Rozhovor

Ochrana přírody 1/2017 — 5. 3. 2017 — Rozhovor — Tištěná verze článku v pdf

Rozhovor s Annou Kárníkovou

Autor: Zdeněk Patzelt

Odbor pro udržitelný rozvoj na Úřadu vlády ČR je relativní novinkou, vznikl v roce 2014. Co vedlo k jeho založení?
Řada problémů, kterým dnes čelíme, není řešitelná pouze v rámci jednotlivých resortů. Jako příklad bych uvedla sucha, kterým jsme v minulých letech čelili a ještě čelit budeme. Předcházet jim a omezovat jejich negativní dopady vyžaduje spolupráci hned několika různých resortů, ale také dlouhodobá opatření, která jdou nad rámec jednoho volebního období. Příkladem může být iniciace zásadní změny hospodaření v krajině, která povede ke zvýšení její retenční schopnosti.

Pro takové nadresortní úkoly strategického charakteru ale nejsme dobře institucionálně zařízeni, resorty mezi sebou do různé míry soutěží o rozpočet či soupeří v přístupu k agendám, jiné zase nechávají ležet ladem. Rozděluje je často i jiný typ odbornosti a perspektivy, a tedy i jazyk, kterým se snaží domluvit. Odbor pro udržitelný rozvoj vznikl, aby toto pomohl překonávat, z pozice Úřadu vlády může diskusi mezi resorty moderovat a díky tomu, že není tolik zavalen běžnou agendou, se může soustředit na dlouhodobou perspektivu v rozhodování.

Zajímavým příkladem, jak na zmíněné problémy reagovat, může být Skotsko, kde před několika lety zcela proměnili pojetí a fungování státní správy. Stanovili si vizi pro svůj rozvoj, zrušili jednotlivá ministerstva a ministři a ministryně jsou nově zodpovědní za naplňování částí vize (například zdravé, bezpečné a prosperující Skotsko) a pracují tak s odbory napříč dřívějšími ministerstvy. Velmi silně u nich rezonuje sdílený účel jejich práce a zaměření se na společné řešení problémů, což umožňuje překonávat alibismus a pasivitu. Přála bych si, aby státní služba v České republice získala v budoucnu podobný étos.

Proč je důležité, aby Česká republika měla svou vizi dlouhodobého rozvoje? Co můžeme čekat od dokumentu Česká republika 2030?
Jak už jsem zmínila, bez sdílené vize je velmi těžké spolupracovat na řešení komplexních problémů. Česká republika 2030 obsahuje podle mého názoru velmi kvalitní analýzu trendů, které nás ovlivní v blízké budoucnosti. Patří mezi ně například postupující digitalizace, změna klimatu, oslabování reprezentativní demokracie nebo narůstající společenské nerovnosti. Státní správa musí být schopna tyto trendy analyzovat a chápat jejich dopady, abychom nevytvářeli pouze reaktivní politiky, které mohou v konečném důsledku způsobit více problémů, než jich vyřešit.

Velkou výzvou je také využití synergií politických opatření – pokud podpoříme čistou mobilitu, významně tím ovlivníme lidské zdraví či klimatickou změnu. Taková řešení vyžadují sice vysokou míru spolupráce a žádají si svůj čas, přesto jsou ve svém důsledku nejen efektivnější, ale i levnější. Cíle, které stanovuje Česká republika 2030, můžeme porovnat s cíli již existujících strategických dokumentů (máme jich neuvěřitelných zhruba 150) a uvidíme, zda všichni táhneme jedním směrem.

Česká republika 2030 vznikala jeden a půl roku a je v ní energie a odbornost mnoha desítek expertek a expertů. Naším cílem bylo, aby vznikl srozumitelný, ale nezjednodušující dokument založený na pronikavé analýze současných problémů a trendů. Česká republika 2030 formuluje pro státní správu a všechny další aktéry jeden hlavní cíl, a sice zlepšování kvality života, aniž by tento rozvoj byl na dluh, ať už životního prostředí, generací budoucích, ale i současných, tedy na úkor určitých lidí a tím i soudržnosti naší společnosti. Dokument je nyní v posledním kole konzultací s resorty, sociálními partnery a sdruženími obcí a měst, do konce března 2017 jej projedná a – jak doufáme – i schválí vláda.

Jak se proměňuje chápání udržitelného rozvoje ve světě a u nás?
Dnes už je zřejmé, že tlak člověka zcela promění fungování přírody. Studie Stockholm Resilience Centre ukazuje celkem osm oblastí, kde již narážíme nebo v blízké budoucnosti narazíme na jejich limity. Buď se tak stane řízeně a s ohledem na nejzranitelnější z nás, nebo chaoticky a formou bojů o zdroje, ve kterém bude vládnout právo silnějšího. Je to ohromná výzva, asi největší změna od dob masivní industrializace a vzniku moderních společností.

Myslím, že tuto přicházející transformaci už mnoho firem, organizací i jednotlivců pochopilo jako příležitost, a postupně vzniká více a více alternativ k současnému neudržitelnému systému – ať už v oblasti zemědělské produkce a distribuce, využíváním materiálů, nebo technologicko-společenských inovací. Byť se koncept udržitelného rozvoje vyvíjel primárně na ekonomicko-environmentálním rozhraní, nabývají nyní na významu také otázky sociální (nerovností, zdraví) a otázky vládnutí – jaké instituce, nástroje a myšlení potřebujeme, abychom tuto transformaci zvládli.

Česká společnost, alespoň jak mohu soudit, se sice v posledních letech postupně osvobodila od jednoduchého ekonomizujícího pohledu na rozvoj – od málokoho dnes už naštěstí uslyšíte, že na dobré životní prostředí si je třeba nejprve vydělat. Řada českých neziskových organizací a firem prakticky dokazuje, že dobře promyšlená environmentálně příznivá řešení mají zároveň pozitivní sociální a ekonomické dopady. V české společnosti ale bude ještě třeba hodně posilovat schopnost pochopit, že existují tzv. win-win řešení, při kterém nikdo netratí.

Z prvních kroků nové administrativy USA je právě v těchto dnech patrna radikální změna i v přístupu ke klimatickým změnám. Jaký to bude mít vliv?
Nemyslím si, že by postoje nového amerického prezidenta mohly nějak zvrátit trend směrem k nízkouhlíkovému profilu americké ekonomiky. Více než polovina amerických států má v současnosti nastavené cíle pro zvyšování podílu obnovitelných zdrojů. Nejedná se jen o obvyklé ochranu přírody podporující státy, jako Kalifornie (která v současnosti sleduje cíl snížení emisí o 40 % k roku 1990), ale také o státy, které z fosilních zdrojů těží, jako je Texas. Investice do obnovitelných zdrojů také v Americe navíc přinášejí stále více pracovních míst, což je jedna z klíčových Trumpových agend.

Globální rozvojový rámec do roku 2030 byl za české účasti přijat na summitu OSN v New Yorku v září 2015. Co přináší a jak se k němu staví Česká republika?
Agenda 2030 a v ní obsažených 17 cílů udržitelného rozvoje je takovou tichou revolucí v přemýšlení o planetárním rozvoji. Předcházející Rozvojové cíle tisíciletí byly relevantní pouze pro rozvojové státy, protože se zaměřovaly na jevy jako dětská a mateřská úmrtnost nebo dostupnost pitné vody. Cíle udržitelného rozvoje jsou univerzální. Najde se v nich každý stát, protože každý ze států řeší, nebo v budoucnu bude muset řešit, otázky udržitelného zemědělství, spravedlivých mezd a dobré práce nebo čisté energie. Nikdo z nás nedošel ještě do cíle, všichni máme co zlepšovat, téměř vždy se objeví nezamýšlené důsledky naší snahy dosáhnout pokroku v jedné oblasti, které ovlivní oblast jinou.

Pro Českou republiku fungují tyto cíle jako dobrá fólie, prostřednictvím které vidíme, kde máme oblasti, v nichž jsme silní, a kde naopak máme potenciál pro další rozvoj. Ve vztahu k Agendě 2030 si také můžeme jasněji uvědomit, jakým způsobem Česká republika ovlivňuje rozvoj v jiných státech, a ptát se po naší zodpovědnosti vůči rozvoji za našimi hranicemi. Dobrým příkladem jsou třeba krmiva z GM sóji dovážená z Latinské Ameriky, kterými masivně krmíme naše zvířata. Nejen že tím ničíme vzácné pampy, ale bereme si tím i příležitost zlepšovat stav naší půdy v ČR pěstováním pícnin a krmit zvířata přirozenějším krmivem.

Udržitelný rozvoj je velmi komplexní záležitost a vyžaduje nejen změnu jednotlivých opatření, ale i změnu myšlení a organizace lidské společnosti.

Paní ředitelko, děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho úspěchů ve vaší práci.