Podrobné vyhledávání v článcích

Zákon o ochraně přírody a krajiny v § 70 upravuje účast občanů na ochraně přírody a krajiny prostřednictvím občanských sdružení. Ta mají právo za podmínek zákonem stanovených požadovat od příslušných orgánů státní správy informace a případně se zúčastnit rozhodovacích procesů, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. V důsledku rekodifikace soukromého práva však k 1. 1. 2014 všechna občanská sdružení zanikají. Na tuto změnu zákon o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) nezareagoval. Autoři v tomto článku uvádějí několik úvah o účasti občanů na rozhodovacích procesech, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny po zániku občanských sdružení.

S účinností od 15. 7. 2013 vydalo Ministerstvo životního prostředí (MŽP) koncem června 2013 dlouho připravovanou vyhlášku č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení. Oproti dřívějšímu stavu vymezuje některé pojmy a upravuje nedovolené zásahy do dřevin, velikost a charakteristiku dřevin, k jejichž kácení není třeba povolení, náležitosti žádosti o povolování kácení dřevin a oznámení o kácení dřevin a upřesňuje období, ve kterém se kácení dřevin zpravidla provádí. Z dosavadních ohlasů je patrné, že většina odborné veřejnosti se shoduje v tom, že se nová vyhláška nepovedla.

V České republice je možnost přístupu do krajiny tradičním institutem. Svoboda pohybu a pobytu je zaručena již v Listině základních práv a svobod v článku 14 odst. 1. Zároveň se k tomuto principu vztahuje i ustanovení § 63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon č. 114/1992 Sb.“), tedy že každý má právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, ale je přitom povinen respektovat oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy. Jak k takovému institutu přistoupit ve vztahu ke zvláště chráněným územím?

Nejvyšší správní soud v rozšířeném senátu řešil otázku, zda lze vyloučit pochybnost o nepodjatosti úředníků – zaměstnanců orgánu územního samosprávného celku při rozhodování o jeho zájmech. Protože s takovými pochybnostmi a námitkami se setkávají orgány ochrany přírody v rozhodovací praxi poměrně často, seznámím v tomto článku čtenáře se závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a pokusím se je ilustrovat na dvou praktických příkladech.