Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou jeskyní ČR a Správou NP Šumava, Krkonošského národního parku, NP Podyjí a NP České Švýcarsko. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.
cs / en
Ochrana přírody 6/2015 — 4. 1. 2016 — Úvodem — Tištěná verze článku v pdf
Richard Brabec
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
rok 2015 končí dlouho očekávanou celosvětovou konferencí o ochraně klimatu v Paříži. Když píši tyto řádky, není ještě známo, zda světové společenství dospěje ke konkrétní a pro všechny závazné dohodě o snižování emisí skleníkových plynů.
Pevně ale věřím, že se jejich klíčovým producentům (zejména Číně, USA, EU, Rusku, Indii a Japonsku) nakonec podaří prolomit několikaleté tápání ve formulaci obecně přijatelné a zároveň účinné strategie. Česká republika na konferenci zastává pozici Evropské unie, stejně jako všechny členské země.
Je vidět jednoznačný posun – na světové úrovni se dnes již nevede debata o tom, zda se na globálních změnách klimatu podílí člověk a zda proti nim má něco dělat. Diskutuje se především o tom, co všechno je třeba podniknout a jaká bude role jednotlivých států. Dramatické změny ve fungování světového i regionálních systémů klimatu můžeme pozorovat už teď a vědci poměrně jasně popsali, co se stane, když se světové společenství nedomluví. Scénářů existuje celá řada, žádný z nich není pro nás příznivý. Řada oblastí bude neobyvatelná a do pohybu se dají nikoli miliony, ale mnoho desítek milionů lidí. Změní se celé ekosystémy, nastane doba extrémních výkyvů počasí. A nebude se to týkat pouze přímořských států či sušších oblastí.
Dopady samozřejmě pocítíme i u nás. Letošní horké a suché léto nám ukázalo, na co se musíme připravit. Alfou a omegou je voda – té někdy budeme mít v krajině zoufale málo, jindy naopak moc. Kromě probíhajících klimatických změn na tom ale nese i lví podíl náš dlouhodobě neudržitelný přístup k vodě v našem prostředí. Po desetiletí jsme přetvářeli naše řeky a potoky na kanály, aby pokud možno co nejrychleji a neškodně odvedly vodu ze zemědělské krajiny a sídel. Mokřady jsme považovali za ničemu nesloužící jizvy v krajině, které je potřeba odstranit a přeměnit v něco smysluplnějšího. Stovky čtverečních kilometrů půdy jsme pokryli betonem a asfaltem nebo je zhutňujeme těžkou zemědělskou technikou. Převažující lesní monokultury mají několikanásobně nižší retenční schopnost než přírodě blízké druhově i prostorově strukturované porosty.
Stejně tak jako nás čeká konceptuální změna v přístupu v energetické produkci i spotřebě, tak nás stejně naléhavě čeká změna našeho paradigmatu využívání krajinného prostoru. Z vodotečí se musí postupně stát tepny naší krajiny. Lapidárně shrnuto – musíme se snažit, aby se v malém oběhu vody točilo vody stále více a naopak méně v oběhu velkém. Ač nejsem fanatickým odpůrcem výstavby přehrad – v některých případech se jim nevyhneme –, příčiny současných problémů neřeší.
Je jasné, že klimatická změna a problémy s vodou v naší krajině jsou propojené nádoby. Chceme-li mít naději na úspěch, musíme začít hned. Vláda schválila strategii pro boj se suchem, strategii přizpůsobení se změně klimatu, připravuje se státní politika ochrany klimatu, máme tu Operační program Životní prostředí či Novou zelenou úsporám. Jsou to první, ale důležité kroky. Po letech, kdy se o změně klimatu jenom mluvilo, prostě přišel čas jednat.
A zcela na závěr bych chtěl čtenářům časopisu Ochrana přírody popřát vše dobré do nového roku a zároveň poděkovat všem profesionálním i dobrovolným ochranářům přírody za jejich práci.
Richard Brabec, ministr životního prostředí