Úvodem

Ochrana přírody 3/2008 — 24. 6. 2008 — Úvodem

Editorial 2008/3

Autor: Zdeněk Patzelt

Vážení čtenáři,

s nadcházejícím létem je tu i nová turistická sezona a s trochou nadsázky lze říci, že okolnosti píší i „novou sezonu“ v ochraně přírody a krajiny. Cestovní ruch v posledním desetiletí zažívá nebývalý vzestup a prognóza Světové organizace turismu (WTO) předpokládá další zdvojnásobení počtu turistů na 1,6 miliardy osob v roce 2020. V roce 2007 vytvořil cestovní ruch v Evropě 24 milionů pracovních míst a jeho přínos činil 237 mi­-liard euro, tj. 4 % kumulativního HDP. Cestovní ruch se tak řadí k nejrychleji rostoucím průmyslovým odvětvím. Zároveň je doloženo, že se přednostně rozvíjí v chráněných územích, kde roste až čtyřnásobně rychleji než v jiných oblastech. Cestovní ruch tedy z existence chráněných území prokazatelně těží a regionům jsou chráněná území prospěchem, nikoli brzdou, jak u nás často účelově zaznívá. Méně příznivá už je skutečnost, že zpět do péče o chráněná území se celosvětově vrací pouhá jedna tisícina z celkových příj-mů plynoucích z cestovního ruchu. Zákonitým důsledkem tak značné finanční nerovnováhy je neudržitelné přetěžování přírodních zdrojů, včetně podílu na celosvětovém poklesu biodiverzity.

Cestovní ruch v České republice k chráněným územím neodmyslitelně patří a zpravidla v nich existoval dávno před vyhlášením institutu ochrany. Bylo by však chybou z toho vyvozovat, že se ochrana přírody a krajiny cestovním ruchem zabývat nemusí. Ve většině chráněných území se již dnes cestovní ruch stal klíčovým faktorem, který ovlivňuje jejich kvalitu. Je prokázáno, že pokud není dokonale zvládnut, převáží jeho negativní dopady nad přínosy a dochází i k poškození předmětu ochrany. Časté jsou pak případy, kdy nezvládnutý turismus vytlačil z regionu i místní obyvatele. Příklady obojího by se našly.

Aby se tak nedělo, je třeba cestovní ruch vnímat nejenom jako pohyb turistů uvnitř chráněného území, ale v nejširších socioekonomických souvislostech včetně dopravy, parkování, stravování, ubytování, odpadového hospodářství nebo investiční výstavby apod. Zpravidla se nelze omezit pouze na vlastní chráněné území, ale je nutné zohlednit i vnější okolí, odkud je chráněné území ovlivňováno. To ovšem znamená, že si správy chráněných území nevystačí jen s kompetencemi, kterými jsou vybaveny v rámci svěřených působností uvnitř území, ale musí se zapojit i do dění v širší oblasti. Cílem je společně rozvíjet v regionu pouze takové formy využití, které chráněné území nepoškodí. Má-li mít tato snaha šanci na úspěch, je pro ni nutné získat podporu všech klíčových subjektů. V oblasti cestovního ruchu se v tomto směru vžívá termín šetrný turismus, který usiluje o maximální ohledu-plnost návštěvníků chráněných území nejenom k vlastní přírodě, ale i k místním obyvatelům. Jeho strategií je apelování na návštěvníky, aby se vzdali části neudržitelně rostoucích civilizačních nároků. S tímto termínem se tedy budeme setkávat i v našem časopise stále častěji.

Ochrana přírody a krajiny musí být předvídavá a musí umět včas reagovat na nové trendy. Na atraktivitě chráněných území se pochopitelně snaží profitovat i investoři bez vztahu a zodpovědnosti k příslušnému regionu. Příkladem za všechny může být nevhodná výstavba apartmánových sídlišť v Krkonoších i na Šumavě, motivovaná individuálním záj-mem jejich ziskového prodeje. Nemalé riziko v sobě skrývá například i rozvoj informačních technologií, díky nimž stále početnější část veřejnosti vyhledává místa výskytu nejohroženějších druhů, o kterých lze snadněji než kdy dříve získat informace, včetně GPS lokalizace. Samostatnou kapitolou jsou masová cyklistika, horolezectví či vodáctví v chráněných územích. Těmto předvídatelným trendům musí předcházet adekvátní kroky na straně ochrany přírody a krajiny. Násobný růst návštěvnosti chráněných území bez zvýšení účinnosti péče o ně by se v krátké budoucnosti negativně projevil. Aby byla ochrana přírody schopna kvalifikovaně se v těchto věcech rozhodovat a srozumitelně je dokázala vysvětlit veřejnosti, potřebuje k tomu kvalitní a objektivní informace. Proto je nezbytně nutné zřídit státní monitorovací síť návštěvnosti chráněných území. Monitoring musí být promyšlený a soustavný, stejně jako monitoring populací prioritních druhů, stavu ovzduší, stavu lesů, kvality vod atd.

Před ochranou přírody a krajiny v ČR tedy stojí nový úkol – dokázat účinně ovlivňovat cestovní ruch v rovině destinačního managementu. Tato disciplína vyžaduje spolupráci napříč resorty, dokonalé komunikační schopnosti a vysoce kvalifikované zaměstnance. Zároveň je jisté, že se ochrana přírody a krajiny neobejde bez nadregionální spolupráce

a bez zapojení místních obyvatel. Za základ lze považovat zainteresování partnerů v regionech k ochraně přírody a krajiny uzavíráním dohod, které vedle šetrného turistického využití zajistí místním samosprávám, obyvatelům a podnikatelům spravedlivý podíl na přínosech z cestovního ruchu a naopak minimalizují jejich odliv mimo region. Nelze však přitom spoléhat na možnost ústupků od prvořadých principů ochrany přírody a krajiny. Spíše naopak – naše chráněná území jsou s ohledem na malé rozlohy a snadnou dostupnost natolik zranitelná, že má-li být při trvale rostoucích civilizačních vlivech zachována jejich biodiverzita, potom je potřeba nových opatření nevyhnutelná. O tom, že tahle zdánlivě jednoduchá rovnice nemá snadné řešení, asi není třeba přesvědčovat nikoho.

Zdeněk Patzelt

člen redakční rady