Podrobné vyhledávání v článcích

Nezbytnou součástí každého záchranného programu je doplňování znalostí o druhu, pro který je realizován. Nové poznatky pak mohou být uplatněny v péči o biotop a druh. Hvozdík písečný český (Dianthus arenarius subsp. bohemicus) je studován již řadu let a podrobné sledování jeho populace přináší řadu zajímavých výsledků. Hlavním cílem sledování je popsat populační dynamiku hvozdíku a zjistit, jak ji ovlivňuje postupující sukcese a přítomná herbivorie semen.

Záchranné programy se primárně zaměřují na ochranu druhu v místě přirozeného výskytu (ochrana in situ). Z různých důvodů to často nestačí a přechází se k ochraně ex situ, tj. mimo místo přirozeného výskytu. V mezinárodním měřítku jsou příkladem zoologické zahrady, které realizují záchranné chovy ohrožených živočichů. Tento článek ukazuje, že ex situ ochrana není využívána jen pro záchranu dobře známých druhů, jako jsou třeba koně Převalského, nosorožci nebo levharti mandžuští, ale že je tento přístup s úspěchem realizován i v záchranných programech zajišťovaných Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR.

Současný systém druhové ochrany je v České republice nastaven od r. 1992 a za tu dobu se až na menší úpravy v souvislosti se vstupem do Evropské unie prakticky nezměnil. Čtvrtstoletí je dostatečně dlouhá doba k vyhodnocení jeho efektivnosti. I když uvážíme pokračující negativní vlivy, jako je opouštění krajiny, pokračující intenzifikace zemědělství, fragmentace krajiny, dopady změn klimatu ad., je zjevné, že účinnost legislativních, ekonomických a informačních nástrojů či jejich uplatňování jsou nedostatečné. Nedokážeme účinně čelit úbytku druhové diverzity.

K základním problémům péče o stromy v prostředí obývaném lidmi patří možné narušení provozní bezpečnosti. Vznik škody či újmy na zdraví v důsledku pádu stromu není příliš častý, ovšem pokud k němu dojde, reakce veřejnosti bývá často extrémní, „provozní bezpečnost stromů“ má svou stránku psychologickou a odbornou. Článek pojednává o hlavních souvislostech a postupech využívaných při hodnocení provozní bezpečnosti v rámci dendrologických průzkumů. Pro profesionální pracovníky byl aktuálně zveřejněn oborový Standard péče o přírodu a krajinu A01 001 – Hodnocení stavu stromů
(www.standardy.nature.cz), ze kterého vychází i následující text.

Na hřebenech Hrubého Jeseníku se už řadu let odehrává nerovný boj s rozsáhlými porosty uměle vysázené borovice kleče. Zvuky motorových pil střídá pohled výzkumníků. V nejvyšších polohách se zde během dlouhého vývoje  po skončení poslední doby ledové vyvinulo jedinečné alpínské bezlesí. Díky specifickému vývoji jesenické horské přírody se sem nedostala borovice kleč, která je jinak mezi hranicí lesa a alpínským bezlesím charakteristická ve většině středoevropských hor. Přirozenou absencí borovice kleče jsou tak Jeseníky, společně s Králickým Sněžníkem, unikátní v rámci celé střední Evropy.

Významná část polopřírodních biotopů je spojena se zemědělskou půdou a vznikla zemědělským způsobem hospodaření v minulosti. Zemědělství je však také jedním z nejvýznamnějších negativních faktorů ovlivňujících ekologickou stabilitu krajiny a její složky. Zemědělskou výrobu dlouhodobě ovlivňuje dotační politika, která by měla zajistit ochranu veřejných zájmů a vyvažovat působení trhu. Zachování druhové bohatosti a ekologické stability agroekosystémů je jeden z deklarovaných cílů současné i budoucí společné zemědělské politiky. Příprava společné zemědělské politiky pro období 2021–2027 právě začala a státní ochrana přírody se do procesu aktivně zapojuje.

Historicky nejstarší a plošně nejrozšířenější způsob obdělávání půdy a zemědělského hospodaření vůbec představují rodinné farmy. Je postavený na principu zodpovědnosti sedláka a jeho rodiny, a to odpovědnosti nejen k prostému ekonomickému postavení statku – farmy –, ale také odpovědnosti mezigenerační – jak k předkům, tak budoucím generacím. Na světě je více než 500 milionů rodinných farem, které hospodaří na 56  % zemědělské půdy a tvoří nejméně 56  % zemědělské produkce. V Asii či Střední Americe dokonce více než 80  %, v rámci Evropské unie 68  % a jsou základem Společné zemědělské politiky EU.

Víceúčelové vodní dílo ve Střekově – Masarykovo zdymadlo – bylo dokončeno již v roce 1936 dle návrhu arch. Františka Vahaly. Ihned po dokončení se stalo zásadním z pohledu plavby, energetiky a zásobování surovou vodou. Od roku 1958 je kulturní památkou ČR.
Z pohledu vodohospodářského jde o jednu z nej-významnějších staveb na území ČR. Příkladem některá fakta – plocha povodí více než 48,5 tis. km² s průměrným ročním průtokem 239 m³/s, 4 jezová pole o délce 24 m a hrazené výšce 9,75  m, délka vzdutí 19,8  km a zadržený objem 15,9 mil. m³ při možnosti regulace cca 3 mil. m³.

Projekt revitalizace rašeliniště v PR Chvojnov začal vznikat v roce 2007. Protože šlo o aktivitu na Vysočině zcela novou a průkopnickou, příprava a zajištění financování zůstaly téměř zcela na bedrech místní pobočky České společnosti ornitologické na Vysočině. Postupně se podařilo vykoupit a získat souhlasy k realizaci na většině důležitých pozemků nejen v rezervaci, ale i v souvisejícím okolí. V letech 2013 až 2015 proběhla revitalizace na ploše asi 12 ha za podpory OPŽP, zatím bohužel bez obnovy Jedlov-ského potoka. Realizace obsahuje několik inspirativních revitalizačních řešení, která snad stojí za pozornost.

V prvním letošním čísle byla publikována problematika kolizních úseků obojživelníků v obecné rovině, tedy kolik jich máme, jak významné či problematické jsou a co a jak u nich v rámci projektu AOPK ČR hodnotíme. Díky tomu reagovalo několik čtenářů s informacemi o nových, respektive dosud neznámých úsecích. Nyní navazujeme článkem o úsecích, které byly v minulosti opatřeny trvalými bariérami. Protože, jak z článku vyplývá, výstavba bariér sama o sobě nestačí. Tím hlavním je samozřejmě jejich funkčnost. Pokud totiž přestanou fungovat, pak mohou být tyto úseky opět řazeny mezi kritické, tedy ty nejhorší, o kterých víme a kde každoročně umírají stovky až tisíce obojživelníků.