazují, že se zřejmě jedná o druhový komplex (Trontelj et al. 2005, Klobučar et al. 2013). Na území České republiky obývá aktuálně přes 50 lokalit (Vlach et al. 2009, Vlach et Fischer – vlastní data) s těžištěm výskytu ve středních, západních a severních Čechách.

4
Hořejší Padrťský rybník v říjnu 2018. Fatální důsledek nesprávného
rybářského hospodaření. Jedná se o rybník v lesním povodí bez zemědělské
činnosti a osídlení. Foto David Fischer

Jak ukazuje vývoj v posledních cca osmnácti letech, kdy je tomuto druhu na našem území věnována zvýšená pozornost (např. Kozák et al. 2002, Fischer et al. 2004, Vlach et al. 2009, Svobodová et al. 2012, Vlach et al. 2013, Fischer et al. 2015, Svobodová et al. 2017), existuje u nás celá řada faktorů s potenciálem oslabit, či dokonce zcela zlikvidovat jeho lokální populace. Jeden z nich – račí mor – má dokonce ambice vyšší (může vyhubit i celou naši populaci raka kamenáče). Následující text, vycházející z Analýzy negativních vlivů na původní druhy raků zpracované pro Ministerstvo životního prostředí (Fischer et al. 2010), se snaží zmapovat a popsat ty nejvýznamnější.

5
Soutok Padrťského (zelený) a Třítrubeckého potoka při vypouštění Hořejšího
Padrťského rybníka v říjnu 2018 7 km pod hrází. Padrťský potok hostí jednu
z nejvýznamnějších populací raka kamenáče v ČR. Foto David Fischer

1. místo – račí mor
Račí mor je pro raka kamenáče na našem území aktuálně bezesporu nejvýznamnější hrozbou. Původcem tohoto onemocnění je řasovka Aphanomyces astaci (Schikora, 1906), šířící se pomocí pohyblivých bičíkatých spor, které přisednou na povrch raka, klíčí a postupně prorůstají do jeho kutikuly (Söderhäll et Cerenius 1999). Bez hostitele tyto spory přežívají ve vodním prostředí či vlhku v řádu dnů až týdnů (Oidtmann 2000). Primárním přenašečem tohoto onemocnění jsou severoameričtí raci, kteří za normálních podmínek po setkání s tímto parazitem nehynou a stávají se z nich chronicky nakažení přenašeči. Na našem území se aktuálně ve volné přírodě vyskytují populace tří těchto nebezpečných druhů – raka pruhovaného (Faxonius limosus), raka signálního (Pacifastacus leniusculus) a raka mramorovaného (Procambarus virginalis). Podle Schrimpfa et al. (2014) je račí mor schopen přenášet i sladkovodní krab říční (Eriocheir sinensis), vyskytující se u nás např. v Labi. Celá řada dalších potenciálních přenašečů se pak nachází např. v akvarijních chovech.

6
Příklad velmi necitlivé a zbytečné úpravy toku s výskytem raka kamenáče.
Přešínský potok v roce 2003 před odstraněním údajných povodňových škod
(nahoře) a po něm (dole).
Foto David Fischer

7

Jiné než severoamerické druhy raků po napadení račím morem většinou masově umírají
– nakažená populace zpravidla vyhyne během několika týdnů, i když existují situace, kdy některé populace evropských druhů dokážou nákazu dlouhodobě přežívat (Svoboda et al. 2012). Račí mor zdecimoval významnou část populací evropských raků již na přelomu 19. a 20. století (Alderman 1996).

Ze způsobu přenosu račího moru vyplývá, že k zavlečení na jinou lokalitu není nutná přítomnost nakažených raků – bohatě postačí voda se sporami, nevydezinfikovaná či nedokonale vysušená rybářská výstroj, stroje pracující ve vodě, někteří predátoři, na jejichž tělech ulpí spory, nebo vypuštěná voda z akvarijního chovu. Nákazu mohou přenést dokonce i ryby, které pozřely infikovaného jedince – zbytky raků jsou infekční i po průchodu trávicím traktem studenokrevných živočichů (Oidtmann et al. 2002).

rak_kamenac
Mapa aktuálního rozšíření raka kamenáče v ČR. Vypracoval Jan Vrba

Jen od roku 2005 do současnosti stojí tak račí mor prokazatelně nebo s velkou pravděpodobností za vymřením nebo vymizením významných částí populací raka kamenáče z celkem 11 toků! V letech 2005, resp. 2009 se jednalo o Úpořský a Zákolanský potok – v obou případech byl jako příčina prokázán račí mor (Kozubíková-Balcarová et al. 2014). Mezi lety 2006–2015 náhle, ale mimo pozornost astakologů, zcela vyhynuly populace v Hýskovském, Bertínském a Medvědím potoce (Štambergová et al. 2009; Fischer et Vlach – vlastní údaje) – i zde je nejpravděpodobnější příčinou račí mor. V roce 2016 došlo k vyhynutí části populace v Kornatickém potoce a jeho významném přítoku – Hádeckém potoce –, zde byl račí mor laboratorně detekován. V roce 2018 jsme kvůli račímu moru (prokázanému v obou případech) zřejmě zcela přišli o další dvě významné populace – v Radotínském potoce a v EVL Stroupínský potok (Stroupínský, Bzovský a Kublovský potok). Vycházíme-li z odhadu početnosti celkové populace raka kamenáče v České republice (Vlach et Fischer 2017), vymřelo u nás jen za posledních 5 let až 20 % z celkového počtu kamenáčů!

Znečištění vody
Vzhledem k distribuci našich populací se většinou nejedná ani tak o znečištění průmyslové jako o znečištění splaškovými vodami, znečištění látkami používanými v zemědělství či rybníkářství nebo např. látkami splachovanými z komunikací a jiných zpevněných ploch. Velmi významné je i znečištění pod nádržemi s chovem ryb, kde se, kromě eutrofizace či změn fyzikálně-chemických parametrů vody, jako závažný faktor ukazuje zanášení toků rybničním bahnem (Padrťský potok, Mešenský potok, Rakovský potok, Tisý potok; Fischer et Vlach – vlastní údaje).

Rak kamenáč je schopen žít (a často žije) i v relativně znečištěných vodách (Svobodová et al. 2012, Vlach et al. 2013). I tak je ale na řadě lokalit ohrožen jak dlouhodobě, tak nárazově nízkou kvalitou vody (např. Zákolanský potok, Radotínský potok, Zlatý potok, Padrťský potok, Tisý potok). Znečištění vody oslabuje celkovou odolnost populace, která se pak může stát náchylnější např. k dalším negativním jevům, a to zejména v kombinaci s dalšími faktory, jako je degradace biotopů nebo např. vysychání toků (Svobodová et al. 2016). Extrémním důsledkem znečišťování vodních toků jsou pak jednorázové otravy, kterých bylo v posledních letech zaznamenáno na lokalitách raka kamenáče několik. Mezi ty nejzávažnější patří úplné vytrávení bezejmenného přítoku Trojhorského potoka chemickým hnojivem Lovodam 30 v roce 2006 (Štambergová et al. 2009). Zemědělská činnost (aplikace močůvky) stojí i za otravou Chocenického potoka (Vlach – vlastní údaje) a úniky látek používaných v zemědělství zřejmě způsobily i úplnou extinkci raků z Vlčího potoka (Vlach et Fischer – vlastní údaje).

V souvislosti s nevhodným zemědělským obhospodařováním pozemků v okolí toků s výskytem raka kamenáče (orba až k hraně vodotečí, pěstování širokořádkových plodin) nelze nezmínit ještě zanášení koryt splachovanou ornicí – efekt je tu stejný jako v případě zanášení rybničním bahnem (zaznamenáno např. na dolním toku Bojovky v EVL Bradava či na Zákolanském potoce; Fischer et Vlach – vlastní údaje).

Rybářské využívání toků a nádrží v jejich povodí
Většina vodních toků na našem území je rybářsky využívána a tento fakt s sebou nese pro raky celou řadu potenciálních i reálných rizik. Do toků jsou např. někdy nasazovány přehuštěné obsádky (především pstruhů), které mohou pro raky představovat potravní konkurenci nebo mohou být příčinou zvýšeného predačního tlaku. Na většině známých lokalit raka kamenáče je ale z tohoto pohledu hospodařeno nekonfliktně (Fischer et Vlach – vlastní údaje). Naopak velmi významným faktorem, souvisejícím s organizovaným zarybňováním, chovem ryb či sportovním rybolovem, je zvýšená pravděpodobnost zavlečení račího moru. Ta souvisí jak s přenosem ryb mezi lokalitami např. při zarybňování revírů (jejich původ nikdo neřeší), tak s pohybem sportovních rybářů mezi často velmi vzdálenými lokalitami (určitě většinou nedezinfikují při přejezdech výstroj a vybavení). V řadě případů výskytu račího moru přitom není na lokalitě nalezen přímo jeho primární přenašeč, a tak přesto, že by nebylo spravedlivé svádět automaticky každý takový případ na rybáře (způsoby přenosu mohou být i jiné – viz výše), chtě nechtě zůstávají jedním z nejpravděpodobnějších vektorů.

Neméně významným faktorem je hospodaření na rybnících v povodích toků s výskytem raků. Jeho charakter (druhové složení obsádek, intenzita, aplikace různých nebezpečných látek, manipulace s vodou a další) může mít přitom zcela zásadní vliv na populace raků jak přímo ve vodní nádrži, tak v toku pod ní. Kromě znečištění (viz výše) dochází např. k únikům nežádoucích druhů ryb, nedodržování minimálních zůstatkových průtoků apod. Zvláštní kapitolou je pak opět přenos račího moru – u rybníků dochází k převozům ryb na velké vzdálenosti a vzhledem ke způsobu jejich hromadného odlovu zde hrozí v mnohem vyšší míře i přímé nebezpečí zavlečení nepůvodních raků (kromě nebezpečí přenosu nákazy s vodou či převáženými rybami). Vzhledem k tomu, že na nádržích hospodaří celá řada subjektů, jsou zde rizika zavlečení nákazy snad ještě vyšší nežli u vodních toků. Soukromí rybníkáři navíc často obohacují faunu svých nádrží o raky, aniž by přitom řešili, o jaký druh se jedná nebo odkud pocházejí.

Nevhodné úpravy toků
I přes skutečnost, že se u nás již poměrně dlouho hovoří o nutnosti revitalizace dříve velmi necitlivě upravené vodní sítě, jsou toky všech kategorií stále pod velmi silným tlakem, směřujícím často zcela opačným směrem. Výsledkem je, kromě usmrcování raků při realizaci prací, především ztráta hydromorfologické diverzity těchto stanovišť a s tím dlouhodobé snížení jejich atraktivity. Necitlivé úpravy toků jsou navíc podporovány i z dotačních zdrojů, což umocňuje zájem o jejich realizaci (aktuálně např. dotační program 129 290 „Podpora opatření na drobných vodních tocích a malých vodních nádržích“). Pokud je vodoteč „úředně“ vedena jako technicky upravená (fakticky se ale může jednat již o polopřirozený tok plný raků), je navíc obnova úpravy legislativně mnohem jednodušší než komplexní revitalizace koryta, prošpikovaného státním investičním majetkem v podobě betonových tvárnic. Opomíjeným aspektem prací v korytech toků je možnost přenosu račího moru či jiných patogenů na použité technice, která je mezi lokalitami běžně převážena bez pečlivějšího očištění, mnohdy se zbytky vlhkého bahna (Fischer – vlastní údaje). Do kategorie škodlivých zásahů bezesporu patří i výstavba malých vodních elektráren (dále jen MVE). Vybudováním elektrárny dochází především k zásadnímu a trvalému negativnímu ovlivnění různě dlouhých úseků toku (vznik migrační bariéry, vznik vzdutí, změna splaveninového režimu, snížení průtoku v části toku, špičkování atd.).
Přestože jsou úpravy toků zcela jistě významným negativním jevem, naštěstí prozatím postihují lokality s rakem kamenáčem „pouze“ lokálně.

Vysychání toků
V souvislosti s klimatickými změnami a extrémním průběhem počasí se stále častěji setkáváme se situací, kdy části toků s výskytem raka kamenáče periodicky zcela vysychají. V některých případech je vyschnutí toku urychleno skutečností, že v obavě z úhynu ryb rybníkáři v povodí nedodržují minimální zůstatkové průtoky. Raci sice dokážou krátkodobé vyschnutí toku ve vlhkých úkrytech přežít, nicméně i tak dochází často k uhynutí podstatné části jedinců jak přímo v důsledku vyschnutí či zadušení v bahně, tak např. díky zvýšené predaci (např. Faina in verb.). V posledních letech bylo zaznamenáno např. vyschnutí významné části Mešenského, Přešínského, Hořejšího, Bíleho či Svinařského potoka (Svobodová et al. 2016; Fischer, Vlach et Svobodová – vlastní údaje).

Co dodat závěrem?
Je zcela jisté, že bychom na tomto místě mohli popsat řadu dalších faktorů s prokázaným či potenciálním negativním vlivem na populace raka kamenáče, počínaje predací nepůvodními invazními druhy, jako je např. norek americký (Neovison vison) (např. Fischer et al. 2009), přes nedostatky v legislativě až po nejednotný postup orgánů ochrany přírody při ochraně raků. Žádný z těchto dalších faktorů ale (doufejme) nemá, na rozdíl od výše uvedených, potenciál zcela vyhubit lokální, popř. celkovou populaci raků na našem území (může k tomu ale přispět v kumulaci s faktory dalšími).

Předpokládáme, že předložený text snesl dostatek argumentů, proč je třeba pro raka kamenáče zpracovat záchranný program. Před jeho zpracovateli ale rozhodně neleží lehký úkol, protože – jak je jasné z předchozích odstavců – účinná ochrana raka kamenáče se neobejde bez celé řady nepopulárních kroků. Nezbývá tedy než doufat, že se rak kamenáč na našem území záchranného programu dožije.

Použitá literatura

Alderman D. J. (1996): Geographical spread of bacterial and fungal diseases of crustaceans. Revue Scientifique et Technique de l'Office International des Epizooties 15: 603–632.

Fischer D., Bádr V., Vlach P. & Fischerová J. (2004): Nové poznatky o rozšíření raka kamenáče v Čechách. Živa LII (XC): 79–81.

Fischer D., Pavluvčík P., Sedláček F. & Šálek M. (2009): Predation of the alien American mink, Mustela vison on native crayfish in middle-sized streams in central and western Bohemia. Folia Zool. 58 (1): 45–56.

Fischer D., Fischerová J., Kozubíková E. & Svobodová J. (2010): Analýza negativních vlivů na původní druhy raků. Ms., 38 pp. [depon. in Ministerstvo životního prostředí ČR]

Fischer D., Svobodová J. & Vlach P. (2015): Raci v Zákolanském potoce – minulost, současnost, budoucnost. Bohemia centralis 33: 319–331.

Füreder L., Gherardi F. & Souty-Grosset C. (2010): Austropotamobius torrenti­um. The IUCN Red List of Threatened Species 2010: e.T2431A9439449. – URL: http://www.iucnredlist.org/details/2431/0

Klobučar G. I. V., Podnar M., Jelic M., Franjević D., Faller M., Štambuk A., Gottstein S., Simić V. A. & Maguire I. (2013): Role of Dinaric Karst (western Balkans) in shaping the phylogeographic structure of the threatened crayfish Austropotamobius torrentium. – Freshwater Biology 58: 1089–1105.

Kouba A., Petrusek A. & Kozák P. (2014): Continental-wide distribution of crayfish species in Europe: update and maps. – Knowledge And Management Of Aquatic Ecosystems 413(05): 31 pp.

Kozák P., Ďuriš Z. & Policar T. (2002): The stone crayfish Austropotamobius torrentium (Schrank) in the Czech Republic. – Bulletin français de la pêche et de la pisciculture 367: 707–713.

Kozubíková-Balcarová E., Beran L., Ďuriš Z., Fischer D., Horká I., Svobodová J. & Petrusek A. (2014): Status and recovery of indigenous crayfish populations after recent crayfish pla­gue outbreaks in the Czech Republic. – Ethology, Ecology & Evolution 26: 299–319.

Oidtmann B. (2000): Diseases in freshwater crayfish, pp. 9-18. In: Rogers D., Brickland J. (editors): Crayfish conference Leeds.

Oidtmann B., Heitz E., Rogers D. & Hoffmann R. W. (2002): Transmission of crayfish plague. Diseases of Aquatic Organisms 52: 159–167.

Patoka J., Buřič M., Kolář V., Bláha M., Petrtýl M., Franta P., Tropek R., Kalous L., Petrusek A. & Kouba A. (2016): Predictions of marbled crayfish establishment in conurbations fulfilled: Evidences from the Czech Republic. – Biologia 71: 1380–1385.

Söderhäll K. & Cerenius L. (1999): The crayfish plague fungus: History and recent advances. Freshwater Crayfish 12: 11–35.

Svoboda J., Kozubíková E., Kozák P., Kouba A., Bahadir K. S., Diler Ö., Diler I., Policar T. & Petrusek A. (2012): PCR detection of the crayfish plague pathogen in narrow-clawed crayfish inhabiting Lake Egirdir Turkey. – Diseases of aquatic organisms 98: 255–259.

Svobodová J., Douda K., Štambergová M., Picek J., Vlach P. & Fischer D. (2012): The relationship between water quality and indigenous and alien crayfish distribution in the Czech Republic: patterns and conservation implications. – Aquatic Conservation Marine And Freshwater Ecosystems 22: 776–786.

Svobodová J., Fischer D., Svobodová E. & Vlach P. (2016): Periodické vysychání toků: další faktor negativně ovlivňující populace našich raků. – Vodohospodářské technicko-ekonomické informace 58(3): 34–38.

Svobodová J., Douda K., Fischer D., Lapšanská N. & Vlach P. (2017): Toxic and heavy metals as a cause of crayfish mass mortality from acidified headwater streams – Ecotoxicology 26(2): 261–270.

Štambergová M., Svobodová J. & Kozubíková E. (2009): Raci v České republice. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Praha, 255 pp.

Trontelj P., Machino Y. & Sket B. (2005): Phylogenetic and phylogeographic relationships in the crayfish genus Austropotamobius inferred from mitochondrial COI gene sequen­ce. – Molecular Phylogenetics and Evolution 34(1): 212–226.

Vlach P., Hulec L. & Fischer D. (2009): Recent distribution, population densities and eco­logical requirements of the stone crayfish (Austropotamobius torrentium) in the Czech Republic. – Knowledge And Management Of Aquatic Ecosystems 384–395: 13.

Vlach P., Svobodová J. & Fischer D. (2013): Stone crayfish in the Czech Republic: how does its population density depend on basic chemical and physical properties of water? – Knowledge And Management Of Aquatic Ecosystems 407: 1–13.

Vlach P & Fischer D. (2017): Decapoda, pp. 98–102. In: Hejda R., Farkač J., Chobot K. [eds]: Červený seznam ohrožených druhů České republiky, Bezobratlí. Příroda, Praha, 36 [2017], 610 pp.