Časopis vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR ve spolupráci se Správou
jeskyní ČR. V tištěné podobě vychází již od roku 1946.

cs / en

Rozhovor

Ochrana přírody 5/2014 25. 1. 2015 Rozhovor Tištěná verze článku v pdf

Rozhovor s Miroslavem Janíkem

o trampských kořenech 
a cestě od luk k lesu

Autor: Jan Moravec

Rozhovor s Miroslavem Janíkem

U příležitosti 35. výročí Českého svazu ochránců přírody jsme si povídali s předsedou jedné z jeho základních organizací, nositelem Ceny Josefa Vavrouška a členem Rady Národního pozemkového spolku Mgr. Miroslavem Janíkem.

KOSENKA patří k nejstarším dodnes fungujícím základním organizacím ČSOP. Jak a kdy vznikla?

My jsme začínali jako trampové. A mezi námi byli i Jaroslav Jaroš a Jim Machala, kteří měli ochranářské cítění. Jaroslav Jaroš byl členem Sboru strážců při Národním muzeu. To oni nás tenkrát přivedli k tomu, abychom se začali ochranářsky angažovat, a tak jsme založili ve Valašských Kloboukách základní skupinu TISu – Svazu pro ochranu přírody a krajiny. Což já považuji za strašně důležitou součást historie. Jak je známo, TIS byl donucen koncem 70. let k zániku. Současně byla založena nová organizace – ČSOP. A před námi stálo dilema, co dál. Polovina chtěla v ochranářské činnosti pokračovat a založila proto základní organizaci ČSOP, druhá polovina do ČSOP nevstoupila, že je to nějaká habaďůra. My jsme říkali: když to nebude v pořádku, když se nám to nebude líbit, tak prostě skončíme. A jak ukázal čas, je dobře, že jsme neskončili. To bylo v květnu 1980, necelý rok po založení ČSOP na celostátní úrovni.

Jak říkáš, KOSENKA stojí na trampských základech. Dnes jsou často trampové a ochránci přírody vnímáni jako dva znepřátelené tábory. Jak tohle vnímáš ty?

Tohle asi nejde nějak zevšeobecnit. Řada trampů má krásný vztah k přírodě, spolupracuje s námi, řada ochránců přírody se stejně jako my rekrutovala z trampských řad. Mně dal tramping jak lásku k přírodě, tak i základy stále otevřeného demokratického myšlení. Někdy určitě mohou vznikat různé střety, problémy, ale je pravda, že i ochrana přírody se občas chová k trampům velice necitlivě. Kde vidím problém, jsou trampské chaty. Já třeba vnímám staré trampské chaty jako památky, jak po stavební stránce, tak i třeba co se interiérů týče. Ale je otázka, jak to zajistit do budoucna. Znám řadu smutných příběhů, z hlediska ochrany přírody i toho trampingu. Staré chaty se proměňují v haciendy, staví se kolem ploty, trampský duch úplně vyvanul a okolní příroda trpí. Jeden z čerstvých a stále ještě bolavých příkladů máme tady na Javorůvkách. Náš bývalý šerif, dokonce jeden z těch, co byl i v TISu, tam měl takovou pěknou klasickou trampskou chatičku. Nedávno tam postavil v podstatě milionářskou chatu, velice nešetrný zásah v ochranném pásmu rezervace. A i když si původní trampové ty staré hodnoty uchovají, často je pak nectí jejich děti. Ty chaty jsou prostě vždy zárodkem velmi nepříjemného vývoje v krajině.

Předpokládám, že jméno KOSENKA souvisí s kosením. Proč ho ale píšete velkými písmeny, jako by to byla nějaká zkratka?

Ona to v podstatě je symbolická zkratka. Ale to je delší historie. V 80. letech se pro základní organizace žádná jména nepoužívala. Byli jsme prostě 57/01 ZO ČSOP. Jenže to označení číslem bylo strašně neosobní, a navíc, co je to to ČSOP? Nějaký svaz ochrany požární? Takže pak přišla etapa, přesně rok ti už neřeknu, kdy si organizace začaly vymýšlet vlastní jména. Aby se nějak odlišily, aby se zdůraznila jejich specifičnost. I my jsme začali řešit, jak se budeme jmenovat. Měli jsme velice pěkné vztahy se Slovenskem, tam byla organizace KOZA – Karpatské ochranárske združenie altruistov. Tak jsme si říkali, no dobře, my když kosíme, tak budeme KOSA. Ale ta kosa se nám nějak nezdála. Kosa, to je smrt a zima, Kosa ne! A tak padaly různé návrhy: Bílé Karpaty, nebo podle lokalit, které kosíme – Bílé potoky, Javorůvky… Nápadů bylo spousty, objevila se i Kosenka. Slovo krásné, libozvučné. Připomínající ráno, když se jde kosit louka, naději, že se všechno podaří… Takže Kosenka. A k té zkratce; my jsme tu původní rozšířili na Karpatské ochranářské sdružení environmentalistů, nepolitiků, křesťanů, altruistů. Tahle organizace byla vždycky taková směs různých lidí se společným zájmem, byli mezi námi trampové, bývalí skauti i komunisti, křesťané i „indiáni“… Proto KOSENKA velkými písmeny.

Kosení Bělokarpatských luk je dobrovolnickou akcí s dost možná vůbec nejdelší tradicí u nás; letos mělo již 34. ročník. Jak vznikl nápad pozvat na pomoc další lidi mimo vlastní organizaci?

Na úplném počátku stál doktor Vladimír Růžička z tehdy nově založené správy CHKO Bílé Karpaty, který si uvědomil, že ochranu přírody je nutné dělat s lidmi v místě. Tak si nás tady našel, my jsme ho zavedli na louky, kde jsme trampovali, on nám ukázal orchideje a vysvětlil, že jestli se s těmi loukami nebude něco dělat, tak ta romantika na nich brzo skončí. První kosení se uskutečnilo v roce 1981, to bylo ale ještě jenom pár kamarádů. Ten moment, na který se ptáš, nastal později. Tenkrát vedl Josef Velek v Mladém světě trampskou rubriku Táborový oheň. Bylo to v pátém ročníku, kdy jsme prostřednictvím tohoto sloupku pozvali na pomoc další lidi. Trampové, přijeďte chránit Bílé Karpaty! A přijelo tehdy asi sto dvacet lidí z celé republiky. Později už to nebyli jen trampové, začali přibývat i studenti různých přírodovědných oborů, a poslední období je nesmírně překvapivé v tom, že začínají přijíždět lidi všech branží. Já si vždycky dělám na Kosení takový jednoduchý průzkum; dnes je tam tak pětina šestina lidí s nějakým přírodovědným či environmentálním vzděláním, přijíždějí především lidé, kteří hledají vyvážení života ve městě. Ale stále si to do jisté míry uchovává ten trampský ráz. Vaří se v polní kuchyni, spí se pod stany či pod širákem, večer se hraje na kytaru… I když dnes je program mnohem bohatší, letos bylo součástí třeba setkání s Augustinem Grefou, domorodým indiánem z kmene Kichwa z ekvádorské Amazonie, zařazujeme i odborná ochranářská témata a mnoho dalších.

A vracejí se lidi?

Ano, vracejí se. Dvě třetiny až tři čtvrtiny lidí přijíždějí znovu, takže v každém ročníku bývá jen tak kolem čtvrtiny nových účastníků. Někteří už tady byli třeba i patnáctkrát, Vojta Malík z ČSOP Slavičín absolvoval s výjimkou jednoho ročníku všechny. A už jezdí dokonce i děti těch prvních účastníků. Z toho mám ohromnou radost. Udržujeme tu nejenom louky, ale i vztahy mezi lidmi.

Vy kosíte louky převážně ručně. V čem vidíš význam ručního kosení? Má to z hlediska ochrany přírody nějaký smysl, nebo je to spíše udržování tradic?

Ruční kosení je pro nás zásadní priorita. Je nejšetrnější k přírodním společenstvům, zejména ke všem živočichům, kteří se na louce vyskytují a mají možnost unikat nebo se včas skrýt. Lze jím citlivě ošetřit i mokřady, okolí solitérních dřevin, okraje luk na hranicích s lesem. Cenným momentem je i sociální funkce, propojování mezi lidmi a přímý kontakt člověka s přírodou. To žádný stroj neumí! Dnes se ruční kosení šíří v souvislosti s rozvojem zdravého životního stylu i v moderním světě. Takže rozhodně ne jen staromilství a tradice.

Vy louky nejen kosíte. V 90. letech jste, pokud vím, organizovali i aktivity směřující k návratu pastvy ovcí do valašské krajiny. Jaký měly ohlas?

To byl, myslím si, velmi důležitý okamžik. Protože do té doby se o louky pečovalo vlastně jen kvůli těm orchidejím, kvůli biodiverzitě. Seno se pak leckdy nechávalo shnít na okraji lesa, to mnoha lidem vadilo, nebo se pálilo, to ale také nebylo ono. Návratem ovcí do valašské krajiny se mnoho věcí změnilo. Část luk se začala spásat, pro seno z těch ostatních najednou bylo využití. O problém karpatských luk se začali zajímat i lidé, kteří nebyli ochranáři, leckdo si přestal říkat „to jsou blázni, proč to tady kosí?“ Rozšířil se počet příznivců, lidí, kteří hodnotili kladně naše aktivity. Protože ten vztah k pozemku jako něčemu, co přináší lidem obživu, názor, že krajina má být k užitku člověku, je tady velice silně zakořeněný. Bohužel, dnes je někdy hlediskem jediným. V Karpatech byla vždy harmonie mezi složkou přírodní, hospodářskou a sociální. Dneska už se to posunulo dál, máme tady několik ekologických farmářů, už to funguje v podstatě nezávisle na nás a je to fajn.

Po roce 2000 jste ale těžiště své pozornosti zaměřili na karpatské lesy. Proč taková změna?

To je další zajímavý vývoj. Roky jsme podepisovali různé petice za záchranu Amazonie a podobně. To bylo sice pěkné, ale já si postupně uvědomil, že ten les je strašně důležitý i u nás. Že les je vlastně základ středoevropské přírody. Ty louky byly člověkem vytrženy z lesů, les je obklopuje. Že je nutné pro ten les fakticky také něco dělat, nejen podepisovat petice a kritizovat. Velice mne v tom inspirovalo slovenské Lesoochranárske zoskupenie VLK. Nejprve jsme se tedy pustili za pomoci kampaně Místo pro přírodu do záchrany krásného prastarého jedlobukového lesa, kterému říkáme Ščúrnica, a později jsme díky odkazu jedné kloboucké důchodkyně, paní Sedláčkové, koupili i les na Stráži, který propojuje dvě luční přírodní rezervace, o které jsme se léta starali. My prostě k tomu lesu postupem času došli. A prostřednictvím lesa i k velmi významnému prvku svobody lesa, k divočině. Bez ní není a nebude ani svobody člověka.

Na kopci, na jehož úbočí se dnes rozkládá Ščúrnica, měl stát v 80. letech hotel. Je vaší zásluhou, že tam nestojí. Byl velký problém v těch dobách zabránit podobné stavbě?

To byla veliká kauza. Tehdy si vymysleli, že postaví na Ploščinách, v té nejkrásnější části s jalovci, kde se dneska pasou ovce, hotel. A nám se to krajně nelíbilo. A tak jsme začali bojovat tehdejšími prostředky, dovolávali jsme se „strany a vlády“. Naše strategie byla tehdy jasná: když budeme dělat poctivě akce na ochranu přírody, nemůže nám nikdo nic vyčítat. Chodili jsme sázet stromky, opravovat studánky, v lesích jsme pomáhali stavět oplocenky, JZD sbírat kameny. Do politiky jsme se příliš nepletli. A to nám dávalo takovou nějakou sílu, když nastal skutečně velký problém, jako byly Ploščiny nebo třeba Barum Rally přes Bílé Karpaty. My využili určité dvojkolejnosti té doby a šli jsme po linii státní správy i tlaku na linii stranickou. Odbornou diskusi jsme vedli s okresem, s tehdejším Střediskem státní památkové péče a ochrany přírody, s městem, a když nás neuspokojovala jejich stanoviska, tak jsme si stěžovali až na ústředním výboru komunistické strany. I v Rudém právu byl tehdy otištěný článek, komise jezdily… Už byl dokonce vykácený průsek, že se bude stavět, ale nakonec od té stavby upustili. Já sám bych se rád dozvěděl, nakolik to byl skutečně náš úspěch a nakolik v tom hrály roli nějaké jiné vlivy. Stejně tak to Barum Rally jsme tehdy zastavili.

V téhle souvislosti stojí za pozornost ještě jeden aspekt. Za těch čtyřicet let se nám některé věci propojily, aniž bychom to jakkoliv plánovali. Když jsme bojovali proti hotelu, vůbec jsme netušili, že bychom se někdy mohli zajímat o ty lesy tam, že bychom je dokonce mohli vykoupit a vytvořit tam soukromou rezervaci, která ve spojení se státní rezervací na vrcholu dneska tvoří krásný veliký přírodní celek. Kdybychom tenkrát proti hotelu nebojovali, nikdy by se to nepodařilo. Stejně tak třeba na Stráži. Před léty jsme tam ochraňovali malé stromky, listnáče, jenom z toho důvodu, že nám bylo líto, že se o ně nikdo nestará, že jsme nechtěli smrkovou monokulturu. Ani jsme nevěděli, koho to je. No a dneska ten les vlastníme a ty stromky, co jsme tenkrát zachránili, tvoří kostru přirozeného základu toho lesa.

Jak vnímáš současnou ochranu přírody v České republice, její silné a slabé stránky?

Silnou stránkou je jednoznačně bohatá, již desetiletí trvající tradice dobrovolné, nestátní ochrany přírody. S dobrými výsledky a velkým, mnohdy bohužel nedostatečně využitým potenciálem. Právě nestátní sektor zde v minulosti výrazně přispěl k formování ochrany přírody a krajiny; koneckonců i lidé, kteří stáli začátkem 90. let za našimi nesporně dobrými zákony na ochrany přírody, vzešli právě z nestátní sféry. Nejcennějším vkladem do budoucnosti zůstávají dlouhodobě utvářené vztahy mezi řadou nevládních organizací, jednotlivců i profesionálních ochránců přírody a krajiny.

Slabou stránku vidím v silně konzumní a zatím stále neuspokojené společnosti, což se projevuje v tom, že zde je v politice i v sociální oblasti pro ochranu přírody velké nepochopení. V určitých momentech dnes máme lepší oporu v Evropě než na národní úrovni. Trochu neštěstí je, že zejména státní ochrana přírody zde nemá úplně dobré jméno u veřejnosti. Mnoho různých zákazů, příkazů, omezení a nařízení lidé nechápou a státní ochrana přírody je není schopná dostatečně vysvětlit. U nevládek je to možná přeci jen o něco lepší, každopádně ve zlepšení pohledu na ochranu přírody u veřejnosti má státní i nestátní ochrana přírody stále velký dluh.

Děkujeme za rozhovor

Jan Moravec

Autor rozhovoru pracuje v ČSOP a je členem redakční rady časopisu OP

Foto: Eva Mališová