Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 6/2014 — 1. 5. 2015 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Zpráva o stavu evropsky významných druhů ryb, mihulí, obojživelníků, plazů a savců

autoři: Vladimír Hanzal, Lenka Jeřábková, Karel Chobot, Milan Muška

Stav z hlediska ochrany je hodnocen ve čtyřstupňové škále (příznivý, méně příznivý, nepříznivý, neznámý) na základě výsledků mapování a monitoringu AOPK ČR. V případě nově zjištěných druhů na území ČR jsou zdrojem i náhodná pozorování, proto je v celém procesu podstatná úloha znalců jednotlivých skupin.

Ryby a mihule

Skutečnost, že první skupinou jsou v tradiční klasifikaci rybovití obratlovci, velmi dobře vystihuje i jejich evoluční význam, kdy všichni ostatní čtvernožci jsou dle vývojového stromu obratlovců vlastně jen jednou skupinkou „trochu zvláštních ryb“. V přílohách směrnice o stanovištích jsou zahrnuty dva druhy mihulí a 18 druhů ryb, což reprezentuje necelou polovinu původních druhů ryb na území ČR. Sedm z těchto 20 druhů se vyskytuje v obou biogeografických oblastech, celkem bylo tedy odevzdáno 27 hodnotících zpráv (graf 1).

Hodnocení druhů je obecně horší v panonské oblasti, kde je poměr druhů hodnocených nepříznivě a méně příznivě vyšší v porovnání s oblastí kontinentální, a také změny mezi hodnocením z let 2007 a 2013 jsou zde více negativní. Důvodem může být paradoxně znovuobjevení některých dříve vymizelých pontokaspických druhů (např. ostrucha křivočará, drsci menší a větší, ježdíci dunajský a žlutý), koncem minulého a počátkem tohoto století spojené se zlepšením kvality vody v řekách v povodí Moravy. Tyto druhy byly v roce 2007 se zřejmým nadšením hodnoceny přehnaně optimisticky a až po delší době intenzivního sledování jejich výskytu se ukazuje realita. Většina z nich na území ČR pravděpodobně nevytváří stálé populace, ale jejich výskyt má značně difúzní charakter a v oblasti soutoku Moravy a Dyje se objevují pouze příležitostně. To naznačuje, že samotné zlepšení kvality vody není samospásné; je také třeba podniknout komplexnější kroky k revitalizaci celého povodí (či alespoň vlastních řek) a obnovení funkčního říčního kontinua. Zatím ne zcela známý vliv na tyto druhy budou mít aktuálně se šířící invazní hlaváči.

V kontinentální oblasti k výrazným změnám oproti předchozímu stavu nedošlo, jen populace mihule ukrajinské v Račím potoce ve Velkých Losinách se nedaří stabilizovat. Bude proto třeba provést razantnější a rozsáhlejší úpravy potoka směřující k vytvoření stabilnějších podmínek pro vývoj minoh. Změny v hodnocení také ukázaly zhoršení stavu populace lipana podhorního, který postupně mizí z českých řek, zatím ovšem bez zcela zřejmého důvodu (mapa str. 22).

Zajímavější přehled o stavu druhů vzhledem k jednotlivým biotopům nám poskytne srovnání hodnocení sloučených dle jejich výskytu v jednotlivých částech říčního kontinua či dle tradičních rybích pásem a speciálních stanovišť (graf 2).

Horní úseky toku (potoky a říčky odpovídající pstruhovému a lipanovému pásmu) lze s jistou mírou zobecnění charakterizovat výskytem vranky obecné, sekavčíka balkánského, lososa obecného, lipana podhorního (kont./pan.) a oběma druhy mihulí (ukrajinskou i potoční). Stav těchto druhů vykazuje nejvyšší poměr hodnocení méně příznivých k nepříznivým, tj. nejlepší hodnocení z uvedených biotopů. K setrvání v nepříznivém stavu došlo, i přes intenzivní snahu a vysazování stovek tisíc malých rybek, u lososa, když za celé hodnocené období bylo v ČR zaznamenáno okolo dvaceti navrátivších se dospělců.

Pro střední úseky toků (odpovídající parmovému pásmu), slučující výsledky hodnocení pro parmu obecnou (kont./pan.) a hrouzky Kesslerova, Vladykova (kont./pan.), Belingova , je výsledné hodnocení o trochu horší než u předchozího biotopu. Nejnápadnější změnou hodnocení je změna z příznivého do nepříznivého stavu u parmy v panonské oblasti. O populacích zmíněných druhů hrouzků neexistují téměř žádné informace, a tak i poznání o jejich aktuálním rozšíření, získané hlavně díky monitoringu, je nesmírně cenné.

V hodnocení druhů reprezentujících dolní tok (výše zmíněné pontokaspické druhy spolu s bolenem dravým a jeseterem malým) jsou v obou regionech hodnoceny méně příznivým stavem pouze populace bolena, ostatní druhy jsou vzhledem k charakteru jejich rozšíření hodnoceny nepříznivě.

Posledním a dle výsledků nejohroženějším typem biotopu jsou aluviální tůně a slepá ramena přirozeně meandrujících řek. Druhy typické pro tento biotop, piskoř pruhovaný , hořavka duhová (kont./pan.) a komplex druhů sekavců, jsou hodnoceny – až na výjimku hořavky z panonském regionu – pouze nepříznivým stavem. Bohužel zhoršení stavu piskoře a sekavce v panonské oblasti ukazuje, že tlak na tento typ biotopu rozhodně neklesá a revitalizace těchto území jsou více než sporadické.

Míra ohrožení vodních biotopů na základě výsledků roste po proudu toku, přičemž aluviální biotopy patří k nejohroženějším. Sladkovodní biotopy bohužel obecně představují prostředí, kde se zájmy volně žijících organismů a potažmo i ochrany přírody střetávají s mnoha dalšími zájmy (doprava, energetika, vodárenství a rybářství) a díky své přirozené kontinuitě se vlivy působící v různých částech násobí. To také znamená vysokou komplexitu jakýchkoli managementových opatření, která musí ideálně zahrnovat alespoň významnou část povodí a zapojení hlavních uživatelů toku.

Obojživelníci a plazi

Obojživelníci představují specifickou skupinu živočichů, která je svým vývojem spjata se sladkovodním i suchozemským prostředím, a to je činí vysoce zranitelnými. Na území České republiky je potvrzen výskyt 21 druhů obojživelníků, většina z nich je však dle červeného seznamu i národní legislativy v různém stupni ohrožení. V přílohách Směrnice o stanovištích je zahrnuto 16 druhů – třináct z nich se vyskytuje v obou biogeografických oblastech, což celkem představuje 29 odevzdaných hodnotících zpráv (graf 1).

Není překvapením, že nepříznivě byly hodnoceny druhy, které se v ČR vyskytují na okraji svého areálu (čolek karpatský, dravý a dunajský a ropucha krátkonohá), u kterých je tento negativní vliv ještě umocněn ztrátou vhodných biotopů způsobenou rozsáhlými změnami v krajině, chemizací zemědělství a lesnictví, nešetrným rybářským hospodařením, zasypáváním jezírek v lomech, hlinících a pískovnách komunálním odpadem, nevhodnou rekultivací a absencí managementových zásahů. Lidmi způsobené ztráty biotopů jsou i hlavní příčinou zhoršení stavu celorepublikově rozšířeného čolka velkého v obou oblastech a kuňky ohnivé v kontinentální oblasti.

Výjimkou nebyly ani druhy, u kterých došlo ke zlepšení stavu. Rosnička zelená odolává všem výše jmenovaným negativním vlivům a v některých oblastech se dokonce šíří. Stejné zlepšení stavu naznačuje hodnocení ropuchy zelené (kont./ pan.), které je ale spíše metodické než faktické. Současné oteplování zřejmě svědčí teplomilnému skokanu štíhlému. Ten je jedním z mála druhů, který se pozvolna šíří do nových oblastí, kde jeho populace místy dosahují poměrně vysokých hodnot. Podobně je tomu zřejmě i u obtížně odlišitelných druhů jako skokan krátkonohý, zelený a skřehotavý – zde však může jít pouze o zlepšení znalostí rozšíření díky intenzivnímu mapování.

Na závěr zbývají druhy (kuňka žlutobřichá, blatnice skvrnitá, skokan hnědý a ostronosý), jejichž stav je dlouhodobě méně příznivý a po zkušenostech s ostatními druhy jejich vyhlídky také nejsou příliš optimistické.

Nejen u obojživelníků, ale i u plazů došlo v posledních desetiletích k ovlivnění jejich stavu především ztrátou vhodných biotopů způsobenou např. zalesňováním, zrušením managementu, zarůstáním zídek, snížením potravní nabídky, chemizací a změnami charakteru krajiny. Výsledkem těchto vlivů je, stejně jako u obojživelníků, zařazení většiny z 12 u nás se přirozeně vyskytujících druhů plazů do jednotlivých kategorií dle červeného seznamu i národní legislativy. Polovina z nich je evropsky významná a většina – 5 druhů – se vyskytuje v obou biogeografických oblastech. O těchto druzích bylo podáno 11 zpráv. (graf 1).

Nejlépe byla hodnocena ještěrka zední, která se v České republice aktuálně vyskytuje pouze na dvou lokalitách, ale její populace je dlouhodobě stabilní a biotop není ohrožen. Během hodnoceného období byla dokonce objevena nová perspektivní lokalita výskytu, ač jde zřejmě o introdukci.

Hůře jsou na tom druhy, na které sice významně působí negativní vlivy, ale které jsou i přesto ještě schopné udržet své populace stabilní. Mezi ně patří ještěrka zelená, která je především ovlivňována ztrátou vhodného biotopu. Podobně je na tom užovka hladká, jež je navíc ohrožována zabíjením při záměně se zmijí obecnou. Sem také patří užovka podplamatá, která je ohrožena dopravou při přesunech mezi stanovištěm a zimovištěm a změnami na březích toků, regulací řek a úbytkem drobných ryb.

K metodickému zlepšení stavu došlo u ještěrky obecné (kont., pan.), která je sice negativně ovlivněna sukcesí, absencí managementu, novou výstavbou a úpravou komunikací, ale její stav byl v minulém termínu hodnocen příliš přísně. U užovky stromové se podařilo stabilizovat všechny tři u nás se vyskytující populace díky záchrannému programu a realizovaným managementovým zásahům, např. v podobě stavby líhnišť a čištění zídek.

Změna v hodnocení většiny druhů obojživelníků a plazů je způsobena především nárůstem znalostí díky historicky nejpodrobnějšímu celoplošnému mapování, které od roku 2008 organizuje AOPK ČR. Bylo objeveno množství doposud neznámých, často velmi kvalitních lokalit a naopak bylo potvrzeno vymizení druhů z některých oblastí.

Savci

V současné době je v přílohách Směrnice o stanovištích zařazeno 42 druhů savců žijících na našem území – 27 letounů, 6 hlodavců a 9 šelem (graf 1).

Oproti roku 2007 bylo nově hodnoceno dalších 5 druhů, vesměs s  nově doloženým výskytem. V témže srovnání je nápadný nárůst počtu druhů v příznivém stavu, a to o šest v obou biogeografických oblastech (např. vrápenec malý, netopýr velký, netopýr brvitý). Jedná se o dlouhodobý trend, který je zcela jistě podpořen aktivní ochranou druhů a lokalit jejich výskytu. Zároveň u řady druhů došlo díky monitoringu k určení původně neznámého stavu (např. tchoř stepní, netopýr nejmenší, netopýr stromový). Celkový počet druhů hodnocených ve stavu neznámém však zůstal srovnatelný, což způsobily druhy, jejichž výskyt byl na území ČR v letech 2007–2013 potvrzen nově (např. létavec stěhovavý, netopýr jižní).

Vezmeme-li hodnotící zprávy po jednotlivých řádech, nejlépe situace opticky vypadá u hlodavců. Stejně jako v roce 2007 je plná polovina druhů (bobr evropský, křeček polní, plšík lískový) hodnocena ve stavu příznivém. Plch lesní a myšivka horská jsou, také opakovaně, hodnoceny ve stavu neznámém. U těchto druhů je vzhledem k obtížné a náročné metodice sledování především problém se stanovením jejich aktuální reálné početnosti. Jako jediný z hlodavců je dlouhodobě ve stavu nepříznivém hodnocen sysel obecný, jehož areál rozšíření dosahuje na našem území severozápadní hranice a má silně ostrůvkovitý charakter. Přestože se jeví početnost druhu na území ČR za poslední hodnotící období jako stabilizovaná (každoročně pravidelně přes 3 000 jedinců), jsou jednotlivé kolonie právě díky izolovanosti trvale existenčně ohroženy (mj. vlivem klimatických či antropických faktorů).

Ze šelem jsou ve stavu příznivém (opět stejně jako v roce 2007) hodnoceny vydra říční, kuna lesní a tchoř tmavý. Ve stavu neznámém jsou hodnoceny 2 druhy: kočka divoká, u které se velmi pravděpodobně podařilo po dlouhé době prokázat její výskyt na území ČR (Šumava, Beskydy) a šakal obecný, který se stal novým druhem naší fauny zatím jen s řídkými a nepravidelnými doklady o výskytu. Stejně jako v předchozím období jsou bohužel nepříznivě hodnoceny naše velké šelmy (medvěd hnědý, vlk obecný, rys ostrovid) a tchoř stepní, což je historickým důsledkem nejen zkulturnění a fragmentace krajiny, ale i přetrvávajícího pronásledování.

V případě letounů došlo ke zlepšení stavu u 5 druhů: netopýra brvitého, velkého, parkového, ušatého a vrápence malého. Na základě výsledků dlouhodobého monitoringu netopýřích populací sahajícího až do 70. let minulého století lze konstatovat, že se jedná o skutečné zlepšení stavu podpořené aktivní ochranou lokalit výskytu – zimovišť, letních kolonií i migračních úkrytů. Dále je zřejmé upřesnění neznámého statutu některých druhů: netopýra velkouchého, stromového a nejmenšího. Tato skutečnost je pak produktem intenzivně prováděného monitoringu letounů v posledním hodnotícím období. Kvalitně prováděný monitoring však současně naznačil zhoršení stavu u netopýra východního a pobřežního, kteří nebyli na našem území již delší dobu pozorováni, resp. se vyskytují řidčeji než v minulosti.

Souhrn

Hodnocení obratlovců je možné shrnout takto: ze 141 hodnocení 84 druhů je 44 ve stavu příznivém, 43 méně příznivém, 41 nepříznivém a 13 neznámém. Nejhůře jsou mezi obratlovci hodnoceny ryby (graf 1). Výsledky hodnotících zpráv ryb dokládají celoevropský stav, kdy sladkovodní ryby jsou dle kritérií IUCN po měkkýších druhou nejohroženější skupinou v Evropě vůbec. Situace v ČR je možná ještě smutnější, protože do kategorie ohrožených druhů patří zhruba polovina všech druhů vyskytujících se v ČR, zatímco evropský průměr je okolo 39 %.

Zajímavé je především srovnání výsledků hodnocení z let 2007 a 2013. Druhy, jejichž stav se zhoršil, najdeme opět mezi rybami. To má zřejmě dvě příčiny: první jsou prohloubené znalosti o pontokaspických druzích, které dnes na soutoku Moravy a Dyje nevytváří prosperující populace. Druhou příčinou je reálné zhoršení stavu jak dříve hojnějších druhů (lipan, piskoř, sekavec), tak i druhů vyskytujících se lokálně (mihule ukrajinská, sekavčík horský), způsobené pravděpodobně neustávajícím tlakem na jejich stanoviště i absencí jakéhokoli managementu. U obojživelníků a plazů došlo ke zhoršení stavu u 2 druhů (kuňka ohnivá, čolek velký) především v důsledku lidmi podmíněných ztrát vhodných biotopů. Zlepšení nastalo u 9 druhů z 24, ale ve většině případů není skutečné, nýbrž je způsobeno lepšími znalostmi. U savců se sice stav zhoršil u 2 druhů, ale hned u pěti druhů se zlepšil a u 6 byl upřesněn. Jak již bylo uvedeno, v případě savců je tato skutečnost způsobená nejen kvalitnějšími informacemi o rozšíření a početnosti druhů získanými v rámci prováděného monitoringu, ale i skutečným zlepšením stavu, podpořeným aktivní ochranou a managementem lokalit jejich výskytu.

 

Autoři pracují v AOPK ČR, odbor monitoringu biodiverzity

 

Titulní fotografie článku:

Netopýr velký.

Foto: Vladimír Hanzal

 

graf 1

Hodnocení druhů obratlovců po skupinách (uveden počet druhů a počet hodnocení). Nejvyšší podíl nepříznivého hodnocení je mezi rybami.

 

graf 2

Výsledky hodnocení stavu mihulí a ryb a změna oproti minulému reportovacímu období dle převážně obývané části říčního kontinua (0: stejný stav; -1, -2 zhoršení o jeden či dva stupně). Druhy zahrnuté do jednotlivých částí jsou uvedeny v textu.

 

mapa

Změna rozšíření lipana podhorního mezi lety 2001–2006 a 2007–2012.

 

Ropucha zelená je druhem vázaným na stepní ekosystémy. Potřebuje otevřenou krajinu s obnaženým půdním povrchem, v níž se vyskytují mělká a nezarostlá vodní tělesa. Ideální podmínky nachází v zemědělské krajině v teplejších oblastech.

Foto: Jan Procházka

 

Užovku hladkou negativně ovlivňují nevhodné úpravy biotopů, změny v hospodaření na lokalitě a často přímé zabíjení v domnění, že se jedná o zmiji obecnou.

Foto: Antonín Krása

 

Sysel obecný se dnes vyskytuje převážně na udržovaných travnatých plochách jako jsou letiště, golfová hřiště, tábořiště, apod.

Foto: Jan Procházka