Úvodem

Postupná kolektivizace zemědělství zničila 30 tisíc kilometrů alejí, 800 tisíc kilometrů mezí a 120 tisíc kilometrů polních cest. To spolu s utužením orné půdy odstartovalo rozsáhlou erozi. Poslední kapkou – obrazně i fakticky – pak byly náhradní meliorace. Střízlivé odhady hovoří o odvodnění více než milionu hektarů půd. Odvodňovací projekty také stojí za vysušením dvou třetin mokřadů a regulací třetiny našich toků. Podařilo se nám za třicet let stav krajiny a morfologického stavu toků viditelně zlepšit? Změnil se přístup zemědělců? Je naše krajina připravena na dopady změny klimatu?

Žďárské vrchy – tady jsem doma. 
Vyrostl jsem v nich a to doslova a do písmene. Jako malý kluk jsem, ať sám anebo za pomoci rodičů a prarodičů, objevoval jejich krásu. V létě pěšky, v zimě na běžkách, kola jsme tehdy, ač to zní divně, neměli. 

„Kdo ví, nepředvídá, kdo předvídá, neví.“
Lao-c´ 
(4. nebo 6. století př. n. l., 
pokud ovšem existoval)

Vypůjčil jsem si první slova z textu, který nechvalně ovlivnil život naší civilizace. Opět ale nejsou daleko od reality. Globální změna, především změna klimatu (GZK), je skutečným „strašidlem“ ― fenoménem, který zásadně mění naše pozemské bytí. NAŠE bytí, životy nás všech. Jakékoliv popírání toho je extrémně nebezpečné, včetně neuvěřitelně arogantního odmítání oprávněných aktivit nastupující generace. Čím dříve totiž problém uchopíme, tím větší je snad ještě šance zvládnout jej.

Vážení čtenáři,
jistě víte, že spoluvydavatelem tohoto časopisu je i Správa jeskyní České republiky, která plní nelehký a choulostivý úkol, a to pečovat o nejvýznamnější jeskynní systémy naší vlasti a jejich zpřístupněné části prezentovat veřejnosti. Je jasné, že je to „chůze na hraně“, obzvláště když k tomu přidáme náročné báňsko-technické zajištění bezpečnosti podzemních prostor. Z jedné strany striktní orgán ochrany přírody, z druhé strany stejně přísný orgán báňské správy.

Tak trochu poprázdninové přemítání o lidech, horách a o tom, co se děje kolem nás.