Právo v ochraně přírody

Ochrana přírody 3/2015 — 14. 9. 2015 — Právo v ochraně přírody — Tištěná verze článku v pdf

Povolování kácení dřevin ve vztahu k ustanovením jiných zákonů – EIA po novele a památková péče

autorka: Jitka Jelínková

Řízení o povolení kácení nemá být tzv. navazujícím řízením podle zákona EIA

Metodický pokyn MŽP v článku 3.3.2 stanoví, že „Podléhá-li záměr (stavba) posuzování podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí a je-li k jeho realizaci nezbytné kácení dřevin vyžadující povolení OOP podle § 8 odst. 1 ZOPK, musí být stanovisko EIA jedním z podkladů pro rozhodnutí OOP“. Vychází přitom ze soudní judikatury, která otázku, zda stanovisko EIA má být použito a zohledněno pouze pro rozhodování ve stavebním řízení (v rozhodnutí o umístění stavby, ve stavebním povolení), nebo zda závěry formulované v tomto stanovisku mají být podkladem v každém navazujícím správním řízení probíhajícím podle zvláštních (tzn. složkových) zákonů, zodpověděla ve prospěch druhé varianty. Např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 91/2009 – 83 ze dne 19. 1. 2010 se uvádí, že stanovisko EIA musí být „závazným podkladem pro rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 12 a § 44 zákona o ochraně přírody a krajiny a má být zohledněno v napadeném rozhodnutí v rozsahu, v jakém se vztahuje k posuzovanému předmětu řízení.“.

Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů byl významně novelizován zákonem č. 39/2015 Sb., který nabyl účinnosti 1. 4. 2015. Částí druhou zákona č. 39/2015 Sb. byl novelizován i zákon o ochraně přírody a krajiny v ust. § 70 odst. 2, a to tak, že jde-li o řízení navazující na posuzování vlivů na životní prostředí, režim ust. § 70 odst. 2 ZOPK se neuplatní, tj. budou platit podmínky pro účast dotčené veřejnosti v navazujícím řízení podle zákona EIA.

Navazujícím řízením se přitom podle § 3 písm. g) novelizovaného zákona EIA rozumí takové řízení, ve kterém se vydává rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, které povoluje umístění nebo provedení záměru posuzovaného podle tohoto zákona. V poznámce autora jsou v příkladném výčtu zvláštních předpisů uvedeny především stavební zákon, zákon o hornické činnosti, 
výbušninách a o státní báňské správě, zákon o vodách, zákon o dráhách, zákon o integrované prevenci, nikoli však zákon o ochraně přírody a krajiny. (Jak je ovšem známo, poznámky pod čarou nemají normativní charakter.)

Podle důvodové zprávy k novele zákona EIA „recentní soudní judikatura má tendenci považovat za řízení, která musí být založena na stanovisku EIA, i některá další řízení, která se alespoň parciálním způsobem s předmětem procesu EIA překrývají … Ze zákona tak nově explicitně vyplývá, že řízení, ve kterých se vydávají tzv. podkladová rozhodnutí (např. povolení ke kácení či výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny), která sama o sobě nepředstavují povolení umístění nebo provedení záměru, do rozsahu definice navazujícího řízení nespadají. … Úprava týkající se závaznosti stanoviska EIA a práv účasti veřejnosti v navazujících řízeních se přitom bude vztahovat ke všem etapám povolovacích řízení, pro něž stanovisko EIA stanovilo závazné podmínky“.

Třebaže mám určité pochybnosti o tom, zda soudy nepodají jiný výklad, než prezentuje důvodová zpráva, je zřejmě v tuto chvíli nutné považovat výše citovaný článek metodického pokynu MŽP o tom, že stanovisko EIA musí být jedním z podkladů pro rozhodnutí o povolení kácení, za překonaný.

(Na okraj dodávám obecně ke změně § 70 odst. 2 ZOPK účinné od 1. 4. 2015, že změna podmínek účasti občanských sdružení (spolků) ve správních řízeních by se vzhledem k výkladu pojmu navazující řízení neměla dotknout většiny řízení vedených samotnými orgány ochrany přírody, a to i v souvislosti se záměry, které podléhají posuzování vlivů na životní prostředí. Pro řízení o povolení kácení dřevin či o povolení územní či druhové výjimky pro stavební účely, a to i z důvodu záměru, který podléhá zákonu EIA, by nadále měly platit podmínky informovanosti a účasti ekologických spolků v řízení podle § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny.)

 

Památková péče ve vztahu ke kácení dřevin rostoucích mimo les

Metodický pokyn MŽP upozorňuje v článcích 3.3.3 a 3.3.4 na potřebu „postupovat ve spolupráci s příslušným orgánem památkové péče“ (v případech, kdy dřeviny jsou součástí národní kulturní památky nebo kulturní památky) a zmiňuje ust. § 11 odst. 3 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, podle nějž „správní úřady a orgány krajů a obcí vydávají svá rozhodnutí podle zvláštních právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče na ochraně nebo zachování kulturních památek nebo památkových rezervací a památkových zón a na jejich vhodném využití, jen na základě závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností, a jde-li o národní kulturní památky, jen na základě závazného stanoviska krajského úřadu“, a dále ust. § 14 tohoto zákona o kácení za účelem obnovy nemovité kulturní památky, z nějž vyplývá potřeba závazného stanoviska orgánu státní památkové péče. Jak uvádí sám metodický pokyn MŽP, vedle závazného stanoviska orgánu státní památkové péče je k obnově kulturní památky vždy třeba povolení orgánu ochrany přírody podle § 8 odst. 1 ZOPK, nejde-li o případy, kdy by byly dány důvody pro postup podle § 8 odst. 2, 3 nebo 4 ZOPK.

V prvé řadě stojí za podrobnější zmínku různé nástroje či instituty památkové péče.

Zákon o památkové péči zná vedle kulturních památek a národních kulturních památek též:

1. památkové rezervace (§ 5 zákona) – území, jehož charakter a prostředí určuje soubor nemovitých kulturních památek, popřípadě archeologických nálezů,
2. památkové zóny (§ 6 zákona) – území sídelního útvaru nebo jeho části s menším podílem kulturních památek, historické prostředí nebo část krajinného celku, které vykazují významné kulturní hodnoty,
3. ochranná pásma (§ 17 zákona) – ochranné pásmo lze vymezit, vyžaduje-li to ochrana nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, památkové zóny nebo jejich prostředí.

Pokud jde o obnovu kulturních památek podle § 14 zákona, pak je třeba rozlišovat:

1. Obnovu kulturní památky nebo jejího prostředí (§ 14 odst. 1) – za obnovu je považována údržba, oprava, rekonstrukce, restaurování nebo jiná úprava; jinou úpravou je podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 66/1988 Sb., kterou se provádí zákon o státní památkové péči, modernizace budovy při nezměněné funkci nebo využití kulturní památky, nástavba a přestavba;
2. Určité práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu (kulturní památky, národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny; § 14 odst. 2) – těmito činnostmi jsou stavba, změna stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, „úprava dřevin“ nebo udržovací práce na dané nemovitosti. Za úpravu dřevin zákon o státní památkové péči považuje „výsadbu a kácení dřevin na veřejných prostranstvích“ (jde o legislativní zkratku zavedenou v ust. § 6a odst. 1; pojem veřejné prostranství je definován v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, v § 34). Zákon rovněž upravuje případy, kdy povinnost žádat o závazné stanovisko orgánu státní památkové péče podle § 14 odst. 2 není dána.

Žádost o závazné stanovisko podle § 14 odst. 1 nebo 2 podává vlastník (popř. správce či uživatel). Závazné stanovisko může být vydáno pouze po předchozím písemném vyjádření odborné organizace státní památkové péče. Bez tohoto vyjádření je lze vydat jedině v případě, že orgán státní památkové péče neobdrží toto vyjádření v zákonem stanovené lhůtě (zpravidla 20, maximálně však 50 dní). Závazné stanovisko obligatorně obsahuje vyjádření orgánu státní památkové péče k přípustnosti prací a základní podmínky, za kterých lze tyto práce připravovat a provést.

Podle ust. § 44a odst. 3 zákona o státní památkové péči může mít správní akt zvaný závazné stanovisko k obnově kulturní památky podle § 14 odst. 1 a 2 tohoto zákona dvě formy: 1) závazné stanovisko podle § 149 správního řádu, a to v případech, kdy je závazné stanovisko vydáno ve věci, ve které je příslušný rozhodovat stavební úřad, tj. případy, kdy následuje rozhodnutí stavebního úřadu, jehož je závazné stanovisko podmiňujícím úkonem; 2) správní rozhodnutí, a to v ostatních případech, tedy když je závazné stanovisko k obnově kulturní památky vydáváno ve věci, o které není příslušný rozhodovat stavební úřad (půjde ale také o případy, kdy sice je příslušným orgánem stavební úřad, ale nevydává rozhodnutí, tj. zejména územní souhlas podle § 96, ohlášení podle § 105 a § 106, kolaudační souhlas podle § 122, oznámení o změně v užívání stavby podle § 127 stavebního zákona – jedná se o úkony podle části čtvrté správního řádu).

V jiných případech, než výše uvedených, lze subsidiárně použít či spíše je potřeba respektovat již citované ustanovení § 11 odst. 3 zákona o státní památkové péči zakládající dotčenost orgánů státní památkové péče v řízeních podle zvláštních právních předpisů, jimiž mohou být dotčeny zájmy státní památkové péče. Podle sdělení Ministerstva kultury č. 19517/2011 lze podle tohoto ustanovení postupovat jen tehdy, kdy po vydání závazného stanoviska následuje vydání rozhodnutí jiného správního orgánu. Totéž sdělení říká, že je toto ustanovení použitelné rovněž v případech, kdy osobou, která má žádat o vydání závazného stanoviska, je jiná osoba, než vlastník (správce, uživatel), tak jak to vyžaduje § 14 zákona o státní památkové péči. Toto ustanovení se liší také v tom, že zde není nutné písemné vyjádření odborné organizace státní památkové péče.

 

Poznámka autora

Minimální požadavek na „spolupráci“ orgánu ochrany přírody a orgánu státní památkové péče vyplývá již z jedné ze základních zásad činnosti správních orgánů, kdy podle ust. § 8 odst. 1 správního řádu „správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit“.

V případě, kdy závazné stanovisko orgánu státní památkové péče bude mít formu správního rozhodnutí (podle § 14 odst. 1 nebo odst. 2 zákona o státní památkové péči), půjde ve vztahu k rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 8 odst. 1 ZOPK o tzv. řetězící se individuální správní akty. K legálnímu provedení činnosti je nutné, aby obě rozhodnutí byla souhlasná. Vzhledem k „logice“ procesů by rozhodnutí orgánu státní památkové péče mělo předcházet rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 8 odst. 1 ZOPK.

Pokud půjde o závazné stanovisko orgánu státní památkové péče podle § 149 správního řádu, které bude jako podmiňující akt subsumováno rozhodnutím stavebního úřadu, rovněž půjde v případě tohoto rozhodnutí stavebního úřadu a rozhodnutí orgánu ochrany přírody o na sobě nezávislé správní akty.

Půjde-li o ostatní případy, na něž dopadá § 11 odst. 3 zákona o státní památkové péči, bude závazné stanovisko orgánu státní památkové péče vydávané formou závazného stanoviska podle § 149 správního řádu podkladem pro rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 8 odst. 1 ZOPK.

Orgán státní památkové péče posuzuje ve svých závazných stanoviscích (ať již vydávaných formou správního rozhodnutí nebo formou závazného stanoviska podle § 149 správního řádu) přípustnost zamýšlených prací či jiných zásahů dotýkajících se dřevin v památkově chráněném prostředí z hlediska zájmů státní památkové péče. Orgán ochrany přírody posuzuje žádost o povolení kácení podle kritérií uvedených v § 8 odst. 1 ZOPK (případně posuzuje zamýšlené kácení oznámené podle § 8 odst. 2 ZOPK), tedy z hlediska zájmů ochrany přírody, konkrétně ochrany dřevin rostoucích mimo les. V některých případech může být pohled z hlediska obou druhů chráněných zájmů souladný, v některých případech tomu tak být nemusí. Orgán ochrany přírody samozřejmě není „nucen“ vydat povolení ke kácení, ani pokud je kácení z hlediska zájmů státní památkové péče přípustné.

Zbývá dodat, že vydává-li se závazné stanovisko orgánu státní památkové péče formou rozhodnutí, mají samozřejmě občanská sdružení (spolky) práva vyplývající z ust. § 70 odst. 2 a 3 ZOPK.

 

Titulní fotografie článku:

Bývalá jírovcová alej na náměstí Míru v Domažlicích.

Foto: Bohumil Reš (AOPK) pro kauzu ČIŽP