Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 1/2019 — 18. 2. 2019 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Úvodem Václav Cílek
Stromy jako osobnosti
V posledních letech se stále častěji mluví o „inteligenci stromů”. Botanici toto označení nemají příliš rádi a hájí se tím, že inteligence je vzácná i u lidí, natož u stromů. Jiní badatelé však upozorňují, že v případě stromů se jedná o schopnost vnímat okolní svět, vyhodnocovat jeho proměny a podle shromážděné rodové či individuální zkušenosti volit strategii dalšího růstu. Nejvíc senzorů mají stromy v koříncích a v pupenech, ale zatím není jasné, ve které části stromu se získané informace analyzují. Pokusy ukázaly, že stromy v infračerveném světle „vidí” okolní stromy a reagují nejenom na půdní vlhkost, ale také na řadu prospěšných i jedovatých prvků.
Strom není nikdy úplně sám, protože je svázán mnoha vazbami s hmyzem, jinými rostlinami a zejména s houbami. Právě v mykorhizních vazbách nejspíš spočívá jedna z velkých příčin současného oslabení lesa. Nemůže za ni jenom sucho či stav půd, ale nedávná studie uveřejněná v časopisu Nature ukázala, že nitrifikace lesa mění mykorhizní prostředí. Některé houby totiž strom chrání před jinými, zejména dřevokaznými houbami či stromu dodávají fosfor a berou si od něj organické látky. Tato rovnováha je přísunem aktivního dusíku ohrožena a les místy ovládly převážně parazitické houby.
Je zajímavé sledovat reakce individuálních stromů. Ve stejnověkém lese máme pocit, že stromy jsou jako „vojáci”, jeden jako druhý, že nemají žádné zvláštní schopnosti, protože se spolehly na společné fungování. Rostou a umírají jako les. Staré, osamělé stromy to mají složitější, rostou a chrání se samy za sebe. Lidé vždy mívali pocit, že je v nich něco moudrého, ale může to být i tím, že tyto staré stromy musely vždy vyhodnocovat, po lidsku bychom řekli promýšlet, okolní svět intenzivně a do hloubky. Jinak by se nedožily svého věku.
Zaniklou osadu jižně od Lipenské přehrady dodnes střeží mohutné stromy.
Foto Zdeněk Patzelt
Staré stromy se svojí schopností vzdorovat samy za sebe proměnám prostředí mají v sobě něco z kultury, co nás dojímá a co už kvůli sobě samým potřebujeme chránit. Ale věc jde ještě hlouběji ― co když právě tyto staré a jiným způsobem „inteligentní” stromy vyvinou strategie, které nakonec promění i běžný les a pomohou mu přenést se přes období klimatických a environmentálních změn?