Podrobné vyhledávání v článcích

Nepůvodní patogeny lesních dřevin mohou být v druhotném areálu rozšíření příčinou závažného poškození i plošného odumírání hostitelských dřevin a úbytku jejich populací. To může vést až ke změnám struktury a druhového složení invadovaných ekosystémů, narušení jejich funkcí a ohrožení biodiverzity. Článek si klade za cíl seznámit pracovníky v ochraně přírody a krajiny s nejvýznamnějšími zástupci této skupiny organismů v ČR, s chorobami, které na dřevinách způsobují, s riziky, jež představují pro naši přírodu a krajinu, a s připravovanými nástroji využitelnými pro management ohrožených lesních ekosystémů.

Řeka Litavka pramení v naší nejmladší chráněné krajinné oblasti Brdy, protéká Příbramskem, známým bohatou těžební a průmyslovou historií, a v Berouně se vlévá do řeky Berounky. Z celkové délky toku 56 km má úsek až po Lochovice podhorský charakter, od Lochovic se podélný spád zmírňuje a řeka vstupuje do převážně kanalizovaného koryta, které je zpevněno a vyztuženo betonem nebo velkými kameny. Říční niva, prostor, který řeka utváří a pravidelně zaplavuje, byla v případě Litavky významně ovlivněna lidskou činností. Zejména se jedná o kontaminaci skupinou toxických prvků, jako je olovo (Pb), zinek (Zn) nebo kadmium (Cd).

Javoříčské jeskyně jsou jednou z nejdéle sledovaných chiropterologických lokalit v České republice. První zmínka o netopýrech „z jeskyně u Bouzova“ pochází již z poloviny devatenáctého století. Od této doby byl podzemní systém několikrát intenzivně sledován. Nejdříve ihned po objevení jeskyní, poté po jejich zpřístupnění a opakovaně i v následujících obdobích. Od roku 1989 je průběžně monitorován počet zimujících letounů (Chiroptera). Postupně v celém, téměř šest kilometrů dlouhém podzemním systému chodeb a také ve všech známých jeskyních v nedalekém okolí. Za uplynulých třicet let se podařilo získat značné množství údajů o druhovém složení a vývoji početnosti zimující populace letounů. Pro poznání skutečné druhové bohatosti lokality byla zimní sčítání doplněna kontrolními odchyty před vchody do podzemních prostor mimo zimní období.

V neovulkanitech CHKO České středohoří se nachází několik desítek jeskyní, většinou nepříliš rozsáhlých s délkou do 10 metrů. O to více mezi nimi vyniká Loupežnická jeskyně u Velkého Března s délkou hlavní chodby necelých 100 metrů. Celková délka jeskyně včetně odboček je kolem 130 metrů. Jedná se o nejdelší jeskyni v neovulkanitech České republiky. Lokalita je zároveň jedním z nejvýznamnějších zimovišť netopýrů a vrápenců v Českém středohoří, a tak je pochopitelné, že byla v roce 2001 vyhlášena přírodní památkou.

Kruhatka Matthioliho moravská (Cortusa matthioli subsp. moravica (Podp.) Soják) patří nesporně k nejznámějším rostlinám Moravského krasu, a to i přesto, že ji na vlastní oči viděl jen málokdo. Nachází se totiž v propasti Macocha, a sice vysoko na svislých skalních stěnách. Přístup k místům výskytu je velmi obtížný a je možný výhradně s pomocí lana, a to jen pro osoby fyzicky zdatné a s potřebnými zkušenostmi. Dříve se část populace kruhatky vyskytovala i na suťovém kuželu na dně propasti, odkud byla poprvé popsána. Zde však nyní přežívají pouze tři exempláře.

Západovýchodně orientovaný hlavní hřeben Jeseníků představuje významnou migrační bariéru pro létající živočichy. Zdálky viditelná výrazná sníženina Červenohorského sedla jim umožňuje tuto bariéru překonat s menším úsilím, než kdyby letěli přes výše položené jesenické hřebeny, a není tedy divu, že zejména v období podzimní migrace je do poměrně úzkého koridoru sedla kanalizováno obrovské množství táhnoucích ptáků, netopýrů i různých skupin tažného hmyzu. Toho je od roku 2010 využíváno k monitoringu táhnoucích ptáků, ke kterému se v posledních letech postupně přidalo i sledování průtahu netopýrů a vybraných skupin tažného hmyzu. Zejména v souvislosti s ptačí migrací jde v současnosti o největší takto zaměřený výzkumný projekt na území České republiky a zároveň o jedinou lokalitu, kde lze za vhodných podmínek táhnoucí ptáky sledovat přímo v průběhu nejen denní, ale i noční migrace.

Přestože během kvartéru byla naše pohoří převážně modelována periglaciálními procesy, jež po sobě zanechaly rozsáhlý soubor specifických tvarů reliéfu, je jim věnována menší pozornost než reliktům horského pleistocenního zalednění. Cílem předkládaného textu je představit hlavní periglaciální tvary vyskytující se v našich nejvyšších pohořích a charakterizovat jejich morfologii, vývoj, paleoenvironmentální význam a důvody, proč tyto unikátní formy reliéfu chránit.

Sokol stěhovavý patří k nejatraktivnějším druhům, kterými se Jeseníky mohou pochlubit. Nebylo tomu tak ale vždy. Kvůli nadměrnému používání herbicidu DDT v zemědělství i z důvodu pronásledování ze strany holubářů, sokolníků a myslivců zmizel sokol v 2. polovině 20. století nejen z Jeseníků, ale prakticky ze všech lokalit v České republice. Novodobé hnízdění sokola v Jeseníkách se datuje od roku 2001 a od té doby jeho zdejší populace i v blízkém okolí1 roste. Tak jako při návratu sokola do přírody sehrál důležitou roli člověk, i do posilování jesenické populace se člověk nadále zapojuje – pravidelným monitoringem, smysluplnou úpravou hnízdišť a jejich ochranou. Jeseníky se svým okolím jsou tak dnes jednou z nejvýznamnějších sokolích oblastí v naší republice.

Projekt Národní sítě záchranných stanic přináší kromě tisíců zachráněných životů volně žijících živočichů a účinné osvěty a výchovy obyvatel také zajímavé statistické údaje. Centrální evidence všech přijímaných zvířat umožňuje sledovat nejenom počty druhů a jedinců handicapovaných zvířat a data a místa jejich nálezu, ale také jejich osudy – příčiny, proč k handicapu došlo, období příjmu, počty dní strávených ve stanici apod. O každém přijatém zvířeti může být v evidenci zaznamenáno až 57 údajů. Dlouhodobě jednotná metodika evidence rovněž umožňuje sledování těchto parametrů během let.

Základní organizace ČSOP Hořepník se sídlem v Prostějově se v rámci své činnosti věnuje mimo jiné terénní mapovací práci. Je zaměřena především na botaniku a pracuje převážně v oblasti střední a jižní Moravy. Za dobu své patnáctileté činnosti realizovala celou řadu akcí. K víceletým projektům patří šestileté sledování monitorovacích čtverců v rámci výzkumu generativní reprodukce koniklece velkokvětého (Pulsatilla grandis) v okolí Plumlova (2008–2013), včetně zkoumání vlivu vypalování travního porostu, a pětileté sledování populací tořiče včelonosného (Ophrys apifera) na lokalitách Ždánice a PP Zouvalka (2008–2012), při němž byly zkoumány dopady různých druhů managementu na generativní reprodukci této orchideje.