Úvodem

Není žádným tajemstvím, že Evropa, zejména její západní a střední část, patří v důsledku specifického historického vývoje mezi ty oblasti naší planety, které jsou nejvíc negativně ovlivněny dopadem lidské činnosti na přírodu. Proto není divu, že jak ekologie obnovy jako svébytná vědecká disciplína, tak praktická obnova přírody mají vedle některých univerzit v USA svou kolébku právě na našem kontinentě.

Připomínáme si třicet let od schválení porevolučního zákona o ochraně přírody a krajiny. Měl jsem štěstí, že jsem se mohl pohybovat v širším i užším prostoru jeho přípravy, následných novelizací i vlastní aplikace. Jakkoliv nikdy žádné dílo není dokonalé, dovolím si tvrdit, že ve své době přinesl do ochrany přírody a krajiny doslova revoluci. Dík patří více lidem, klíčovou úlohu sehrál bezesporu Svatomír Mlčoch, tehdejší náměstek ministra. U zrodu stály i další osobnosti české environmentalistiky, polistopadoví ministři životního prostředí Bedřich Moldan a zesnulý Ivan Dejmal, který jej prosadil v České národní radě.

Vážení čtenáři, milí kolegové,

když jsem po ukončení studií v roce 1962 nastoupil jako technik polesí v Českém lese, ani ve snu mě nenapadlo, že po krátké době skončím ve stejné funkci na Berounsku na hranicích mezi Českým krasem a Křivoklátskem. Po dvou letech praktického působení na polesí jsem byl přijat do funkce úředníka pro státní péči o lesy na tehdejším Okresním národním výboru v Berouně. K výkonu funkce patřila i státní správa myslivosti a v té době sílil tlak na zlepšení péče o přírodu státní přírodní rezervace Koda, kde byla uznaná bažantnice. Podařilo se mi, i přes určitý odpor vedení tehdejšího lesního závodu, prosadit zrušení bažantnice. Tato drobnost mi později pomohla k získání místa na Středisku státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje s úkolem připravovat k vyhlášení CHKO Český kras a později i Křivoklátsko. A tím to začalo! S Českým krasem jsem se „oženil“ a Křivoklátsko mě přitahovalo natolik, že jsem se podílel na vymezení hranic budoucí CHKO a mnoha rezervací.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 

milé kolegyně a milí kolegové,

dovolte, abych vám s počátkem roku popřála vše dobré a poděkovala za to, co pro ochranu naší přírody a krajiny děláte. Kromě stále trvající pandemie covidu před nás rok 2022 staví zásadní výzvy i v environmentální oblasti.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, 
dostáváte do rukou poslední letošní číslo časopisu Ochrana přírody. Přestože letošek byl výrazně ovlivněn covidovou pandemií, pro ochranu naší přírody to nebyl rok rozhodně plonkový. Posuďte sami. 

Půda je jednou z hlavních složek životního prostředí, život bez ní by nebyl na Zemi možný. Plní řadu funkcí a asi každého napadne jako první funkce produkční, spojená se zemědělstvím a lesnictvím. S nárůstem počtu obyvatel planety na téměř pětinásobek od roku 1900 podstatně narostla i poptávka po potravinách a po dřevu. Produkce potravin je cca z 90 % závislá na půdě, vyžaduje její značné plochy a roste intenzita zemědělských technologií ohrožujících kvalitu a zdraví půd degradačními procesy, jako je eroze, ztráta organické hmoty, zhutnění, kontaminace či okyselování. Navíc přicházíme o značné plochy půdy jejími zábory, ty dosahují jen v Evropě bezmála 1000 km² ročně

V odborné veřejnosti je již delší dobu rozšířené povědomí o velkém přírodovědném významu prostor ovlivněných těžbou nerostů a hornin. V poslední dekádě probíhající přírodovědné průzkumy opakovaně potvrzují mimořádné hodnoty a neobyčejný biologický potenciál těchto území v mnoha oblastech. Různé pískovny, štěrkovny, kamenolomy, velkolomy hnědého uhlí, výsypky, odkaliště apod. představují náhradní biotopy pro řadu druhů, které v okolní velkoplošně obhospodařované zemědělské krajině již zanikly, nebo rychlým tempem mizí. Některé kdysi plošně rozšířené druhy živočichů jsou dnes svým výskytem v České republice vázány převážně, či dokonce výhradně, na posttěžební území. Jde často o druhy rychle ubývající, a tedy ohrožené celoevropsky.

Velká gratulace k 30. výročí národního parku Šumava! Opravdu je k čemu blahopřát: park a jeho příroda nám všem dnes dělají velkou radost. Zvlášť mě to těší i proto, že naše rodina už vlastně patří mezi šumavské starousedlíky, každé prázdniny i jindy jsme na chalupě pod Boubínem (není to sice v parku, „jen“ v chráněné krajinné oblasti) už skoro 60 let.

Když jsem v srpnu 1992 přijel poprvé na Správu Národního parku Podyjí jako člen týmu, který začínal zpracovávat speciálně zaměřený plán péče o lesní porosty, byl jsem nadvakrát šťastný. Jednak že jsem byl členem prvního týmu, který se u nás věnoval otázkám obnovního managementu lesů, teoreticky vycházejícího z tehdy mladého vědeckého oboru ekologie obnovy a náš první projekt byl právě v Podyjí. A za druhé, jako člověk, jehož dětství a mládí je spojeno s říčními údolími jihozápadní Moravy, jsem vždy toužil poznat to poslední tajemné údolí, které pro nás regionální patrioty bylo za bolševika prostě nedosažitelné, protože za železnou oponou.

Vážení čtenáři, kolegové jeskyňáři,
rok 2021 se nejenom pro jeskyňáře stává ještě významnějším z hlediska ochrany přírody. Byl totiž vyhlášen Mezinárodním rokem jeskyní a krasu (IYCK) pod heslem „Poznávat, rozumět a chránit“.