Úvodem

Letošní léto nám ukazuje každý týden jinou tvář. Třicetistupňová vedra jsou střídána razantním ochlazením a přívalovými srážkami. Ale nebojte, nechystám se psát o klimatických změnách. I když se jedná o příběh stejně neveselý a s nejistým koncem. Proměnlivost počasí mi připomíná chování našich zákonodárců v posledních týdnech.

Je to již deset let, kdy byl zahájen proces rozdělení tehdejší fakulty lesnické a environmentální na fakulty dvě – fakultu životního prostředí a fakultu lesnickou a dřevařskou. S trochou nadsázky se dá říci, že to vlastně bylo jednoduché. Uvnitř zastřešující fakulty – nejdříve lesnické, jejíž činnost byla obnovena po sametové revoluci v roce 1990, a posléze lesnické a environmentální – byly od samého počátku skryté subjekty dva. Lesnická část měla jasně vymezený profesní směr, krajinářsko-ekologická část byla logicky rozkročena do širokého prostoru problémů environmentálního charakteru. Vznik dvou samostatných jednotek tak musel jednou nastat. Bylo to jakési rozepnutí zipu. Dokladem tohoto tvrzení je, že katedry jedné i druhé části si vesměs zachovaly své pracovníky, nebylo sporů ani ohledně studijních programů, oborů pro habilitační řízení a jmenovací řízení profesorem atd.

Poslanecká sněmovna schválila po vrácení Senátem a po vetu prezidenta na třetí pokus zásadní novelu zákona o ochraně přírody a krajiny. Kromě poděkování poslancům napříč politickým spektrem patří uznání i ministerstvu životního prostředí a zejména ministru Richardu Brabcovi za dlouhodobou a systematickou práci na prosazení obsahově této tolik potřebné právní normy.

Uplynulý rok 2016 je již dávnou minulostí a skutečnost, že byl rokem velmi úspěšným z pohledu dosažení nutného a možného v oblasti ochrany přírody a krajiny, nás zároveň všechny zavazuje k tomu, aby byl rok 2017 přinejmenším stejně úspěšný, nebo raději ještě úspěšnější.

Ochrana přírody jako společenská disciplína prošla v posledních desetiletích ve světě i u nás dramatickými změnami. Přírodní prostředí ničíme s nebývalou intenzitou a lidské společenství se tomu snaží tu úspěšně a tu méně úspěšně čelit.

Národní parky se považují všude ve světě za nejcennější, nejpozoruhodnější části přírody, za výkladní skříň místní ochrany přírody. Mají být – a také většinou jsou – spravovány úřadem zřízeným vládou státu, resp. jejím ministerstvem, a je jim věnována všestranná péče materiální i personální. Taková je teorie a ideál; a ačkoliv víme, že v řadě zemí na světě se tato teorie neshoduje tak úplně s praxí, je třeba přiznat všeobecnou snahu tohoto ideálu dosáhnout.

Vážení čtenáři,

dostává se vám do rukou číslo časopisu Ochrana přírody, které je v mnohém věnováno přírodnímu fenoménu – jeskyním.

Milí ochránci přírody,

o Velikonocích k nám dorazilo stále ještě spolehlivé jaro a nejeden z Vás si, stejně jako já, určitě nenechal ujít vycházku za první květenou konikleců na Pálavě či v Podyjí, sněženek a ladoněk v luzích moravských řek, jaterníků a sasanek v lesích Křivoklátska, nebo třeba za záplavou bledulí právě tam u Vás.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

Vojenské lesy a statky ČR, s.p. jako organizace založená ministerstvem obrany hospodaří na úhrnné ploše 1 320 km² lesní, ale i zemědělské půdy. Je všeobecně známo, že námi spravované pozemky leží převážně ve vojenských újezdech a jejich výrazná část patří do evropské soustavy chráněných území Natura 2000.