Podrobné vyhledávání v článcích

Článek navazuje na stať v č. 5/2016 tohoto časopisu (Havelková), která se v obecné rovině zabývala zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), a která nastínila výchozí principy a stěžejní body této nové úpravy jak z hlediska hmotněprávního, tak i procesního. V následujících řádcích si dovolím pokračovat konkrétnějším rozborem hmotněprávních aspektů této úpravy, jež se mohou dotknout výkonu státní správy na úseku ochrany přírody a krajiny a zároveň přináší určitou změnu oproti současnému stavu.

V posledních dvaceti letech se migrační prostupnost příčných staveb ve vodních tocích pro ryby stala jedním z preferovaných témat spadajících do komplexu revitalizačních a státem financovaných opatření v ČR. Specifické konstrukce a stavby, souhrnně označované jako „rybí přechody“, umožňují rybám přesuny v podélné trati vodních toků i v profilech, kde jim tomu brání umělé překážky v podobě příčných staveb různého typu. Postupně byly vytvořeny normy, metodické materiály a publikovány knihy, které poskytují širokému spektru zájemců potřebné informace a podklady k rozhodování, jak prostupnost vodních toků pomocí rybích přechodů zajistit.

Od 70. let 20. století se na naše území navrací bobr evropský. Jeho početnost narůstá a aktuálně je odhadována na více než 6000 jedinců. Základní životní projevy bobrů se tak stále častěji dostávají do střetu s hospodářskými zájmy člověka v krajině a narůstá i množství působených škod. Náhradám škod působených bobrem evropským byl věnován článek v čísle 2/2015 časopisu Ochrana přírody, zaměřený na škody na trvalých porostech (tj. zejména dřevinách) a polních plodinách. Tyto škody stát kompenzuje dle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy, v platném znění. Jak je to ale se škodami na vodních dílech?

Současná doba je velice dynamická, nejrůznější faktory ovlivňující přírodní prostředí se vyvíjejí a neustále proměňují a v citlivém horském prostředí to platí dvojnásob. Poznání důsledků nejrůznějších, zpravidla antropických, vlivů se opožďuje, než popíšeme a vyhodnotíme působení nějakého faktoru, už se spojí s jiným, kumulují se, anebo vyzní a svým projevem převládne jiný. V centrálních partiích Hrubého Jeseníku se tak deklarovaný zájem na ochraně přírodního dědictví přinejmenším národního významu potýká se změnou klimatu, projevy depozice síry a dusíku, které v alpínském prostředí ovlivňují sukcesní pochody po ukončení tradičního hospodaření a trvající citelnou nerovnováhou mezi lesem a zvěří. Samostatným a nesmírně zajímavým fenoménem je dynamika návštěvnosti území a volnočasových aktivit, které se neustále ve své struktuře, objemu, a tedy i působení na přírodu vyvíjejí.

Když jsem před pěti lety na stránkách tohoto časopisu připomínal dvacetiletou historii zákona o ochraně přírody a krajiny, věru jsem netušil, že o pět let později budu mít příležitost se k tématu vrátit. Na jednu stranu jistě radostná událost, zákon trvá dál, na druhou stranu dilema – jak napsat článek, který se nebude opakovat. Nuže nebudu již příliš vzpomínat na okolnosti jeho přijetí ať už odborné, personální, či právní. Ty jsem víceméně jako pamětník a aktér tehdejších dějů popsal před pěti lety. Budu si spíše klást otázky. Například co jsme ze zákona za dobu jeho trvání poztráceli, co naopak získali. Jak se proměnil za dobu své platnosti v podstatných souvislostech. Co aktuálního, z hlediska jeho obsahu, je na obzoru.

Je to již deset let, kdy byl zahájen proces rozdělení tehdejší fakulty lesnické a environmentální na fakulty dvě – fakultu životního prostředí a fakultu lesnickou a dřevařskou. S trochou nadsázky se dá říci, že to vlastně bylo jednoduché. Uvnitř zastřešující fakulty – nejdříve lesnické, jejíž činnost byla obnovena po sametové revoluci v roce 1990, a posléze lesnické a environmentální – byly od samého počátku skryté subjekty dva. Lesnická část měla jasně vymezený profesní směr, krajinářsko-ekologická část byla logicky rozkročena do širokého prostoru problémů environmentálního charakteru. Vznik dvou samostatných jednotek tak musel jednou nastat. Bylo to jakési rozepnutí zipu. Dokladem tohoto tvrzení je, že katedry jedné i druhé části si vesměs zachovaly své pracovníky, nebylo sporů ani ohledně studijních programů, oborů pro habilitační řízení a jmenovací řízení profesorem atd.