Právo v ochraně přírody

Ochrana přírody 6/2010 — 28. 12. 2010 — Právo v ochraně přírody — Tištěná verze článku v pdf

Ústavní soud podpořil opatření konaná ve prospěch ochrany přírody

autorka: Jana Hůlková

Ustanovení § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny zní: „Orgány ochrany přírody jsou oprávněny provádět samy či prostřednictvím jiného zásahy ke zlepšení přírodního a krajinného prostředípodle odstavce 1¹, neučiní-li tak k výzvěorgánu ochrany přírody vlastník či nájemce pozemku sám, zejména pokud jde o ochranu zvláště chráněných částí přírody a významných krajinných prvků“,a ustanovení § 68 odst. 4 téhož zákona zní: „Vlastníci a nájemci dotčených pozemků jsou povinni strpětprovádění zásahů podle odstavce 3 a umožnitosobám, které je zajišťují, vstup na pozemky. Orgán ochrany přírody je povinen předem vyrozumět vlastníky či nájemce o rozsahu a době zásahu. Za případné škody vzniklé vlastníkům či nájemcům pozemků v souvislosti s těmito zásahy odpovídá orgán ochrany přírody, který zásahy nařídil. Tím není dotčena odpovědnost osob provádějících tyto zásahy.“

Navrhovatel ve svém návrhu namítal nezákonnost dotčených ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny přibližně v těchto souhrnných bodech: 1. absence individuálního správního aktu (rozhodnutí), při jehož vzniku by mohl vlastník pozemku uplatnit svá práva a hájit své zájmy; 2. nekonkrétnost výzvy orgánu ochrany přírody z hlediska rozsahu a podoby zásahu konaného ke zlepšení stavu dochovaného přírodního prostředí; 3. obava související s bodem 2, že podoba zásahu se bude faktickým rozsahem rovnat vyvlastnění a vlastnické právo bude zachováno pouze formálně. V zásazích ke zlepšení stavu dochovaného přírodního prostředí ve smyslu § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny seznal navrhovatel omezení vlastnického práva. Rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod („Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu“) navrhovatel shledal v tom, že § 68 odst. 3 a 4 zákona o ochraně přírody a krajiny umožňuje orgánům ochrany přírody realizaci nuceného omezení vlastnického práva bez náhrady. Navrhovatel vylučuje argumentaci při obhajobě ústavní konformity napadených ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny pomocí čl. 11 odst. 3 věty třetí („Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“) i pomocí čl. 35 odst. 3 („Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem“) Listiny základních práv a svobod s odůvodněním, že neprovedení zásahu není možno považovat za výkon vlastnického práva, který by životní prostředí poškozoval či pojmově vůbec poškodit mohl. Dalším bodem návrhu (bod 4) navrhovatele bylo jeho přesvědčení, že samotná intenzitarealizovaných zásahů zasahujících do vlastnického práva nekoresponduje s potřebou naplnění veřejného zájmu na zachování přírodního a krajinného prostředí definovaného v § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle názoru navrhovatele tato intenzita nesměřuje k zachování stavu, nýbrž k jeho změně, když tento stav je již sám o sobě v souladu s veřejným zájmem.

Dne 8. července 2010 rozhodl Ústavní soud nálezem tak, že návrh navrhovatele se zamítá. Odůvodnění nálezu lze shrnout takto:

Ústavní soud konstatoval, že smysl výzvypodle § 68 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny spočívá v určité stimulaci chování dotčených vlastníků a nájemců. Tito mají být výzvou orgánu ochrany přírody motivováni k provedení činnosti za účelem zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability z toho důvodu, aby předmětnou činnost nemusely provádět samy orgány ochrany přírody či prostřednictvím třetích osob. Ústavní soud poukazuje na subsidiaritu(podpůrnost)státní ingerence v těchto vztazích. V samotné výzvě musí být specifikována podoba, rozsah požadovaného zásahu, jinak by byla výzva nekonkrétní a postrádala by z podstaty věci smysl.

Ústavní soud deklaroval, že výzvaje individuálně správním aktem. Oporu v tomto tvrzení shledává v tom, že výzvouje dotčena autoritativně právní sféra vlastníka, potažmo nájemce pozemku. Vlastníku či nájemci vzniká povinnost provéstkonkrétní opatření okamžikem doručení výzvy. Pokud během realizace „procesu“ nastane situace, že vlastník nebo nájemce sám neprovede požadovaný zásah (činnost) specifikovaný ve výzvě, vzniká oprávněníorgánu ochrany přírody, potažmo třetí osobě, provádět konkrétní opatřeníza něho. Vlastník nebo nájemce dotčeného pozemku je povinen tato opatření strpěta současně umožnit osobám rea­lizujícím zásah vstupna pozemky. Orgán ochrany přírody je povinen vyrozumětvlastníky či nájemce o rozsahu a době provádění opatření.

Co se týče specifikace rozsahu zásahůna zlepšení přírodního prostředí, Ústavní soud konstatuje, že ačkoli zákon o ochraně přírody a krajiny uvádí pouze účelzásahu (srov. § 68 odst. 1 cit. zákona, pozn. č. 1 pod čarou), neznamená absence konkrétní podoby zásahu v zákoně jeho protiústavnost. Ústavní soud rozvádí tuto úvahu tím, že z podstaty věci nelze do zákona vypočíst všechna potenciální opatření za účelem zachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability, a své tvrzení mimo jiné opírá o užívání tzv. neurčitých pojmů, které vždy dotváří až aplikační praxe správních orgánů, aniž by v tomto pojetí byla shledávána jakákoliv protiústavnost.

K námitce navrhovatele, že intenzita,s níž realizace zásahů ingeruje do vlastnického práva, nekoresponduje s potřebou naplnění veřejného zájmu na zachování přírodního a krajinného prostředí uvedeného v § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť nesměřuje k zachováníale ke změněstavu, jenž je již sám o sobě v souladu s veřejným zájmem na ochraně přírody a krajiny, Ústavní soud uvedl, že předmětný zásah směřuje právě k zachování stavu a toto konstatování opírá o zákonem uvedený účelzásahu v § 68 odst. 1 cit. zákona. Ústavní soud poukazuje, že obecně formulovaný účel zákona specifikovaný v § 1 je rozveden v souladu s tradiční legislativně-technickou metodou právě v jeho § 68 odst. 1 a tato námitka navrhovatele je v rozporu se Směrnicí Rady 92/43/EHS ze dne 21. 5. 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (blíže rozvedeno v bodě IV. C dotčeného nálezu).

Z hlediska potenciálních náhrad za omezení vlastnického práva Ústavní soud konstatuje, že pokud dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, pak má vlastník základní právo na náhradu.

Ústavní soud uzavírá odůvodnění nálezu konstatováním, že v případě napadených ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny existuje možnost jejich ústavně konformního výkladu a současné znění těchto ustanovení postačuje k zabezpečení právní jistoty i k ochraně vlastnického práva.

AOPK ČR zohlední ústavní nález v dalších pracovních postupech.

Ústavní nález byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 256/2010 Sb. a je veden ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 47 jako nález č. 202, str. 613.

Pozn.

1 Ust. § 68 odst. 1 zní: Vlastníci a nájemci pozemků zlepšují podle svých možností stav dochovaného přírodního a krajinného prostředí za účelemzachování druhového bohatství přírody a udržení systému ekologické stability.