Výzkum a dokumentace

Ochrana přírody 5/2012 — 27. 2. 2013 — Výzkum a dokumentace — Tištěná verze článku v pdf

Ekosystémové služby nejsou anonymní

Význam organismů pro fungování ekosystémů

Existuje známé známé, protože jsou věci, o kterých víme, že o nich víme. Existuje známé neznámé: víme totiž, že o některých věcech nevíme. Ale je i neznámé neznámé: nevíme, co nevíme.

Donald Rumsfeld před útokem na Irák

Úlohu koncepčního východiska, od níž se odvíjejí další činnosti v ochraně přírody a krajiny včetně konkrétních opatření v terénu, již s různým úspěchem postupně plnila řada přístupů: od romantizujícího pohledu prosazujícího nejméně narušenou přírodu a dlouhodobou přírodní rovnováhu přes udržitelný rozvoj po biologickou rozmanitost a ekosystémové služby. Přestože obě posledně jmenovaná pojetí trpí určitou nejednoznačností umožňující jejich rozdílný výklad (viz rámeček na str. 22), bývají ve strategických a koncepčních dokumentech péče o životní prostředí často uváděny odděleně, ačkoliv mají přinejmenším společný základ.

Jestliže ekosystémy jsou jako takové součástí biologické rozmanitosti, a dokonce představují jednu z jejích tří základních hladin, potom je zřejmé, že biodiverzita je poskytovatelem všech ekosystémových služeb. Pokud tedy chceme, řečeno módní terminologií, zachovat život podporující přírodní procesy a s nimi spojené přínosy poskytované lidem, musíme se vrátit ze vzletných výšin zpátky na zem a rozumným způsobem pečovat právě o ekosystémy čili o přírodu a krajinu.

Jako ekosystém můžeme vymezit jakoukoli část prostředí osídlenou organismy, včetně umělého prostředí vytvořeného člověkem. Určení konkrétního ekosystému proto bývá mnohdy vysloveně účelové a nezachytíme při něm v přírodě skutečně existující celky. Z tohoto hlediska představuje ekosystém spíše určitou metaforu, přiblížení reálného světa, pohled na přírodu. Ekosystémy jsou tak mnohem více koncepčními entitami, které v přírodě většinou neexistují jako přesně vymezené jednotky (Plesník 2010, Currie 2011). V následujících řádcích se proto pokusíme stručně postihnout, zda ekosystémové služby a biota (živá složka ekosystémů) spolu podle současných znalostí souvisejí, a pokud ano, jak.

Organismy a přínosy přírody: dvě strany téže mince

Úloha organismů z hlediska ekosystémových služeb bývá trojí (Mace et al.2012):

• organismy jsou regulátorem ekosystémových procesů: klíčový koloběh půdních živin je určován složením společenstev (edafonu) v půdě a řada organismů se podílí na rozkladu organické hmoty;
• organismy přímo přispívají k některým statkům (zboží), které se s různým úspěchem pokoušíme ohodnotit. Druhy bezprostředně ovlivňují poskytování služeb přírodou lidské civilizaci. Vhodným příkladem zůstávají organismy obsahující látky využitelné v potravinářském, farmaceutickém či kosmetickém průmyslu. Odhaduje se, že 40 % světového hospodářství je přímo či nepřímo založeno na využívání biologických zdrojů (CBD 2012);
• organismy samotné jsou statky – nemáme na mysli pouze druhy, které jsou předmětem obchodu (ryby, mořští živočichové, stromy, okrasné rostliny, živočichové chovaní, jako jsou mazlíčci). Řada druhů, a to nejen vlajkových nebo deštníkových, má pro člověka nepochybnou kulturní, náboženskou či estetickou hodnotu.

Jak je zřejmé, biota buď ekosystémové služby (kupř. zásobovací či regulační) přímo poskytuje, nebo se na tomto poskytování spolu s neživým (abiotickým) prostředím významně podílí. Většinu ekosystémových služeb neposkytují lidem stejnou měrou všechny organismy, ale určité ekologické/funkční skupiny označované jako gildy. Gildou máme na mysli buď skupinu druhů se společným výskytem vymezeným podmínkami prostředí, jako jsou teplota nebo vlhkost (beta-gilda, kupř. živočichové svrchní půdní vrstvy), nebo skupinu druhů, které shodně využívají určité zdroje, kupř. potravní (alfa-gilda, kupř. semenožraví ptáci listnatého lesa). Označujeme tak skupinu organismů, které shodně ovlivňují vlastnosti a procesy v ekosystému nebo které shodně reagují na změny v prostředí (Wilson 1999). Proto byly navrženy postupy, které se snaží vyčíslit, do jaké míry přispívá určitý druh k poskytování služeb příslušným ekosystémem (Luck et al.2009). Některé procesy a funkce nejsou přínosem ani pro fungování daných ekosystémů, ani pro lidskou civilizaci, spíš naopak (viz rámeček na této straně).

Rašeliniště zůstávají obrovskými přirozenými zásobárnami uhlíku. Přestože zaujímají jen 3 až 4 % rozlohy světové souše, vážou až dvakrát více uhlíku než všechny světové lesy bez svrchní půdní vrstvy a stejné množství uhlíku jako atmosféra. Kromě toho hostí řadu organismů s vyhraněnými nároky na prostředí. Na obrázku rašeliniště Viru raba v estonském národním parku Lahemaa

Druhová bohatost a fungování ekosystémů: debata pokračuje

Představu, že druhově rozmanitější příroda vždy funguje lépe než ochuzená, podporoval jeden z otců moderní biologie Charles Darwin. Od začátku 70. let 20. století nejdříve matematické modelování, později také četné pokusy v umělém prostředí i terénu naznačovaly, že by uvedený předpoklad nemusel platit. Od té doby se mezi odborníky vede místy značně vzrušená, občas do osobního či ideového osočování přecházející diskuse o tom, zda existuje pozitivní vztah mezi biologickou rozmanitostí, zastupovanou nejčastěji druhovou bohatostí, a fungováním ekosystémů (Loreau et al.2002, Hooper et al.2005, Balvanera et al.2006, Cardinale et al.2006, Ridder 2008, Duffy 2009, český přehled Vačkář & Plesník 2005, Konvička 2005, Nátr 2011, Vačkář 2011).

Nejčastěji se učená disputace soustředila na otázku, zda byly pokusy ověřující výše uvedený vztah správně navrženy, jaké jsou skutečné mechanismy odpovědné za předpokládaný vliv diverzity na ekosystémové procesy a funkce a nakolik můžeme zjištění z laboratorních a terénních pokusů prováděných v malém měřítku a v přísně regulovaném prostředí vztáhnout na přírodní či alespoň přírodě blízké ekosystémy. Horké hlavy, alespoň některé, mezitím vychladly. Navíc v letech 2000–2009 bylo uveřejněno několik set článků představujících více než 600 pokusů s 500 různými typy organismů uskutečněných ve sladkovodním, mořském a suchozemském prostředí (Cardinale et al.2011). Přesto expertní hádání se o rozumné odpovědi na zmiňovanou otázku pokračuje i nadále (cf. Isbell et al. 2011,Adleret al. 2011, Kaneryd et al.2012, Pan et al. 2012, Zhang et al. 2012).

Zakopat válečnou sekyru a shrnout současné znalosti o přímé a zpětné vazbě mezi tak komplexními jevy, jakými druhová bohatost a fungování ekosystémů bezesporu jsou, se nedávno pokusili Cardinale et al.(2012). Podle jejich názoru existuje shoda alespoň na tom, že:

• úbytek biodiverzity snižuje účinnost, s níž společenstva využívají nezbytné zdroje (živiny, vodu, světlo a kořist), vytvářejí biomasu, rozkládají a uvádějí znovu do oběhu nezbytné živiny;
• biodiverzita zvyšuje stabilitu fungování ekosystému;
• vliv biodiverzity na jednotlivé procesy není lineární, neplatí tedy přímá úměra mezi počtem druhů a účinností příslušného procesu v ekosystému: nicméně vyvolané změny v ekosystému se urychlují, pokud se úbytek biologické rozmanitosti zvyšuje;
• druhově bohatší společenstva bývají produktivnější, protože obsahují klíčové druhy významně ovlivňující produktivitu. Rozdíly v důležitosti organismů pro určitou ekosystémovou funkci zvyšují celkové využívání určitého zdroje;
• ztráta biologické rozmanitosti na různých potravních hladinách (umístění organismu v článcích potravního řetězce, počínaje zelenými rostlinami a konče vrcholovým predátorem) může ovlivňovat ekosystémové funkce dokonce ještě výrazněji než úbytek rozmanitosti na určité potravní hladině;
• charakteristiky organismů související s jejich úlohou při fungování ekosystémů mají velký vliv na rozsah ekosystémových funkcí: proto může být dopad vymizení určitých druhů na fungování ekosystémů značně široký.

Současně je zřejmé, že z uvedených tvrzení buď existují četné výjimky, nebo některé jejich aspekty zaslouží další podrobnější výzkum.

Kromě výše uvedených zákonitostí odhalil zatímní výzkum vztahů mezi druhovou bohatostí a fungováním ekosystémů následující trendy (Cardinale et al.2012):

• vliv úbytku biologické rozmanitosti na ekosystémové procesy se může vyrovnat dalším celosvětovým činitelům (hnacím silám) vyvolávajícím změny prostředí, jako jsou změny podnebí, okyselování (acidifikace) prostředí či ukládání nadbytečných živin v prostředí (eutrofizace, cf.Hooper et al.2012);
• vliv rozmanitosti na to, jak ekosystémy „pracují“, v průběhu času sílí a může být výraznější ve větším prostorovém měřítku;
• zachování několika ekosystémových procesů na více místech a v různé době vyžaduje větší druhovou bohatost než udržení jediného ekosystémového procesu na jediném místě ve vymezeném čase;
• ekologické důsledky úbytku biologické rozmanitosti můžeme předvídat z dosavadního průběhu evoluce.

Vrcholoví predátoři ovlivňují působením na kořist tvorbu biomasy v ekosystémech. Lvice s mládětem v Nairobském národním parku v Keni.

Podle studie Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy v Praze jsou občané ČR ochotni platit na ochranu čápa černého 785–815 Kč na osobu za rok.

Vzájemné vazby mezi biodoverzitou a ekosystémovými službami: jsme teprve na začátku

Na rozdíl od předcházející problematiky se odborníci začali zabývat vzájemnými vztahy mezi biologickou rozmanitostí, obvykle zastupovanou druhovou bohatostí, a ekosystémovými službami teprve nedávno a ani v tomto případě nejsou jejich názory jednoznačné. Zatímco během výzkumu vzájemných vztahů mezi biodiverzitou a fungováním ekosystémů se uskutečnilo velké množství pokusů a vznikly nejrůznější matematické teorie, studie zaměřené na vzájemné působení biodiverzity a ekosystémových služeb většinou probíhají v poměrně velkém, povětšině krajinném měřítku a zaměřují se především na to, jak hlavní změny prostředí ovlivňují zásobovací a regulační služby poskytované ekosystémy. Cardinale et al.(2012) se rovněž pokusili ve své rešerši, do níž zařadili více než 1 700 recenzovaných článků a abstraktů, odpovědět na otázku, nakolik ovlivňuje druhová bohatost ekosystémové služby. Dospěli při tom k těmto závěrům:

• existuje dostatek důkazů, že biologická rozmanitost buď přímo ovlivňuje, nebo silně souvisí s určitými zásobovacími a regulačními ekosystémovými službami (cf.Mace et al. 2012);
• pro mnohé ekosystémové služby platí, že je druhová bohatost v některých případech zlepšuje, v jiných zhoršuje: druhá situace může nastat v případě produkce plodin, dlouhodobého ukládání uhlíku, početnosti ekonomicky a epidemiologicky závažných druhů (škůdců) a výskytu chorob (viz rámeček na str. 22).
• pro četné ekosystémové služby nemáme dostatek údajů, abychom mohli rozhodnout o vzájemném vztahu mezi nimi a bio­logickou rozmanitostí: zatím tak nevíme, nakolik ovlivňuje druhová bohatost úlovek ryb.

Každá ekosystémová funkce vyžaduje určitou biologickou rozmanitost. Je ale zřejmé, že pro určitou ekosystémovou službu může být konkrétní hladina biologické rozmanitosti neskonale důležitější než pro zbývající: pro zásobovací služby produkované zemědělskými ekosystémy zůstává klíčovou genetická rozmanitost, kdežto z hlediska kulturních služeb bude rozhodující ekosystémová diverzita, konkrétně různorodost krajiny (Vačkář l.c.).

Nikdo není dokonalý

Na jedné misce vah leží dlouho podceňovaná možnost prokázat, že i příroda má určitou hodnotu, kterou se můžeme pokusit s různým úspěchem vyjádřit i prostřednictvím peněz. Zastánci tohoto přístupu argumentují mj. tím, že oceňování přírody vyvolalo právě její pokračující velkoplošné ničení. Naprosto opodstatněné úsilí ukázat politikům a řídícím pracovníkům, že hodnota přírody není ani nulová, ani nekonečná, ale někde mezi oběma krajnostmi, se ale až do poloviny 90. let 20. století omezilo jen na úzký okruh zasvěcenců. Od té doby se koncepce ekosystémových služeb i přes svá zřetelná omezení již definitivně stala v mnoha zemích nedílnou součástí ochrany přírody. Naopak řada milovníků přírody uvedený přístup odmítá prostě proto, že podle jejich názoru má příroda svou vnitřní hodnotu sama o sobě bez ohledu na to, zda lidem „slouží“, či nikoli. Pokud náš život možná trochu vzletně obohatí lužní les, který dobře známe, nemusí nás až tak nutně zajímat, jaké užitky z něj můžeme získat (viz rámeček na této straně).

Někteří autoři proto zdůrazňují, že druhy mají význam pro člověka jako takové bez ohledu na to, zda lidské civilizaci poskytují přínosy, a že ochrana vybraných populací, podruhů a druhů na určité lokalitě může být v protikladu kupř. s produkcí zemědělských plodin nebo ukládání uhlíku mimo ovzduší (viz rámeček na této straně). V nedávném průzkumu, provedeném v USA, nebyla většina dotazovaných spokojena s představou, že příroda existuje proto, aby sloužila lidstvu (Metz & Weigel 2010).

Z výše uvedeného je zřejmé, že někdy péče o přírodu, zaměřená na zachování ekosystémových procesů, a tím i služeb, přispívá k ochraně biodiverzity: ochrana lesů pro ukládání uhlíku, zabraňování erozi a čištění vody bezpochyby pomůže udržet lesní druhy. V některých situacích půjde o to, zda upřednostňovat zásahy podporující ekosystémové služby nebo biologickou rozmanitost, nebo naopak. Výstavba přehrady určitě zvýší schopnost vodního ekosystému poskytovat lidem vodu, naopak oplocení chráněného území omezí lov, sběr léčivých rostlin nebo pastvu (Reyers et al.2012) – viz rámeček na str. 25.

V uplynulém půlstoletí bylo podle některých názorů právě upřednostňování zásobovacích služeb (hmotných statků) základní příčinou úbytku biodiverzity (MA 2005).

Biologická rozmanitost zůstává nezbytným předpokladem pro to, aby příroda podporovala existenci naší kultury často i existenčně užitečnými službami. Organismy regulující ekosystémové procesy přímo přispívají k některým statkům a samotné jsou těmito statky. Aniž bychom chtěli sklouznout k lacinému alibismu, musíme zdůraznit, že přesný mechanismus vzájemných vazeb mezi biologickou rozmanitostí, chápanou nejčastěji jako druhová bohatost, fungováním ekosystémů, vyjádřeným antropocentricky prostřednictvím poskytování ekosystémových služeb lidské civilizaci, a zdravím ekosystémů je poměrně složitý a nadále se o něm diskutuje. Zdá se, že zatímco vyšší druhová bohatost může podporovat fungování ekosystémů, v případě ekosystémových služeb tato závislost vždy neplatí. Protože řada zjištění o vztazích mezi druhovou bohatostí a fungováním ekosystémů je stále zatížena neurčitostí a současně nejen v Evropě narůstá potřeba rozhodovat rozumným způsobem o využití území, je další výzkum uvedené problematiky nezbytný (Reiss et al.2009, Paes et al.2012, Peh & Lewis 2012, Cardinale et al.2012, Schneiderset al.2012, Wallace 2012).

Roli supů plní v Severní Americe kondoři, jako je kondor krocanovitý: z krajiny odstraňují uhynulá zvířata. Jeho početnost v poslední době klesá, protože jej ohrožuje jedovaté olovo z nábojů ulovené zvěře.

Houby patří spolu s bakteriemi mezi nejvýznamnější rozkladače (destruenty) zbytků různých organismů. Podílejí se na vzniku humusu a organické sloučeniny postupně mineralizují.

Poděkování

Autor děkuje za četné postřehy Micheli Loreauovi, který o vztahu biodiverzita – fungování ekosystémů umí vyprávět stejně poutavě jako Alexandr Dumas o příbězích čtyř kavalírů – a nemusí si při tom ani vymýšlet. Textu výrazně napomohly bystré připomínky Ivy Hönigové.

Fotografie Jan Plesník

Autor je poradcem ředitele Agentury ochrany přírody a krajiny ČR

Literatura

Adler P.B., Seabloom E.W., Borer E.T., Hillebrand H., Hautier Y. et al. (2011): Productivity is a poor predictor of plant species richness. Science 333: 1750-1753. - Balvanera P., pfisterer A.B., Buchanan N., He J.-S., Nakashizuka T. et al. (2006): Quantifying the evidence for biodiversity effects on ecosystem functioning and services. Ecol. Lett. 9: 1146-1156. – Boyd J. & Banzhaf S. (2007): What are ecosystem services? The need for the standardized environmental accounting units. Ecol. Econ. 63: 616-626. – Campbell A.K. (2003): Save those molecules: Molecular biodiversity and life. J. appl. Ecol. 40: 193-203. - Cardinale B.J., Duffy J.E., Gonzales A., Hooper D.U., Perrings Ch. et al. (2012): Biodiversity loss and its impact on humanity. Nature 486: 59-67. – Cardinale B.J., Matulich K.L., Hooper D.U., Byrnes J.E., Duffy E. et al. (2011): The functional role of producer diversity in ecosystems. Am. J. Bot. 98: 572-592. - Cardinale B.J., Srivastava D.S., Duffy J.E., Wright J.P., Downing A.L. et al. (2006): Effects of biodiversity on the functioning of trophic groups and ecosystems. Nature 443: 989-992. – CBD (2012): Sustainable use of biodiversity. Secretariat of the Convention on Biological Diversity Montreal. http://www.cbd.int/sustainable/?sec=more. - Currie W.S. (2011): Units of nature or processes across scales? The ecosystem concept at age 75. New Phytol. 190: 21–24. – Dudgeon D., Arthington A.H., Gessner M.O., Kawabata Z.-I., Knowler D.J. et al. (2006): Freshwater biodiversity: Importance, threats, status and conservation challenges. Biol. Rev. 81: 163-182. - Duffy J.E. (2009): Why biodiversity is important to the functioning of real-word ecosystems. Front. Ecol. Environ.7: 437-444. – Fisher B. & Turner R.K. (2008): Ecosystem services: Classification for valuation. Biol. Conserv. 141: 177-218. - Glowka L. et al. (1994): A guide to the Convention on Biological Diversity. IUCN Gland, Switzerland, and Cambridge, U.K., 161 pp. – Harrington R., Anton Ch., Dawson T.P., de Bello F., Feld Ch.K. et al. (2010): Ecosystem services and biodiversity conservation: Concept and a glossary. Biodivers. Conserv. 19: 2773-2790. – Holzschuh H., Dormann C.F., Tscharntke T. & Steffan-Dewenter I. (2011): Expansion of mass-flowering crops leads to transient pollinator dilution and reduced wild plant pollination. Proc. R. Soc. B 278: 3444-3451. - Hönigová I. (2012): Jakou cenu má příroda? Ochrana přírody 67 (2): 18-19. – Hooper D.U., Adair E.C., Cardinale B.J., Byrnes J.E.K., Hungate B.A.S., Matulich K.L. et al. (2012): A global synthesis reveals biodiversity loss as a major driver of ecosystem change. Nature 486: 105-108. - Hooper D.U., Chapin F.S. III., Ewell J.J., Hector A., Inchausti P. et al. (2005): Effects of biodiversity on ecosystem functioning: A consensus of current knowledge. Ecol. Monogr. 75: 3-35. – Isbell F., Calcagno V., Hector A., Connolly J., Stanley Harpole W. et al. (2011): High plant diversity is needed to maintain ecosystem services. Nature 477: 199-202. - Jax K. (2010): Ecosystem functioning. Cambridge University Press Cambridge, 286 pp. – KANERYD L., Borrvall C., Berg S., Curtsdotter A., Eklőf et al. (2012): Species-rich ecosystems are vulnerable to cascading extinctions in an increasingly variable world. Ecol. Evol. 2: 858-874. - Konvička M. (2005): Biodiverzita není všelék. Vesmír 84: 37. - Loreau M., Naeem S. & Inchausti P. eds. (2002): Biodiversity and ecosystem functioning: Synthesis and perspectives. Oxford University Press Oxford, 321 pp. - Luck G.W., Harrington R., Harrison P.A., Kremen C., Berry P.M. et al. (2009): Quantifying the contribution of organisms to the provision of ecosystem services. BioScience 59: 223-235. – Lyytimäki J. & Sipilä M. (2009): Hopping on one leg – The challenge of ecosystem disservices for urban green management. Urban For. Urban Green. 8: 309-315. - MA (2005): Ecosystems and human well-being: Synthesis. Island Press Washington, D.C., 137 pp.+x. - Mace G.M., Norris K. & Fitter A.H. (2012): Biodiversity and ecosystem services: A multilayered relationship. Trends Ecol. Evol. 27: 19-26. – Maes J., Paracchini M.I., Zulian G., Dunbar M.B. & Alkemade R. (2012): Synergies and trade-offs between ecosystem service supply, biodiversity, and habitat conservation status in Europe. Biol. Conserv. 155: 1-2. - McCord E.L. (2012): The value of species. Yale University Press New Haven, CT, 184 pp. – McNeely J.A., Miller K.R., Reid W.V., Mittermeier R.A. & Werner R.T.B. (1990): Conserving the world´s biological diversity. IUCN Gland, Switzerland, World Resource Institute, Conservation International, WWF-US and The World Bank Washington, D.C., 193 pp. - Metz D. & Weigel L. (2010): Key findings from national opinion research on “ecosystem services”. The Nature Conservancy Missoula, MT, 12 pp. – Nahlik A.M., Kentula M.E., Fennessy M.S. & Landers D.H. (2012): Where is the consensus? A proposed foundation for moving ecosystem service concepts into practice. Ecol. Econ. 77: 27-35. - Nátr L. (2011): Příroda, nebo člověk? Služby ekosystémů. Karolinum Praha, 350 pp.- Norgaard R.B. (2010): Ecosystem services: From eye-opening metaphor to complexity blinder. Ecol. Econ. 69: 1219-1227. – Pan X., Liu F. & Zhang M. (2012): Comment on “Productivity is a poor predictor of plant species richness”. Science 335: 1441. - Peh K.S.-H. & Lewis S.L. (2012): Conservation implications of recent advances in biodiversity-functioning research. Biol. Conserv. 151: 26-31. – Plesník J. (2007): Svět na rozcestí. Ochrana přírody 62 (3): 31-33. - Plesník J. (2010): Příroda jako proudící mozaika. Co přinesly novější poznatky ekosystémové ekologie. Ochrana přírody 65 (3): 27-30. – Primack R.B. (2012): A primer of conservation biology, 5^thed. Sinauer Assoc. Inc. Publ. Sunderland. MA, 363 pp.+xiv. - Reiss J., Bridle J.R., Montoya J.M. & Woodward G. (2009): Emerging horizons in biodiversity and ecosystem functioning research. Trends Ecol. Evol. 24: 505-514. – Reyers B., Polasky S., Tallis H., Mooney H.A. & Lariguade A. (2012): Finding common ground for biodiversity and ecosystem services. BioScience 62: 503-507. - Ridder B. (2008): Questioning the ecosystem services argument for biodiversity conservation. Biodiv. Conserv. 17: 781-790. – Sagoff M. (2008): On the compatibility of a conservation ethics with biological science. Conserv. Biol. 21: 337-345. –. - Schneiders A., van Daele T., van Landuyt W. & van Reeth W. (2012): Biodiversity and ecosystem services: Complementary approaches for ecosystem management? Ecol. Ind. 21: 123-133. – Spangenberg J.H. & Settele J. (2010): Precisely incorrect? Monetising the value of ecosystem services. Ecol. Complex. 7: 327-337. - TSCHARNTKE T., STEFFAN-DEWENTER I., KRUESS A. & THIES C. (2002): Contribution of small habitat fragments to conservation of insect communities of grassland-cropland landscapes. Ecol. Appl. 12: 354–363. - United Nations (1992): The Convention on Biological Diversity. United Nations New York, N.Y., 29 pp. – Vačkář D. (2011): Jak rozmanitost přírody slouží lidem. Veronica 25 (2): 4-6. - Vačkář D. & Plesník J. (2005): Biodiverzita a fungování ekosystémů. Jak hlouběji pochopit, co se v ekosystému děje? Vesmír84: 32-37. - Wallace K.J. (2012): Values: Drivers for planning biodiversity management. Environ. Sci. Policy 17: 1-11. - WILSON J.B. (1999): Guilds, functional types and ecological groups. Oikos 86: 507–522. – Zhang Y., Chen H.Y.H. & Reich P.B. (2012): Forest productivity increases with evenness, species richness and trait variation: A global meta-analysis. J. Ecol. 100: 742-749. – Zhang W., Ricketts T.H., Kremen C., Carney K. & Swinton S.M. (2007): Ecosystem services and dis-services to agriculture. Ecol. Econ. 64: 253-260.

Několik definic aneb vykolíkování hřiště

V současné době najdeme jen v odborné literatuře více než 40 různých definic biologické rozmanitosti. V praxi se nejčastěji používá pojetí obsažené přímo v textu Úmluvy o biologické rozmanitosti (CBD), která pod tímto pojmem rozumí variabilitu všech žijících organismů včetně suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí (United Nations 1992). Můžeme ji popsat jako rozmanitost života ve všech jeho formách, úrovních a kombinacích (Glowka et al.1994). Přitom nejde ani zdaleka o pouhý součet všech genů, druhů a ekosystémů, ale spíše o variabilitu uvnitř a mezi nimi. Pod pojmembiodiverzitasi široká veřejnost často představí především druhy žijící volně v přírodě. Biodiverzita přitom zahrnuje nejen miliony mikroorganismů, rostlin a živočichů, ale i geny, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí. Navíc se vztahuje nejen na zdroje přírodní, ale i přetvořené člověkem, tedy na odrůdy kulturních rostlin, plemena domácích zvířat i na kulturní krajinu. V poslední době se klade oprávněný důraz na evoluční historii složek biodiverzity.

Biologickou rozmanitost nejčastěji členíme do tří hierarchických kategorií: (i) genetická diverzita; (ii) diverzita organismů; (iii) ekosystémová diverzita (McNeely et al.1990, United Nations l.c.). Někteří autoři ještě rozlišují čtvrtou hladinu – kulturní, jiní hovoří o rozmanitosti molekul (McNeely et al.1990, Campbell 2003). Biologická rozmanitost bývá často ztotožňována s druhovou bohatostí (alfa-diverzitou), nejčastěji vyjadřovanou počtem druhů na určité ploše v určitém čase.

Také sousloví ekosystémové službymůže nabývat hned několika významů (Boyd & Banzhaf 2007, Fisher & Turner 2008, Norgaard 2010, Spangenberg & Settele 2010, Harrington et al.2010, Nahlik et al. 2012). My se přidržíme nejčastěji používaného přístupu. Zkusme se proto podrobněji podívat na tak na první pohled samozřejmou věc, jako je fungování přírody. Ekosystémové služby bývají odvozovány od ekosystémových procesů a funkcí. Ekosystémový proces můžeme charakterizovat jako přenos energie (kupř. chemické), hmoty (živiny, voda) a informace (geny, kulturní informace) mezi oddělenými funkčními složkami ekosystému. Jedná se tedy o naprosto základní děj podporující život, probíhající s různou intenzitou v přirozeném i pozměněném prostředí. Naproti tomu o vnitřní charakteristice ekosystému, související právě s podmínkami a již zmiňovanými procesy, kterými ekosystém udržuje svůj „chod“, hovoříme jako o ekosystémové funkci. Vhodný příklad představuje kupříkladu rozklad organické hmoty či produkce ekosystému (Jax 2010). Posledním krokem v nahlížení na „práci“ přírody, tentokrát ale vysloveně pragmaticky z pohledu člověka, zůstávají právě tolik módní ekosystémové služby. Nejde o nic jiného než o všechny přínosy čili užitky, které lidé získávají z ekosystémů (MA 2005, Plesník 2007, Hönigová 2012).

Když nás ekosystémové funkce zlobí

Kromě vítaných ekosystémových služeb pochopitelně existují také ekosystémové funkce, které působí negativně na fungování ekosystémů, lidskou civilizaci nebo na obojí. V zemědělské krajině se šíří ekonomicky závažné druhy, označované z pohledu člověka jako škůdci (Zhang et al.2007). Městská zeleň poskytuje lidem celou řadu těžko nahraditelných funkcí. Již delší dobu víme, že kvalita života městských obyvatel významně závisí na přítomnosti dostatečně rozsáhlých a pokud možno zdravých ploch zeleně. Nicméně pro řadu obyvatel lidských sídel je právě vegetace zdrojem alergie, nejčastěji onemocnění označovaného nesprávně jako senná rýma (Lyytimäki & Sipilä 2009). Organismy obývající sladkovodní prostředí představují nejvýznamnější zdroj nemocí člověka na Zemi: v tropech mají vodou šířené choroby podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) na svědomí 80 % všech onemocnění (Dudgeon et al.2006).

Etické důvody pro zachování druhů

Mezi etické důvody, proč bychom měli chránit druhy, řadíme následující argumenty (Sagoff 2008, McCord 2012, Primack 2012):

• každý druh má právo na existenci;
• vzájemné vazby mezi druhy ve společenstvech a ekosystémech jsou značně komplexní;
• lidé by se měli chovat jako odpovědní správci planety;
• úbytek druhů může ovlivnit další lidské generace;
• úcta k biologické rozmanitosti doplňuje úctu k lidskému životu jako takovému;
• příroda má sama o sobě nespornou duchovní a estetickou hodnotu;
• poznání evoluce včetně vývoje druhové bohatosti a vývoje člověka je důležité nejen pro vědce.

Opylovači ve střední Evropě: všechno je jinak?

Pokud bychom chtěli účelově udržet v zemědělské krajině střední Evropy co nejsnadněji místy z ní ubývající hmyzí opylovače, potom bychom měli osít co největší plochu řepkou olejnou (Brassica napus napus). I z polí v České republice dobře známá plodina se totiž pěstuje v hustotě 350 000–700 000 rostlin na hektar. Na této ploše tak vyprodukuje nejméně 100x více květů než běžné byliny. Na rozdíl od jiných rostlin je jak nektar, tak pyl řepky pro hmyz snadno dostupný. Během jednoho letu za potravou proto čmelák stihne navštívit průměrně 400 rostlin. Není divu, že za hodinu dokáže opylovat až 2 000 jednotlivých rostlin řepky, tedy mnohonásobně více než v případě planých rostlin. Ostatně i tady platí, že se živočich snaží při hledání potravy co nejméně energie vydat a naopak co nejvíc ji získat. V důsledku atraktivity řepky pro hmyzí opylovače plodí byliny v oblastech s četnými řepkovými plody méně semen (Holzschuh et al.2011).

Zatímco rozpad původního prostředí na menší izolované plochy působí na četné organismy negativně, některým hmyzím opylovačům, upřednostňujícím v zemědělské krajině raná sukcesní stadia, naopak prospívá (tscharntke et al.2002).