Podrobné vyhledávání v článcích

Územní ochrana patří spolu s péčí o cílové taxony planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů mezi tradiční způsoby snahy o dlouhodobé zachování přírodního a krajinného dědictví.

Jako bychom ten příběh odněkud znali. Tam, kde se vytvoří dobré podmínky, tam spěchají všichni. V takových místech pak začíná být značně husto a končí to zesilujícími negativními vztahy. Ve finále pak musí někdo z kola ven, většinou ti nejslabší. Důsledky změn potom pocítí obvykle všichni.

Jen máloco působí na postoje a chování lidí jako filmový průmysl. Jeho symbolem se oprávněně stala dnešní čtvrť Los Angeles nazývaná Cesmínový les, hostící studia největších a také nejvýznamnějších výrobních společností a četná sídla na ně navázaných firem rozmanitého zaměření. Nejen vyhlášené kasovní trháky přitom ovlivňují doslova miliony diváků po celém světě. Nabízí se proto otázka, jak výtvory stříbrného plátna formují vztah občanů k přírodě a její ochraně.

Ve čtvrtek 17. 5. 2018 členové spolku Mokřady – ochrana a management společně se zástupci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, města Jihlavy a kraje Vysočina slavnostně otevřeli nedávno zrevitalizovaný mokřad nad Kulatinou. Událost proběhla za velmi „mokřadního“ počasí (trvalý déšť) a tak účastníci mohli na vlastní oči vidět, jak se valí proudy vody novým korytem potoka.

Oba dva spojuje neuvěřitelná touha ochránit životy šelem v České republice. První věnoval svou životní energii a zápal do návratu rysa do středoevropské přírody. Ten druhý bojoval v poslanecké lavici za zpřísnění norem upravujících pravidla pro kožešinové farmy. Oba dva teď za svou práci získaly nejprestižnější české environmentální ocenění – Cenu Josefa Vavrouška, kterou uděluje Nadace Partnerství. Ludvík Kunc a Robin Böhnisch.

V poslední době hýbou i částí evropské veřejnosti, která se o ochranu přírody příliš nezajímá, dva ne vždy s chladnou hlavou a racionálně diskutované případy: kácení v Bělověžském lese na východě Polska a dopad neonikotinoidů na hmyzí opylovače. Připomeňme si proto, o co v nich jde, a nezaujatě shrňme jejich současný stav.

Lov dobytka predátory, zejména velkými šelmami, zůstává v různých částech světa nejčastějším konfliktem mezi lidmi a volně žijícími živočichy. Velmi často se řeší, a to nejen v rozvojových zemích, povoleným usmrcením nebo upytlačením problémového zvířete nebo zvířat.

Průměrný věk zvířat se zásadně liší od několika dnů do stovky let. Antarktická houba Cinachyra Antarctica se dožila 1550 let, škeble Arctica Islandica více než 400 let. Nejdéle žijícím obratlovcem je želva obrovská, která se dožívá více než 200 let. Nejdéle žijícím savcem je velryba grónská (až 200 let). Dlouhověký je i slon, který se dožívá až 70 let. Lidé ve vyspělých zemích se běžně dožijí 80 let, existuje ale skupina lidí, jejichž věk přesáhl 100 let. Obrovské věkové rozdíly můžeme nalézt i mezi ptáky. Orel skalní se dožívá až 80 let, velcí papoušci ary až 70 let, zatímco drobní pěvci žijí 5–10 let.